Vysílání soukromých regionálních televizních společností se na českých obrazovkách objevilo poprvé již v roce 1990 v tzv. "trhacích časech" v rámci programu Československé televize na kanálu OK3. Toto vysílání sice záhy zmizelo, nezmizely však malé soukromé televizní společnosti. Naopak sílila jejich touha navrátit se na obrazovku. Tento tlak spolu se snahou legalizovat do té doby vlastně "pirátské" vysílání několika obecních televizí vedly při nedostatku kmitočtů předcházející Radu k myšlence spojit v jedné sítí druhou celoplošnou soukromou televizi spolu s tzv. regionálními okny pro lokální, respektive regionální televize.
V rámci licenčního řízení na satelitní vysílání - kdy satelit je využíván převážně k distribuci signálu k pozemním vysílačům - pak v roce 1994 zvítězil jeden ze tří projektů, které s něčím podobným počítaly, projekt FTV Premiéra, s.r.o.. Po tři hodiny denně je stejný kmitočet vyhrazen lokálnímu, respektive regionálnímu vysílání, které na vlastní licenci provozuje lokální či regionální televize, zbývajících 21 hodin pak tentýž kmitočet (také na vlastní licenci provozuje) centrální televize, v tomto případě tedy Premiéra TV.
Tento dnes tendenčně zpochybňovaný krok byl tehdy vyústěním snahy vyřešit systémovým rozhodnutím několik problémů najednou:
- nabídnout publiku další celoplošný český televizní program, vytvořit podmínky pro konkurenční prostředí v oblasti komerčních televizí a současně zajistit rámec pro rozvoj regionálního a lokálního vysílání způsobem odpovídajícím jeho ekonomickému a programovému potenciálu.
Pro lepší pochopení problémů, které se v souvislosti s lokálním, respektive regionálním vysíláním objevily až později, je třeba tyto termíny blíže specifikovat. V rámci tzv. "oken Premiéry" dnes vysílají:
- na vysílačích s 8 W vyzářeného výkonu tzv. obecní či lokální televize, pokrývající svým signálem území obce,
- na vysílačích s vyšším výkonem skutečné regionální televize, se signálem pokrývajícím území o rozloze několika okresů.
Problémem se však časem ukázala být skutečnost, že ony osmiwattové vysílače ke svému návratu na obrazovku využily i společnosti, jejichž ambice jsou o mnoho větší, než odvysílat během týdne několik hodin videotextu či místního zpravodajství. Tyto televize si svůj prostor snažily vydobýt zpochybňováním časové specifikace udělené licence, využívajíce k tomu novely zákona o vysílání, která umožňuje požádat o zrušení licenčních podmínek. Podle názoru Rady však časová specifikace licence v žádném případě není licenční podmínkou. I kdyby měl ale platit první z uvedených názorů, není jeho akceptace Radou pro ony televize řešením, neboť příslušné kmitočty jsou mimo vymezené hodiny většinou obsazeny jiným subjektem - Premiérou TV.
Další komplikací pak je skutečnost, že na několika místech dochází k překrytí daného území signálem lokálního i regionálního kmitočtu. To, že se dubluje signál Premiéry, by ani tak nevadilo - vždyť kupříkladu TV Novu lze na některých místech republiky zachytit dokonce z pěti vysílačů. Problémem však je, že ve stejném "trhacím okně", tedy ve stejném čase, spolu na jednom území trochu nelogicky soutěží lokální a regionální televize.
Dále je třeba zmínit, že v současné době existují dvě asociace malých televizí, přičemž každá z nich hájí jiná stanoviska. Asociace provozovatelů regionálního televizního vysílání (APRTV) sdružuje subjekty, které spolupracuji s Premiérou TV a tuto spolupráci považují v zásadě za oboustranně výhodnou, zatímco Asociace provozovatelů městských, lokálních a regionálních televizí (APMLRT) sdružuje spíše ty méně spokojené, kteří spolupráci s Premiérou TV z různých důvodů zpochybňují či odmítají. Vzájemné spory mezi oběma asociacemi, respektive mezi APMLRT a Radou pak kulminovaly v době zářijového zasedání Stálé komise v Harrachově.
