Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Pokud jde o nájem bytu, zůstává zachována dosavadní právní úprava společného nájmu manželů v podstatě beze změny.

S ohledem na nutnost zvýšit ochranu druhého manžela bydlícího s manželem, který byt užívá na základě svého věcného práva, a tedy odvozujícího své užívací právo od vztahu rodinného (viz § 895), nová úprava mu právo užívat byt přiznává i po zániku manželství do doby zajištění příslušné bytové náhrady. Totéž platí i v případě, že vlastnické právo k bytu nebo nemovitosti, v níž se byt nachází, získá jeden z manželů za trvání manželství (např. darováním, děděním). Bytovou náhradou v případě rozvodu manželství je náhradní ubytování u manžela, jemuž nebyly po dobu po rozvodu svěřeny děti do výchovy. Vyplňuje se tak mezera v zákoně, kterou soudy v některých případech byly nuceny vyplňovat s použitím § 3 obč. zák.

Zvýšená ochrana manžela, který užíval byt zmíněným odvozeným právem, se projevuje i v možnosti soudu, aby ve výjimečných případech založil svým rozhodnutím věcné břemeno bydlení váznoucí na nemovitosti druhého manžela. Soud tak může učinit tehdy, jestliže by vystěhování manžela, který užíval byt právem odvozeným, bylo v rozporu s dobrými mravy a manželovi bylo svěřeno do výchovy společné dítě. Může se jednat o případy, kdy je dán zvláštní zájem dítěte na setrvání v dosavadním bytě, o zdravotní důvody apod. Soud vždy přihlédne k faktickému řešení bydlení bývalých manželů tak, aby v zájmu dítěte vyloučil permanentní konflikty. Věcné břemeno zanikne v okamžiku, kdy společné dítě bude schopno samo se živit. Oprávněné zájmy druhého manžela jsou chráněny jeho nárokem na úhradu částky odpovídající nájemnému v místě obvyklému, čímž je respektován požadavek čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznit třeba, že jde v podstatě o veřejný zájem na ochraně nezletilého dítěte zavázané osoby.

Tak jako u společného jmění, i v případě bydlení manželů, dává se v tomto případě nově manželům i snoubencům možnost upravit si smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vztahy, týkající se bydlení odchylně. Na rozdíl od společného jmění je zde omezení spočívající v tom, že těmito smlouvami nesmí být dotčena práva pronajimatele.

Znamená to tedy, že manželé, příp. snoubenci nemohou takovou smlouvu rozšířit na jeho úkor rozsah zákonné úpravy, pouze zúžit.

Dosavadní úprava zůstává zachována v případě zániku manželství smrtí a prohlášením za mrtvého. Nově se upravuje rozvod manželství po vzájemné dohodě obou manželů, kdy buď návrh podají manželé společně, nebo se k návrhu na rozvod druhý manžel v průběhu řízení připojí. V případě obecné úpravy rozvodu zůstává zachován dosavadní objektivní princip rozvodu a jde pouze o formulační změnu. Rozvrat je nově charakterizován tak, že jde o hluboký a trvalý nesoulad, kdy již nelze očekávat obnovení manželského soužití. Soud je povinen zjistit objektivní stav a vzít v úvahu příčiny rozvratu. Dítě nelze zcela ochránit před rozvodem manželství jeho rodičů. Lze však vhodnou právní úpravou snížit nepříznivé dopady rozvodu. Ochrana nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem se zvýrazňuje dvojím způsobem. Manželství nemůže být rozvedeno, jestliže by to bylo v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody. Dosavadní úprava, kdy soud zejména přihlížel k zájmům dětí, se jevila dlouhodobě jako nedostatečná. Zvláštní důvody, které podmiňují zájem dítěte na tom, aby manželství jeho rodičů zůstalo zachováno, mohou spočívat např. ve zdravotním stavu dítěte (invalidní dítě výrazně psychicky vázané na oba rodiče apod.). Druhou podstatnou změnou zvyšující ochranu nezletilého dítěte v souvislosti s rozvodem manželství jeho rodičů je oddělení řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu od rozvodového řízení. Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu, které vydá soud péče o nezletilé. Nová úprava tak předchází současným problémům, kdy v důsledku možnosti, že oba výroky nemusí nabýt právní moci současně, nastává i situace, kdy vztahy k dítěti nejsou po rozvodu i delší čas upraveny. Navíc se zajišťuje vyšší míra kontinuity rozhodování o dítěti, i tím, že o dítěti bude vždy rozhodovat soudce, který často před rozvodem, ale pak zejména po rozvodu bude vztahy k dítěti posuzovat. Nová formulace "o úpravě poměrů" soudu navíc umožňuje, aby ve výjimečném případě, kdy jsou pro to dány důvody a je to i v zájmu dítěte, rozhodl o střídavé výchově nebo společné výchově oběma rodiči, jestliže oba rodiče skýtají záruky, že taková výchova bude plnit svůj účel. Je jasné, že v těchto případech půjde prakticky vždy o schválení dohody rodičů.

