Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Úprava znamená návrat k osvědčenému institutu poručenství. Poručník, ustanovený v případě, že rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo jejich rodičovská zodpovědnost byla ponechána v klidu, bude mít práva a povinnosti, které jsou jinak obsahem rodičovské zodpovědnosti. Při výběru poručníka je smyslem preference rodiči označené osoby a osoby příbuzné nebo blízké dítěti nebo jeho rodině zachování stávajících rodinných vazeb. Není-li takových osob, bude ustavena jiná fyzická osoba, která splňuje předepsané podmínky, tzn., že má plnou způsobilost k právním úkonům a způsobem svého života zaručuje, že bude jednat v zájmu dítěte. Podmínkou je souhlas fyzické osoby, která má být poručníkem ustanovena. Není-li vhodných osob, ustanoví soud poručníkem příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí. To především v případě, kdy bude dítě svěřeno do náhradní výchovy jiné osobě, pěstounovi nebo ústavu. Poručník, pokud je jím fyzická osoba, v podstatě nahrazuje rodiče ve všech oblastech jejich práv a povinností včetně těch, které nejsou kryty rodičovskou zodpovědností. Především osobní péče o osobu dítěte, jak je definována v § 930, přesahuje vazbu, která se vytváří při svěření dítěte do výchovy třetí osoby, případně do pěstounské péče a v určitém směru se blíží instituci osvojení. Není proto důvod, aby se zřetelem k okolnostem případu při záruce jisté stability manželství nemohl soud ustanovit poručníky manžele a nevymezit tak jejich vzájemné poměry a jejich vztah k dítěti přiměřeně úpravě, která je u rodičů, s modifikací, že na rozdíl od rodičů poručník odpovídá soudu za řádné plnění této funkce. Je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy jeho majetku. Má nárok na úhradu výdajů a je-li správa jmění poručence spojena se značnou námahou, může mu soud přiznat z tohoto majetku přiměřenou odměnu. Z důvodů, které jsou uvedeny v části o správě majetku dítěte, se nevylučuje odměna ani v případě, že poručníkem bude orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí. V případě osobní péče je pak na místě, aby poručník, stejně jako manželé poručníci, měl obdobné nároky jako pěstoun (pěstouni).

Jakékoliv rozhodnutí poručníka v podstatné věci, týkající se dítěte, a to nejenom majetkové podle § 28, vyžaduje schválení soudu.

Zánik poručenství odpovídá podmínkám jeho vzniku. S ohledem na vazby, které mohou nastat zejména v případě dlouhodobého trvání poručenství realizovaného manželským párem, není na místě a priori vyloučit trvání založeného stavu i po případném rozvodu poručníků. Bude věcí posouzení konkrétního případu soudem, zda tam, kde bude existovat dohoda poručníků, se k této variantě soud přikloní, vycházeje ze zájmu dítěte jako určujícího kriteria.

Institut opatrovnictví se zachovává v případech střetu zájmů zákonných zástupců a dětí nebo mezi dětmi navzájem, v případě zmíněných majetkových zájmů dítěte, v řízení o osvojení a tam, kde je ho třeba k výkonu určitého práva, v němž je rodič omezen buď v podstatě nebo ve výkonu rodičovské zodpovědnosti. Obecně tu nadále platí, že opatrovník je povinen zúčastňovat se soudních a úředních jednání, která se týkají dítěte, a průběžně informovat soud o aktuálním stavu příslušných řízení. Je povinen si opatřit stanovisko obou rodičů a zjistit názor dítěte, pokud je schopno posoudit význam opatření.

Prodlužuje se lhůta, po kterou je otec, za kterého matka není provdána, povinen přispívat jí na úhradu výživy, z jednoho roku na dva roky. Důvodem je většinou svízelná situace těchto žen a snížená možnost zapojit se do výdělečné činnosti. V souladu s délkou mateřské dovolené podle pracovněprávních předpisů se prodlužuje doba, po kterou je muž, jehož otcovství je pravděpodobné, povinen přispívat na zajištění výživy dětí z dnešních 26 týdnů na 28 týdnů, popřípadě 37 týdnů.

V podstatě nedoznala novelou změny s výjimkou ust. § 1001 odst. 3, kdy i pro ostatní druhy výživného platí ust. § 939.

Zde bylo třeba umožnit manželu užívat a na druhém místě uvádět své příjmení předchozí i v případě, že sňatek byl uzavřen před účinností tohoto zákona, zajistit kontinuitu současného bezpodílového vlastnictví manželů, s výjimkou věcí sloužících výkonu povolání jednoho z manželů, které od účinnosti zákona nejsou součástí výlučného majetku jednoho z manželů, ale budoucího společného jmění manželů, a stanovit, že dřívější opatrovníci podle § 78 zákona o rodině se považují za poručníky ve smyslu předkládaného zákona.