Výsledek harrachovského zasedání je pozitivní v tom, že snad všichni zúčastnění uznali, že spory v žádném případě nevyřeší vzájemné osočování v médiích, nýbrž jednání u "kulatého" stolu. Poté (již v období, které tato zpráva nesleduje) se uskutečnilo několik jednání (RADA-APRTV-APMLRT-Premiéra TV; Rada a jednotlivé asociace; Rada a Premiéra TV i jednání mimo Radu), která naznačila alespoň dílčí možnosti řešení (např. opuštění některých tzv. lokálních vysílačů Premiérou TV, úvahy o alternativních technických řešeních apod.). V jednom případě (RTV Gemma, s.r.o.) musela Rada bohužel řešit věc sankcí - upozorněním.
V souvislosti se snahou královéhradecké společnosti RTV Gemma, provozující program Galaxie, stát se další českou komerční celoplošnou televizí je třeba zmínit ještě následující skutečnost. Již delší dobu existuje na české politické scéně konsensus, že model 2 + 2, tedy 2 kanály veřejnoprávní a 2 kanály komerční, je maximem toho, co lze za daných právních, technických a ekonomických podmínek v terestrickém vysílání divákovi nabídnout. Vznik další - páté - alespoň částečně "celoplošné" sítě není bez předchozího přerozdělení všech stávajících kmitočtů (tzn. i těch, které kdysi ČNR přidělila TV Nova) technicky možný. A byla to právě Stálá komise pro sdělovací prostředky, kdo na jarním zasedání v Harrachově Radě uložil, dokrývat z toho mála, co je ještě k dispozici, především ČT2 a Premiéru TV. Galaxie má tedy v dohledné době šanci stát se televizí plnoformátovou, neboť nic jí nebrání šířit svůj program prostřednictvím kabelů a satelitu, nikoli však skutečně celoplošnou.
Rozvoj regionálního a lokálního
televizního vysílání pozemními
vysílači je tedy limitován technickými
prostředky, které jsou k dispozici. Podstatnější
rozvoj v této oblasti proto lze očekávat
teprve s masivním nástupem kabelového vysílání
příp. vysílání v systému
MMDS.
Kdybychom duální systém vysílání v ČR zakládali teď a na zelené louce, bylo by jistě systémově nejčistší, aby veřejnoprávní sektor byl financován z televizních a rozhlasových "koncesionářských" poplatků a soukromý sektor z reklamy. Odpadla by tak nyní aktualizovaná diskuze o tom, zda např. Česká televize má a smí diváka i bavit, co je výsostnou doménou komerčních stanic atd. Nejsme však v roce nula, nekonala se zelená louka, oba dva sektory vysílání se rodily za pochodu bez "stop time" a náš mírně pokřivený duální systém existuje již několik let.
Jedním z jeho základů je smíšené financování veřejnoprávního rozhlasu a televize z koncesí i reklamy. V Evropě není neobvyklé, ba naopak, jakkoliv se může v různých zemích lišit v dílčích jednotlivostech, neboť každý stát upravuje své mediální normy dle svých zvyklostí, aktuální situace a potřeb. Důvodů mísení různorodých zdrojů pro financování veřejnoprávních médií bývá několik - větší nároky a tudíž i náklady na programovou skladbu, nutnost nezávislosti na státu a tudíž nevhodnost přímých státních dotací, společensky únosná výše koncesionářských poplatků. Lze tedy říci, že smíšené financování je dáno veřejným zájmem. Je ale logické, že komerční stanice proti němu bojují a snaží se situaci změnit ve svůj prospěch, argumentujíce často rovněž zájmem diváka a posluchače.
S ohledem na vývoj a dosažený stupeň rozvoje vysílání je v ČR třeba přísně rozlišovat mezi situací v oblasti rozhlasu a situací na poli televizním. Jsou totiž rozdílné.
Zatímco v oblasti privátního rozhlasového vysílání díky raketovému expanzivnímu startu existuje již široká konkurence (dvě celoplošná rádia, několik sítí rádií v různém stadiu vývoje a různé míry vzájemné spolupráce, desítky dalších lokálních a regionálních rádií), v oblasti soukromého televizního vysílání dominuje jeden jediný soukromý subjekt a podíl všech ostatních - ať už z hlediska sledovanosti nebo podílu na reklamním trhu - činí řádově pouze několik procent. Nelze přitom očekávat, že by se v dohledném časovém horizontu tato situace radikálněji změnila.