Návrhu na rozvod také soud nevyhoví, pokud s tímto návrhem nesouhlasí ten manžel, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma. Manželství může být v tomto případě rozvedeno pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky rozvratu uvedené v § 900 a manželé spolu nežijí déle než tři roky.

Zcela novým prvkem v právní úpravě je možnost daná manželům komplexně si upravit své vzájemné vztahy dohodou, a to z jednoho základního důvodu - na nejmenší možnou míru omezit konfliktní situace mezi rodiči nezletilého dítěte v zájmu jeho dalšího harmonického vývoje. Jedná se o zvláštní druhy rozvodu, při němž objektivní princip rozvodu zůstává zachován, ale právní úprava zakotvuje právní domněnku, že je dán tzv. kvalifikovaný rozvrat, jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a podají návrh společně nebo se druhý manžel se k návrhu připojí. Požadavek, aby manželství trvalo alespoň jeden rok zdůrazňuje skutečnost, že i když se přihlíží k vůli manželů manželství rozvést, je třeba zamezit lehkomyslnému přístupu k manželství a rozvodu tam, kde rozvrat ještě nemusí být hluboký a trvalý. Totéž platí i o další podmínce, že manželé spolu nežijí nejméně 6 měsíců. Neznamená to však, že by manželé museli mít formálně oddělené bydliště, ale vztahy mezi manžely jsou takového charakteru, že je zde narušena podstata manželského společenství, zejména po stránce osobní. Nezbytným požadavkem je buď podání společného návrhu nebo souhlas druhého manžela s rozvodem a jeho připojení se k návrhu. Prohlášení druhého manžela o tom, že se k návrhu připojuje, může být učiněno již na samotném návrhu na zahájení řízení, nebo kdykoliv později. Na rozdíl od rozvodu podle § 900 se již soud v tomto případě nezabývá příčinami rozvratu. Podmínkou rozvodu v tomto případě je, že manželé soudu předloží smlouvy řešící vypořádání vzájemných majetkových porozvodových vztahů v písemné formě a pravomocné rozhodnutí soudu péče o nezletilé, kterým byla schválena dohoda o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Zákon požaduje soudem schválenou dohodu o úpravě poměrů, nikoli rozhodnutí soudu o úpravě poměrů. Jestliže by se rozvádějící rodiče nedohodli na úpravě poměrů k nezletilým dětem, ale byli by se např. schopni dohodnout o vypořádání majetkových vztahů, nešlo by o tento druh rozvodu, ale soud by musel zkoumat, zda jsou dány obecné podmínky rozvodu.

Pokud jde o písemné smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových poměrů, soud se obsahem těchto dohod zabývat nebude, neschvaluje je, pouze musí konstatovat, že takové smlouvy byly předloženy a manželství rozvede.

I v případě rozvodu podle § 903 se však uplatní zásada, že manželství nelze rozvést v případě rozporu se zájmem nezletilých dětí daným zvláštními důvody.