Ve zmocňovacím ustanovení s ohledem na vznik České republiky nebylo možno převzít stávající znění § 879 a 879a o.z. vtělených do něho novelami č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., pokud upravují kompetence orgánů státní správy bývalé federace. V důsledku čl. 79 Ústavy bylo nezbytné pak dále konkretizovat zmocnění pro Ministerstvo financí a Českou národní banku, které upravily podrobnosti o vkladech ve vyhlášce č. 47/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a mohou případně i v budoucnu v této oblasti úpravu doplňovat či měnit. Vláda svými nařízeními č. 142/1994 Sb. a č. 258/1995 Sb. na základě čl. 78 Ústavy nahradila vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 45/1964 Sb. a k vydání dalšího podzákonného předpisu konkrétní zmocnění nepotřebuje.

K čl. II:novelizace občanského soudního řádu

Změny v dosavadní úpravě rodinných vztahů vyžadují současnou změnu procesních předpisů především v důsledku úpravy, podle níž o poměrech dětí pro dobu po rozvodu bude napříště rozhodovat soud péče o nezletilé. Nové pojetí poručenství především jako rozhodnutí o určení osoby, která bude plnit všechna práva a povinnosti rodičů, včetně výchovy dítěte, plně odůvodňuje změnu, dle níž soud i v těchto věcech bude rozhodovat rozsudkem. Konečně zařazení úpravy společného jmění manželů a bydlení manželů do deváté části neodůvodňuje vyloučení dovolání v těchto věcech.

Dosavadní znění § 74 odst. 4 zakládající místní příslušnost okresního soudu podle sídla navrhovatele nepamatuje na okresní úřady pro Prahu-východ, Prahu-západ, Plzeň-sever, Plzeň-jih a Brno-venkov, které mají sídlo na území měst (obvodů městských částí), podle nichž je okres pojmenován, nikoli však v okresech své místní příslušnosti.

Důvod změny ustanovení § 181 odst. 2 o.s.ř., je již zmíněn v partii o osvojení. Rodiče dítěte budou účastníky řízení, v němž soud bude rozhodovat o tom, zda neprojevovali soustavně o dítě opravdový zájem dobu nejméně 6 měsíců a zda tedy budou či nebudou účastníky příštího řízení o osvojení dítěte, jejichž souhlas je nezbytný. Tato úprava je diktována striktním požadavkem ustanovení čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána.

K čl. III:novelizace zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů

V souvislosti s nově navrženou úpravou v § 939 a § 1001 odst. 3, kdy soud stanoví vyživovací povinnost, povinný předkládá podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů, aby umožnil soudu zjistit skutečnosti potřebné pro rozhodnutí. Pokud nesplní tuto povinnost, pak se vychází ze skutečnosti, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky podle zákona o životním minimu. Z tohoto důvodu není třeba v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ponechávat povinnost pro pracovníky správce daně poskytovat na dožádání soudu údaje pro účely rozhodnutí o výživném na nezaopatřené dítě.

K čl. IV:

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je předloženým zákonem podstatně měněn, doplňován a upravován. Navrhuje se proto zmocnit předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu, aby ve Sbírce zákonů vyhlásil jeho úplné znění, jak vyplývá z pozdějších předpisů.

K čl. V:

Navrhuje se, aby zákon nabyl účinnosti dnem ..... 1997.

(1) Úprava občanskoprávních vztahů přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti a nedotknutelnosti vlastnictví.

(2) Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, rodinné a osobní vztahy, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony.1)

(3) Právní vztahy vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti upravují zvláštní zákony.

(1) Občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje.

(2) V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.

(3) Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Jde-li o vztahy rodinné, mohou si účastníci svá práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jen když to zákon připouští.

(1) Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

(2) Fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou.

Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.

Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.

Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

(1) Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.

(2) Smrtí tato způsobilost zanikne. Jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije.

(1) Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí.

(2) Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.

(1) Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.

(2) Ve vztazích rodinných platí ustanovení odstavce 1 rovněž ve vztahu k právním úkonům určení otcovství, souhlasu k osvojení, určení jména a příjmení dítěte.

(1) Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví.

(2) Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.

(3) Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly.

(1) Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

(2) Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

Zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může ustanovit, jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci.

(1) Zákonným zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je soudem ustanovený opatrovník.

(2) Nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§ 18 odst. 1).

Jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.

Soud může ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Za týchž podmínek může soud ustanovit opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu.

Dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví soud zvláštního zástupce.

Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

(1) Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

(2) Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

(3) Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.

(1) Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží.

(2) Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.

(3) Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.

(4) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch.

(5) Nevyplývá-li z právního úkonu nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací.

(1) Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

(2) Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.

(3) Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný.

(1) Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.

(2) Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

(1) Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

(2) Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.

(3) Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé.

(4) Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.

(5) K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu. Úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu podepsat.

Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, 140, § 479, 589, § 701 odst. 1, § 878 a 775, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

(1) Má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednací osoby.

(2) Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.

Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.