Postupné snižování procenta reklamy ve vysílání Českého rozhlasu proto má svojí logiku a je jen třeba průběžně vyhodnocovat, zda záměr zákonodárce je skutečně naplňován a nepřesouvají-li se finanční prostředky namísto do soukromého sektoru pouze z jednoho typu komerčních aktivit Českého rozhlasu do druhého (namísto klasické reklamy sponzoring, viz též kapitola II.). Dle výroční zprávy Rady Českého rozhlasu skončil ČRo loni po třech letech poprvé s hrubým ziskem 78 mil. Kč, s výnosy 1,1 mld. Kč. Koncesionářské poplatky přinesly 898 mil. Kč, reklama 67 mil. Kč oproti očekávaným 110 mil., naopak sponzorování a vydavatelská produkce namísto plánovaných 5,5 mil. ve skutečnosti přes 20 mil. Kč. (cit. dle zprávy ČTK z 21.10.96).
Stav televizního vysílání vyžaduje v dnešní situaci, kdy TV Nova dominuje reklamnímu trhu i tabulkám sledovanosti, poněkud jiné řešení. Jakkoliv je z jedné strany namítáno, že příčinou nízkého rozvoje dalších komerčních stanic a absence jejich vzájemné konkurence je právě přítomnost reklamy v ČT, je tento důvod dle názoru Rady až sekundární (viz níže).
Reklamní klientela lokálních a regionálních televizí se rekrutuje většinou z jiných zdrojů než reklama národní. Souvislost s problematikou reklamy v celoplošných televizích je tedy jen okrajová.
Česká televize je na veřejnoprávní polovině mediálního hřiště v rozporuplné situaci. Na jedné straně jí zákon předepisuje povinnosti, jež musí na rozdíl od soukromých stanic plnit: z hlediska skladby programu by tedy neměla být přímým konkurentem komerčnímu sektoru. Na druhé straně je díky našemu specifickému rozložení divácké sledovanosti, kdy víc než dvě třetiny diváků sledují jednu privátní televizi, jediným dalším subjektem schopným nabídnout zadavatelům reklamy srovnatelnou variantu pro prezentaci jejich produktů. A je tu i další ekonomické hledisko. V okamžiku, kdy televizní poplatek zůstává navzdory okolní inflaci již pátý rok na stejné výši (a ani jeho zamýšlené zvýšení nepřinese zásadní změnu), tvoří příjem z reklamy pro Českou televizi důležitý doplňkový zdroj financí. Případné snižování procenta reklamy vytvoří logicky ještě vyšší tlak na nepopulární zvyšování televizního poplatku.
Otázka tedy ve skutečností nestojí, zda reklamu v ČT snižovat, ale jestli snižovat právě v této chvíli. Protože v tomto okamžiku bude jediným efektem nikoli finanční posílení celého soukromého sektoru, ale zcela bezprecedentní a nesmyslné posílení již dnes nezdravě dominantní TV Nova.
Chybná není sama myšlenka posílení soukromého sektoru přerozdělením reklamního koláče, nýbrž některé představy o časovém řazení a obsahu kroků, nutných ke vzniku relevantní privátní konkurence, k níž má mimo jiné vést i odejmutí reklamy ČT.
Aby nebylo samoúčelné, ale naopak efektivní, je nutné nejprve vytvořit pro budoucí soutěž komerčních televizí technické podmínky tak, aby se soutěžící programy dostaly k divákům; teprve pak lze uvažovat o krácení reklamy v ČT. Nikoliv začít snížením procenta reklamy v České televizi a pak konstatovat, že veškerý efekt tohoto kroku - a možná poté i onu konkurenci - vstřebala TV Nova. Obava Asociace reklamních agentur, že takovýto postup by vedl k nepřijatelnému vyšroubování ceny reklamních časů dominantním subjektem, má rovněž své opodstatnění.