Možnost zdvojeného příjmení manžela se promítá nově i v upřesnění dosavadní úpravy o změně příjmení po rozvodu; do měsíce po právní moci rozsudku o rozvodu může manžel nově prohlásit, že upouští od užívání společného příjmení vedle příjmení dřívějšího.

Rozsah nároku shodný se stávající úpravou je nižší než nárok manželky. Je příspěvkem na přiměřenou výživu, nikoliv zárukou v podstatě shodné životní úrovně.

Na druhé straně však soud může přiznat rozvedenému manželovi, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, výživné v takové výši, aby mu byla v zásadě zaručena stejná hmotná a kulturní úroveň. Lze jej přiznat maximálně na dobu pěti let od rozvodu.

Zavádí se možnost složit na vyrovnání v budoucnu splatného výživného rozvedeného manžela dohodnutou částku jednou provždy. Je na účastnících, aby zvážili s tím spojená rizika i výhody, tzn. nezaručenost stálosti vysokých příjmů u části povinných v budoucnosti, nejistotu o době potřebnosti, délce života atd.

Dosavadní úprava odpovídá potřebám společnosti, pokud se jedná o určení a popření otcovství.

Nutné je však nově definovat mateřství vzhledem k současnému vývoji lékařské vědy a vzhledem k tomu, že spory o určení mateřství jsou v zahraniční právní praxi stále častější. Nová úprava v ust. § 908 definuje matku zcela jednoznačně jako ženu, která dítě porodila. V důsledku tohoto ustanovení budou jakékoliv pochybnosti i v případě umělého oplodnění darovaným vajíčkem v budoucnu zcela vyloučeny.

V zájmu zajištění stability těchto vztahů zakotvilo ustanovení § 910 odst. 2 nově, že prohlášení nezletilého rodiče musí být učiněno vždy před soudem.

Nová úprava dále stanoví možnost v případě, že nedošlo k určení otcovství, podat návrh na určení otcovství i muži, který o sobě tvrdí, že je otcem. Podle dosavadní úpravy byla aktivně legitimována pouze matka a dítě. Nová úprava ust. § 912 odstraňuje tento stav vnímaný jako určitá diskriminace a současné též reaguje na obsah dokumentů Rady Evropy - dosud neratifikovanou Úmluvu o právním postavení dětí narozených mimo manželství, která možnost obou rodičů žalovat na určení otcovství předpokládá.

Již v dosavadní úpravě je zakotveno oprávnění nejvyššího státního zástupce podat návrh na popření otcovství proti otci, matce a dítěti, pokud uplynula lhůta k popření otcovství, vyžaduje-li to zájem společnosti. Zákon nyní dává toto právo nejvyššímu státnímu zástupci i před uplynutím 6 měsíční lhůty, v níž může popřít otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže být otcem dítěte, je-li to v zájmu dítěte a v souladu ustanoveními zaručujícími základní lidská práva. Cílem úpravy je napomoci zabránit těm případům, kdy muž, který nepochybně nemůže být otcem dítěte, uzná své otcovství, načež on i matka udělí souhlas k osvojení dítěte někdy i do ciziny.

Ve změněné úpravě příjmení dítěte se odráží změna zakotvená pro příjmení rodičů. Pokud ust. § 854 odst. 2 umožňuje, aby jeden z manželů spolu s příjmením společným užíval a na druhém místě uváděl i příjmení předchozí, bylo nutno zamezit tomu, aby jejich nezletilé dítě mělo příjmení sestávající z několika spojení. Proto ust. § 922 odst. 2 zakotvil zásadu, že dítě musí mít vždy jediné příjmení.

Dosavadní institut rodičovských práv neodpovídal současnému vývoji a bylo třeba jej změnit jak názvem, tak i upřesněním jeho obsahu.

Pokud se jedná o pojem "rodičovská práva", zahrnoval bez jakéhokoliv zpřesnění i rodičovské povinnosti. Jestliže tedy dosavadní zákon hovořil např. v ust. § 44 o zbavení, popř. omezení rodičovských práv, byl myšlen i zásah do rodičovských povinností, když poté právní praxe dospěla k závěru, že pouze vyživovací povinnost zůstává zachována. Vedle toho řada práv a povinností existovala mimo rodičovská práva - souhlasy k uznání otcovství, osvojení, volba jména a příjmení dítěte. Tento stav působil řadu problémů. Při úvahách, jak nazvat celý komplex vztahů rodičů k dětem, byl zvolen termín "rodičovská zodpovědnost", a to jednak proto, že fakticky odráží souhrn uvedených vztahů přiměřeným způsobem, a dále i proto, že odpovídá pojmu zodpovědnost, užívanému řadou evropských právních řádů. I když Úmluva o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala a publikovala pod č. 104/1991 Sb., používá termín "odpovědnost, práva a povinnosti rodičů" - viz čl. 5 Úmluvy, - nebylo možno zde použít pojem odpovědnosti, který má v občanském zákoníku vyhraněnou vazbu na sankční vztah k porušení práva. Proto zodpovědnost (pojem uváděný i ve slovníku jazyka českého), nejlépe odpovídá i termínu "responsibility" v právu evropském a světovém (OSN). Pojem "rodičovská moc", obsažený v dřívějších právních předpisech, neodpovídá současným požadavkům pro svůj mocenský, příliš autoritativní charakter a tím i pro rozpor s Úmluvou o právech dítěte; ta je založena na myšlence uznání vrozené důstojnosti a rovných a nezadatelných práv všech příslušníků lidského rodu.

Pokud se jedná o nové vymezení obsahu tohoto pojmu, jedná se o souhrn práv a povinností upravujících péči o osobu dítěte, správu jeho majetku a zastupování v právních vztazích.

Rodiče řídí jednání svých dětí a vykonávají nad nimi dozor v míře odpovídající stupni jejich vývoje. Oprávnění a povinnost rodičů usměrňovat jednání svých dětí k cíli zakotveném v ust. § 930, implikuje nově zákonem v ust. § 925 odst. 2, zakotvenou možnost užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dětí a jakkoliv ohroženo jejich zdraví, jejich tělesný a dušení vývoj. Návrh vychází z toho, že právům a i povinnostem rodičů ve vztahu k jejich dítěti odpovídá povinnost tohoto dítěte být poslušné, respektovat své rodiče a mít je v úctě. Vymezit zákonem obecně a v plném rozsahu povinnosti dětí jako osob s omezenou či nulovou způsobilostí k právním úkonům je nereálné i s ohledem na věkový rozsah 18 let eventuelních nositelů takových povinností.

Nově je též zakotveno právo dítěte, které je schopno podle stupně svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah rozhodnutí, vyjadřovat se ke všem rozhodnutím rodičů, týkajícím se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Reflektuje se tak Úmluva o právech dítěte, dle jejíhož čl. 12 zabezpečí smluvní strany dítěti, které je schopno utvářet si vlastní názor, možnost svobodně vyjádřit tyto názory ve všech věcech, které se ho týkají. Těmto názorům bude dána náležitá váha odpovídající jeho věku a zralosti dítěte.