Jinak řečeno, úroveň programu jistě souvisí s možným objemem peněz, které jsou na něj k dispozici, ovšem program musí být nejdřív vůbec vidět. TV Nova měla to štěstí, že zároveň s licencí dostala prakticky zdarma celoplošnou pozemní vysílací síť, zatímco potenciální konkurence musí do postupného rozšiřování pokrytí území svým programem sama značně investovat, jsouc navíc limitována - u terestrického vysílání - nedostatkem vhodných kmitočtů.
Zahraniční zkušenosti s danou problematikou
jsou jen obtížně přenosné, neboť
nikde v Evropě není situace analogická naší.
Česká republika musí proto svůj vyvážený
model financování elektronických médií
v duálním systému nalézt sama.
Na svém zasedání dne 23. července 1996 Rada v souladu s § 20, odst. 5 zákona č. 468/1991 Sb., v platném znění rozhodla o zahájení správního řízení ve věci neoprávněného provozování vysílání vůči následujícím subjektům:
- Česká nezávislá televizní společnost, s.r.o. (program TV NOVA)
- Premiéra TV, a.s.(program PREMIÉRA TV)
- Radio Alfa, a.s. (program Radio ALFA).
Při rozhodování o zahájení řízení Rada přihlédla ke skutečnosti, že dokumenty a smlouvy, které měla k činnosti těchto subjektů k dispozici, nezaručují soulad s platnými právními předpisy. Dále přihlédla k právním expertízám, zvláště k expertíze vypracované v této věci Ústavem státu a práva a rovněž k fakticky zjištěnému stavu věci, tj. smlouvám uzavřeným výše uvedenými subjekty s Českými radiokomunikacemi a Ochranným svazem autorským.
Podstata problému - základní charakteristika
Jmenované stanice mají po formálně právní stránce určité analogické rysy: jejich provoz a program je zajišťován jinými společnostmi, než je ta, které na něj byla udělena licence, a to na základě zvláštní právní konstrukce, zachycující smluvně jejich spolupráci a vzájemná práva a povinnosti. Jsou tu tedy u jedné licence dvě společnosti: ta, které byla udělena a ta, která vznikla k její realizaci.
V době, kdy toto uspořádání vzniklo, neexistovaly žádné pochybnosti o jeho legitimitě: k mnohým souvisejícím krokům, které byly učiněny, zaujímala Rada v někdejším složení a se svou tehdejší zkušeností souhlasný postoj.
Prvotním impulsem k přezkumu dosavadního uspořádání Radou byly vnější podněty, které se v hojnější míře začaly objevovat v průběhu r. 1995. Směřovaly k otázce, kdo (která z existujících společností) je vlastně provozovatelem vysílání: této identifikace se přitom často dožadovaly mj. pro potřeby ev. soudních sporů. Rada v této souvislosti nejprve konstatovala určité nesrovnalosti v zápisech v obchodním rejstříku, které se pokusila řešit jednáním s dotčeným subjektem a podnětem příslušnému soudu. Nečinila však žádné razantnější kroky, neboť v r. 1995 existovala prostřednictvím licenčních podmínek dostatečná vazba mezi držitelem licence a onou druhou společností, umožňující současně ingerenci Rady v případě, že by se existující rozštěpení stalo skutečně problematickým.
Začátkem r. 1996 však nabyla účinnosti novela zákona o vysílání s nárokovým zrušením tzv. neprogramových licenčních podmínek a na ně reagující žádosti provozovatelů vysílání o některé změny licence. Znamenalo to oslabení, resp. anulaci výše zmíněné vazby coby určité garance legality existujícího stavu. O zrušení příslušné podmínky přitom požádaly všechny tři uvedené společnosti. Rada si proto nechala vypracovat k souvisejícím otázkám expertní posudek a na jeho základě vyvolala postupně jednání s dotčenými společnostmi.
Při přezkoumávání archivních i aktuálně dodaných materiálů vznikla nad některými ustanoveními pochybnost, zda ve skutečnosti nedošlo k převodu licence na údajně jen "obstaravatelskou" servisní společnost.
Vzhledem k tomu, že takový krok je zákonem zakázán, zahájila Rada vůči dotčeným osobám správní řízení, opřené o právní názor, že dokumenty o smlouvy, které má k činnosti těchto subjektů k dispozici a které osvědčující faktický stav věci, nezaručují již dostatečně soulad s platnými právními předpisy. Řízení o zrušení dané licenční podmínky přitom s ohledem na věcnou souvislost u všech tří společností přerušila.