Zatímco dosavadní právní úprava stanovila pouze v ust. § 67 zákona o rodině a ust. § 182 o.s.ř. povinnost zajistit souhlas dítěte s osvojením, je-li schopné posoudit jeho dosah (ledaže by tím byl zmařen účel osvojení), nová právní úprava toto právo dítěte kotví mnohem komplexněji a šířeji. Jde o jeden ze základních předpokladů ve vztazích mezi rodiči a dětmi, při svěření nezletilého dítěte do péče třetí osoby apod. Také v tomto případě nová úprava vychází z Úmluvy o právech dítěte. Podle ustanovení § 34 odst. 1 dosavadního zák. o rod. a v souladu s tím i dle § 926 odst. 1 nové úpravy jsou nositeli celého shora uvedeného komplexu vztahů - nyní rodičovské zodpovědnosti, oba rodiče. Bylo však nutno zdůraznit skutečnost, že pokud jeden z rodičů nežije, není znám nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, náleží dle ust. § 926 odst. 2 rodičovská odpovědnost druhému rodiči. Nově bylo též třeba upravit právní postavení nezletilého rodiče. Podle dosavadní úpravy ten, kdo neměl způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, nebyl ani nositelem rodičovských práv a nemohl žádným způsobem ovlivnit osud svého dítěte (podle ust. § 181 odst. 2 o.s.ř., nebyl účastníkem řízení). Tím vznikla situace, že ten rodič mladší 18 let, který získal způsobilost k právním úkonům uzavřením sňatku dle § 8 odst. 2 o. z., měl ve vztahu k dítěti zcela odlišné právní postavení ve srovnání s rodičem v témže věku, který však sňatek neuzavřel. Proto nová úprava umožnila v ust. § 926 odst. 3 přiznání rodičovské zodpovědnosti nezletilému rodiči dítěte, staršímu 16 let, avšak pouze ve vztahu k péči o osobu dítěte a za podmínky, že má pro výkon práv a povinností z rodičovské zodpovědnosti vyplývajících potřebné předpoklady. Tím bylo docíleno toho, že i nezletilý rodič může na základě rozhodnutí soudu o osobu dítěte pečovat dle vlastních představ, což má mimořádný význam pro vytváření vzájemných citových vazeb a pocitu vzájemné sounáležitosti.

Ustanovení § 44 dosavadního zákona o rodině upravovalo omezení, popř. zbavení rodičovských práv. Tomu odpovídá ust. § 928, avšak s velmi podstatnou změnou danou ust. § 928 odst. 4. Nová úprava ukládá soudu povinnost posoudit, zda jsou dány důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti, jestliže se rodič dopustil úmyslného trestného činu proti svému dítěti, popř. se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či pomocník svého dítěte. Vzhledem k této úpravě bude soud vždy přezkoumávat výsledky trestního řízení z hlediska možnosti zahájení řízení o zbavení (omezení) rodičovské zodpovědnosti.

Dále se přímo vyslovuje zásada, obsažená v ust. § 928 odst. 5, dle níž vyživovací povinnost rodiče k dítěti, k němuž byl zbaven, popř. omezen v rodičovské odpovědnosti, nezaniká.

Ustanovení § 930 definuje obsah této základní součástí rodičovské zodpovědnosti tak, že řádná výchova, výživa a styk s oběma rodiči je zásadním předpokladem dosažení jejich cílů.

Při úpravě výchovy dítěte se shodně se stávající úpravou definuje úloha soudu při úpravě poměrů dítěte tam, kde není o výchovu dítěte ze strany rodičů náležitě postaráno, a tam, kde je to zapotřebí v souvislosti s rozvodem. Ustanovení § 925 dává soudu zřetelná kriteria pro posuzování konkrétních věcí. Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy může soud, je-li to v zájmu dítěte, svěřit jej do výchovy oběma rodičům (§ 932). V souladu s Úmluvou o právech dítěte a dokumenty Rady Evropy se totiž zvýrazňuje právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného styku s nimi, jakož i právo rodiče, kterému není dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o něm. Vzájemný styk rodičů s dítětem je nejen právem, ale i povinností rodičů.

Vyživovací povinnost je vymezena s důraznějším vyjádřením významu majetkových poměrů a opuštěním striktní koncepce zajišťování běžného výživného ohraničeného odůvodněnými potřebami oprávněného v daném časovém období. Budoucnost dítěte třeba při stávajících možnostech povinného rodiče zajistit tvorbou úspor, zejména tam, kde není plná jistota o odpovídajícím plnění po celou dobu, kdy dítě nebude schopno se samo živit. Demonstrativně se uvádí zvýšené náklady při studiu, zejména vysokoškolském, zmiňuje se i pojištění. Předpokládají se náklady, které vyplývají z doby trvání alimentační povinnosti.

Zkušenosti s vyměřováním výživného povinným podnikatelům ukazuje, že je nezbytné dát soudům reálnou možnost v případech, kdy povinný nesplní svoji povinnost předložit potřebné podklady pro hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů, zajistit odpovídajícím způsobem výživu dítěte tam, kde soud z jiných okolností má důvodné přesvědčení o existenci majetkových aktiv. Proto návrh vychází z právní domněnky, že příjem v takových případech činí patnáctinásobek příslušné částky životního minima. V současné době je rozhodující částka stanovena na 1.800 Kč měsíčně, takže domněnka stanoví měsíční příjem rodiče na 27.000 Kč.

I u výživného nezletilého dítěte bude moci soud ve výjimečných případech uložit povinnému složit peněžní částku pro budoucí výživné v hotovosti. Bude muset vymezit období, na které se částka vztahuje, a zabezpečit pravidelnou výplatu. Soudy nepochybně vezmou zřetel na očekávanou změnu poměrů, valorizaci a další rozhodné skutečnosti. Praktická tato úprava bude zejména při dlouhodobějších pobytech v cizině apod.

Úprava § 941 má odstranit stávající duplicitu výživného a ošetřovného.

Skutečnost, že řada dětí disponuje často značným majetkem odůvodňuje úpravu, dle níž je dítě povinno z jeho výnosu přispět na úhradu společných potřeb rodiny, výjimečně i z výživného placeného rodičem mimo rodinu, pokud jeho výše dovoluje touto formou pokrýt i část nákladů vynaložených i v jeho prospěch jako člena rodiny.

Odpovídá v zásadě současné úpravě.

Změny v ekonomickém systému společnosti, často značné jmění získané děděním a realizované restituční nároky vyvolávají nezbytnost specificky upravit správu jmění dítěte, kde ustanovení § 28 i souhlas soudu k důležitým úkonům rodičů už neskýtají záruku udržení majetkových podstat do zletilosti dítěte.

Základní zásadou je zachování hodnot a vyloučení rizik, uložení v bezpečném peněžním ústavu a dispozice zásadně jen s výnosem, s výjimkou v § 945 odst. 2 uvedenou.

Dítě se zletilostí ujímá i správy jmění. Formální vyúčtování bude v praxi spíše výjimkou, je navíc podmíněno žádostí podanou v roční propadné lhůtě.

Zákon zavádí osvědčený institut tzv. "majetkového opatrovníka", kterého soud ustanoví i na podnět jiných osob než rodičů. Orgán sociálně právní ochrany dětí bude zpravidla dávat podnět k takovému opatření a bude sám tímto opatrovníkem ustanovován tam, kde nebude vhodné fyzické osoby, která by funkci mohla vykonávat. Orgán zpravidla rovněž uzavře smlouvu s příslušným peněžním ústavem či jinou právnickou osobou, jejímž prostřednictvím bude správu majetku vykonávat. Náhrada hotových výdajů a případná odměna opatrovníkovi bude náležet i orgánu sociálně právní ochrany dětí, který z nich bude plnit své případné smluvní závazky. Hrazeny budou z výnosu majetku dítěte. V tomto ohledu nelze aplikovat § 92 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, o bezplatnosti sociálně právní ochrany.

Dozor soudu přesahuje svým rozsahem obecně platné ustanovení § 28.

Odpovídá stávající úpravě.

Zvýrazňuje se zásada, že při výběru vhodné osoby třeba dát přednost příbuznému dítěte, a požadavek, aby soud vymezil rozsah práv této jiné osoby ve vztahu k rodičům, výkon jejichž péče o osobu dítěte je fakticky zúžen, byť rodičovská zodpovědnost formálně nebyla omezena.

Tam, kde bylo dítě svěřeno do společné výchovy manželům, je třeba zachovat kontinuitu vztahu v případě rozvodu v podstatě podobně jako u rodičů, kteří se rozvedou.