Nezávisle na tom byla rovněž některými jinými subjekty učiněna podání s analogickou námitkou neoprávněného vysílání, resp. nedovoleného podnikání, a to u Rady i jiných státních orgánů (státní zastupitelství, policejní složky). Jeden z těchto subjektů zahrnul do svého trestního oznámení vůči TV Nova (ČNTS) i členy Rady, a to pro údajné zneužití pravomoci veřejného činitele. Tato záležitost je dosud v šetření: Policie ČR si vyžádala stanovisko Rady.
Jádrem řešeného problému je subtilní právní otázka, kdo je to provozovatel vysílání, které činnosti musí konat sám a které může smluvně svěřit jiným osobám, aniž by to znamenalo faktický převod licence. Zákon o vysílání, který mj. stanoví základní pravidla při tomto velmi specifickém podnikání, trpí v tomto ohledu definičními nedostatky: prakticky proti němu stojí obchodní zákoník, který ve své novelizované podobě připouští mnohem větší smluvní volnost. Na tuto otázku proto existují rozdílné právní názory, což dosvědčují i dosud vypracované expertízy, zmíněná podání ve věci i vyjádření účastníků řízení. V této situaci se zadávání dalších finančně a časově náročných expertíz jeví jako neefektivní: právě tak i cesta vleklých soudních sporů s nejistým výsledkem. Současně není v zájmu žádné ze zúčastněných stran uměle prolongovat tato řízení. Rada tudíž bude muset zvolit některý z existujících právních výkladů.
I když Rada tato řízení dosud neuzavřela, je si vědoma společenskopolitických i ekonomických důsledků svých kroků. Opakovaně proto deklarovala, že jejím cílem není odejmutí licence a tedy ukončení vysílání uvedených stanic, které mají své diváky a posluchače. Probíhající řízení lze pravděpodobně ukončit, budou-li v maximální míře odstraněny namítané nedostatky. V součinnosti s dotčenými subjekty a na základě doporučujícího usnesení příslušné parlamentní komise se proto Rada pokouší o smírné řešení. To předpokládá, že budou přeformulovány některé sporné smlouvy a další právní dokumenty do podoby, kterou lze mít za akceptovatelnou. Řada materiálů bylo v této souvislosti již Radě doručena a Rada se pokusí je projednat v přijatelném časovém horizontu.
V souběhu s jinými úkoly, které plní, jakož i s ohledem na kroky, které již učinila, však odmítá některá minulá i současná obvinění z nečinnosti.
Podrobný rozpis souvisejících kroků je obsažen v příloze č. 10.
Jak bylo výše řečeno, s řízením
o neoprávněném provozování
vysílání věcně souvisí
i otázka některých licenčních
podmínek, u nichž žádosti spol. Kaskol,
FTV Premiéra a CET 21 Rada přerušila. Ve spojitosti
s aplikací zákona č. 301/1995 Sb, požádala
nicméně Stálá parlamentní komise
svým usnesením Radu o neprodlené zrušení
takových (mimoprogramových) licenčních
podmínek. Po harrachovském jednání
tedy Rada ukončila přerušené řízení
o žádostech spol. Kaskol, s.r.o, a FTV Premiéra
a zrušila i ony výše zmíněné
podmínky, zachycující vazbu mezi osobou,
jíž byla licence udělena a investorskou, resp.
obstaravatelskou společností, která licenci
fakticky realizuje. Poněkud odlišná je analogická
žádost spol. CET 21. Tam je přerušení
řízení o oné licenční
podmínce vázáno mj. na výsledky šetření
Rady, zda vysílání provozuje skutečně
CET 21, přičemž tato otázka je označena
jako otázka předběžná. V této
souvislosti Rada zahájila správní řízení
pro neoprávněné vysílání
s ČNTS (viz výše) a do jeho ukončení
nemůže proto dost dobře uvedenou podmínku
zrušit. Situaci komplikuje fakt, že (na rozdíl
od případu Radia Alfa a Premiéry TV) figuruje
v řízení proti ČNTS ještě
vedlejší účastník, jeden ze společníků
CET 21. Rada nicméně doufá, že se podaří
rozmotat tento právně spletitý stav tak,
aby mohl být zákona č. 301/1995 Sb, naplněn.