Kladné výsledky této formy náhradní výchovy a zájem na jejím rozšíření odůvodňují vypuštění podmínky, že stav, kdy výchova dítěte není u rodičů zajištěna, lze zřejmě předpokládat jako dlouhodobý.

Dále se upřesňuje proces svěření dítěte, které se nachází v ústavní nebo ochranné výchově, do tzv. "předpěstounské péče" se zřetelem na novelu občanského soudního řádu zajišťující práva rodičů při úředním odnětí dětí z jejich péče a se zřetelem na obsah nálezu Ústavního soudu č. 72/1995 Sb. Rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy z tohoto hlediska pokrývá i rozhodnutí správního orgánu o "předpěstounské péči". Proto dítě, které je v ústavu na základě rozhodnutí rodičů nebo se nachází v péči rodičů, může být svěřeno do této formy výchovy jen se souhlasem rodičů.

Úprava správy majetku dítěte se promítá i do ustanovení § 954 odst. 3 tak, že dítě je povinno přispívat na úhradu společných potřeb pěstounské rodiny nejen z příjmu z vlastní práce, ale i z výnosu svého majetku.

I v případě společné pěstounské péče se při rozvodu pěstounů volí řešení obdobné jako u společné výchovy třetími osobami (§ 949 odst. 2).

Úprava úzce navazuje na veřejnoprávní úpravu sociálně právní ochrany dětí. V občanském zákoníku jsou tato ustanovení obsažena proto, že jsou ve svých důsledcích omezením výkonu rodičovské zodpovědnosti, byť ve většině případů nejsou spojována se soudním omezením tohoto institutu.

Aby však soudy z tohoto hlediska důsledně zkoumaly příčiny umístění dítěte do této formy náhradní výchovy, ukládá se jim vždy posoudit, zda tu nejsou důvody k omezení či zbavení rodičů jejich zodpovědnosti a tím prakticky v zájmu dítěte usnadnit případný proces osvojení. Na druhé straně soudy musí soustavně sledovat, zda tu stále je skutečný důvod pobytu dítěte v ústavu a jeho odnětí z biologické rodiny.

V souladu se zájmem na utužení rodinných vazeb a s ohledem na skutečnost, že děti jsou citově často vázány na prarodiče, zakotvuje se nově možnost soudu upravit styk dětí s prarodiči, a to i proti vůli rodičů či zejména rodiče z druhé strany. Půjde o rozhodnutí, kde soud bude bedlivě vážit zájem dítěte tak, aby nedocházelo ke zhoršení vztahu mezi rodiči a dětmi a rodiči navzájem, a vzniku zbytečných konfliktních situací.

Obdobně se připouští úprava styku se sourozenci, a to i polorodými, výjimečně pak i s dalšími osobami, se kterými často děti žily ve společné domácnosti, byly jimi vychovávány a k nimž mají stále silné vazby.

Vyživovací povinnost mezi předky a potomky navzájem zůstává beze změn. Jen tam, kde prarodiče budou plnit svoji alimentační povinnost vůči nezletilým vnukům, a především jako podnikatelé nesplní svoji povinnost sdělit soudu podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů, bude aplikováno ustanovení § 963 odst. 3 stejně jako u rodičů a vyvratitelná domněnka dnes platných 27.000 Kč měsíčního příjmu.

Základní koncepce a úprava osvojení se osvědčila. Zákon nově upravuje podmínky osvojení bez souhlasu rodičů jako zákonných zástupců. Nestačí už neprojevovat po dobu šesti měsíců opravdový zájem - tento nezájem musí být soustavný a pro jeho hodnocení dává zákon odpovídající podmínky - hodnotí se zejména pravidelnost návštěv, pravidelnost a odpovídající dobrovolnost plnění vyživovací povinnosti, skutečná snaha upravit v mezích možností poměry rodinné a sociální, umožňující osobní péči o dítě. Smyslem je nepřipustit jednorázovým formálním projevem rodiče znemožnit osvojení dítěte, které by bylo v jeho skutečném zájmu.