Kaskol, s.r.o, byla jedním ze dvou zvolených subjektů, které byly v r. 1993 vybrány jako budoucí provozovatelé celoplošného soukromého rozhlasového vysílání. Příslušného licenčního řízení se tehdy zúčastnila velká řada zájemců s různorodými představami; předloženy byly v podstatě 3 typy projektů, a to na rádio hudební, rodinné (generalistní) a zpravodajsko-publicistické. Kaskol hodlal realizovat zpravodajsko-publicistické rádio jako alternativu Českého rozhlasu či Svobodné Evropy. Rada tehdy ocenila to, že po letech informační uniformity a jediného oficiálního centrálního zdroje informací tu bude v tomto ohledu pestřejší nabídka a licenci mu na tento typ vysílání 18.3.1993 udělila.
Platnost této licence končí v r. 1999. Na jejím základě je vysílán program Radio Alfa, označovaný od podzimu 1995 jako Rádio Nová Alfa. Rada sice žádost o tuto změnu zamítla, ale účastník řízení podal opravný prostředek k soudu a vysílá pod novým názvem dál. Do doby, než bude soudní přezkum ukončen, nemůže Rada tuto záležitost ovlivnit.
Pokud jde o program, konstatovala Rada v r. 1995 na základě několikrát opakovaného monitoringu, že program Rádia Alfa neodpovídá údajům, uvedeným v žádosti, projektu a licenčních podmínkách.
Dle projektu, jež byl součástí žádosti o licenci, byl programový profil volen jako zpravodajsko-publicistický, s převahou těchto žánrů; hudba měla tvořit asi 45 procent programu. Vedle standardních publicistických, zpravodajských a hudebních pořadů měly být ve vysílání zahrnuty i určité profilující dramaturgické okruhy. Licenční podmínky pak zavázaly daný subjekt k dodržování uvedené programové skladby.
Měření, uskutečněná opakovaně v květnu a říjnu 1995, zjistila výrazné odchýlení podílu hudby a mluveného slova od projektu: program se tak odklonil od zpravodajsko-publicistického charakteru ke zpravodajsko-hudebnímu, v němž bylo mluvené slovo naplňováno v rozhodující míře nočním vysíláním záznamů humoristických scének a skečů, jež ovšem neměly se zpravodajstvím a publicistikou nic společného. Rádio Alfa se tak prakticky zejména přes den přestávalo lišit od jiných komerčních hudebních rádií, jejichž vysílání tvoří zhruba 80 procent hudby.
Rada na zjištěné nedostatky provozovatele upozornila a stanovila mu dle zákona přiměřenou lhůtu k nápravě. Ten sice svým dopisem uznal oprávněnost výtek Rady, avšak k nápravě v dané lhůtě nedošlo. Proto mu Rada za nedodržování stanovené programové skladby uložila dne 9.11.95 pokutu ve výši 1 milion Kč. S ohledem na to, že jde o celoplošné rádio, použila při určení její výše střed možné sazby.
Kaskol, s.r.o, podal i proti tomuto rozhodnutí Rady opravný prostředek k soudu a vysílal dále dle namítaného programového schématu, což bylo celkem logicky předmětem kritiky a stížností konkurence. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí nenabylo právní moci, nemohla však Rada přistoupit k žádným opatřením.
Kaskol, s.r.o, podal poté u Rady žádost o změnu licence, spočívající zejména ve snížení podílu mluveného slova a inovaci programu s vypuštěním prakticky všech původně uvažovaných profilových dramaturgických okruhů. Rada začala s žadatelem o zamýšlených programových změnách jednat, přičemž kladla důraz zvláště na udržení určitého podílu zpravodajství a publicistiky, a to i z regionů, vzhledem k tomu, že jde o celoplošné rádio. Podaná žádost, jakož i ústní vyjádření žadatele toto dostatečně nezohledňovaly, a proto Rada požádala o nové podklady a řízení o změně přerušila.
Svou roli tu sehrálo i rozhodnutí o uložení pokuty a podání opravného prostředku proti němu. Do doby rozhodnutí soudu by bylo povolení programových změn dle návrhu zjevně paradoxní a protismyslné.