Na druhé straně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neumožňuje, aby soud nadále bez účasti rodičů rozhodoval jako o otázce předběžné o jejich kvalifikovaném nezájmu o dítě a zbavil je tak účastenství v řízení o osvojení. Soud bude zkoumat, zda podmínka byla splněna v řízení, v němž bude dbát o to, aby podle okolností případu byla zachována anonymita budoucích osvojitelů. Tuto novou praxi, která bude v souladu i s Evropskou Úmluvou o osvojení z roku 1967, zabezpečí novela § 181 odst. 2 o.s.ř. v článku II. tohoto návrhu.

Aby dítě, které má být osvojeno, neutrpělo ztrátou citových vazeb v nově vytvořeném prostředí, bude moci rodič odvolat souhlas k osvojení jen do doby, než bylo dítě svěřeno do preadopční péče.

Úprava, dle níž může být dán rodičem souhlas k osvojení dítěte nejdříve dva měsíce po jeho narození, je podmínkou budoucí ratifikace uvedené Evropské Úmluvy o osvojení, která v čl. 5 odst. 4 stanoví minimální dobu 6 týdnů od narození dítěte, aby se předešlo rozhodnutím matky v době šestinedělí. V souladu se zpřísněním požadavků na formu právních úkonů, na jejichž základě vznikají, zanikají či se mění rodinné vztahy, i zde se předepisuje u souhlasu s osvojením daného předem písemné prohlášení před příslušným orgánem státu.

V § 975 se zakládá kompetence orgánu sociálně právní ochrany dětí svěřit dítě nacházející se v ústavní výchově do preadopční péče a odstranit tak nejednotnou praxi vedení jednotlivých ústavů. Nebude rozhodovat, zda je dítě v ústavu z rozhodnutí soudu popřípadě se souhlasem rodičů. Soud bude rozhodovat až o osvojení.

Nově se zakládá i souhlas nezletilého rodiče jako podmínka osvojení, protože jde o právo stojící mimo rozsah rodičovské zodpovědnosti a předpokládá se, že nejen nezletilá matka, ale i nezletilý otec jsou vždy schopni posoudit dosah tohoto právního úkonu.

Soud bude nadále povinen zjišťovat na základě lékařského vyšetření zdravotní stav osvojence a osvojitelů. U osvojitelů proto, aby zjistil, zda jejich stav se nepříčí účelu osvojení, ale u osvojence jen proto, aby s výsledky svého zjištění seznámil osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Odstraňuje se podmínka slučitelnosti zdravotního stavu osvojence s účelem osvojení, a tak i jakákoliv diskriminace na základě stavu zdravotně postižených dětí (§ 977).

V návaznosti na práva muže, který o sobě tvrdí, že je otcem a podal žalobu na určení otcovství, se stanoví, že soud o osvojení nerozhodne, dokud takové řízení probíhá.

U nezrušitelného osvojení se nově stanoví, že osobami, které mohou takto osvojit, je též pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli. Nadále ve výjimečných případech bude moci druhým stupněm osvojit dítě i jiná osamělá osoba, jestliže budou splněny předpoklady, že i toto osvojení bude plnit svůj společenský účel, a to bez zřetele, zda osvojitelem bude muž nebo žena. Snaha omezit tuto možnost jen na ženy (s ohledem na budoucí matrikový stav), narazila na odůvodněné námitky o porušení základního práva rovnosti pohlaví. Vypuštění druhého rodiče z matriky v tomto výjimečném případě bude pravidlem.

V návaznosti na čl. 6 odst. 2 Úmluvy Rady Evropy o osvojení ze dne 24. 4. 1967, k níž hodlá vláda navrhnout přístup České republiky, bude třeba řešit problematiku opětovného osvojení, a to tak, že bude připuštěno jen v případě, kdy je dítě osvojeno manželem osvojitele, kdy osvojitel zemřel, a kdy dřívější osvojení bylo zrušeno.