Rozhodnutí Rady bylo v nedávné době, dne 22.10.1996, Městským soudem v Praze potvrzeno s tím, že proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Rada se nyní může vrátit k přerušenému
řízení o změně licence a rozhodnout
o žádosti. Předpokládá, že
tato žádost bude s ohledem na současnou situaci
rádia a dlouhý časový úsek,
který uplynul od jejího podání, aktualizována.
Ve smyslu usnesení Stálé komise podá
Rada další informace o vývoji situace ve své
navazující zprávě.
S pokračujícím rychlým rozvojem rozhlasového a televizního sektoru, nástupem nových technologií a forem vysílání, v měnícím se technickém prostředí, zahuštěném trhu, nových aktivitách provozovatelů při přeskupování stanic a souvisejících změnách programových a vlastnických poměrů atp. je Rada (i Stálá komise pro sdělovací prostředky) prakticky každodenně konfrontována s novými jevy, na které zákon nepamatoval a praxe je přináší. Následující text si z časových a kapacitních důvodů neklade za cíl přinést zde jejich úplný výčet, natož řešení. Ze všech státních orgánů je v oblasti rozhlasového a televizního vysílání logicky Rada tím, který přichází nejvíce do styku i s problémy, vyžadujícími si legislativní řešení (ať již změnu stávajících norem či zcela novou úpravu). Měla by proto orgánům, které mají zákonodárnou iniciativu, poskytnout své konkrétní i zobecněné zkušenosti jako podklad pro jejich práci.
Ve svém současném složení, řešené agendě a personálním zázemí úřadu, jakož i nedostatku finančních prostředků na potřebné expertní analýzy, nemůže však Rada nahrazovat věcně kompetentní ministerstvo kultury a práci týmu legislativců. Řada otázek totiž přesahuje rámec zákona o vysílání a další mediální předpisy a stává se právně i věcně problematikou mezioborovou a meziresortní. K jejímu řešení je proto třeba týmové spolupráce dalších orgánů (ministerstvo kultury jako garant, ministerstvo dopravy/Český telekomunikační úřad pro technické otázky; ministerstvo zdravotnictví pro otázku reklamy tzv. problematických komodit, jako jsou např. léky či cigarety; ministerstvo zahraničí a příslušné vládní výbory pro související mezinárodní otázky aj.) a odborníků z několika právních oborů (zejména právo správní a obchodní).
Navíc v současné době probíhají některá jednání vztahující se k otázkám kompatibility naší mediální legislativy s legislativou Evropských společenství (zvláště s tzv. Direktivou "Televize bez hranic") a nutná míra kompatibility je i předmětem studia právních expertů Evropské komise.
Zanedbatelné nejsou ani požadavky a zkušenosti samotných provozovatelů vysílání, fungující mnohdy jako cenná zpětná vazba i korektiv úřednické optiky.
Nebylo by proto seriózní, aby Rada v této
situaci slibovala dostatečně hluboký a komplexní
materiál ani aby byl od ní požadován.
Ve smyslu příslušných harrachovských
usnesení komise však Rada nicméně předkládá
na tomto místě určité podněty
a předpokládá jejich rozpracování
nejen ve své navazující zprávě,
ale především při spolupráci
s ministerstvem kultury, příp. dalšími
institucemi (Úřad pro legislativu a veřejnou
správu. Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, vládní výbory, zabývající
se otázkami evropské integrace aj.), včetně
příslušné parlamentní komise
a jejích pracovních skupin.
Obecné poznámky
Škála návrhů je rozdělitelná do různých skupin. V některých záležitostech je přitom nejprve třeba věcně politických rozhodnutí a až poté zpracování do právních norem (typický souhlas vlády s přístupem ČR k mezinárodním úmluvám), jiná jsou spíše legislativně technickou otázkou (odstranění legislativně technických chyb, mezer a opomenutí; řešení rozporů dvou předpisů); nejvíce zřejmě bude klasických věcných návrhů; některé z nich mají ale mezní povahu (např. financování veřejnoprávního sektoru vysílání).
Při úvahách o budoucích legislativních krocích by mělo jít jak o nové formulace předpisů o rozhlasovém a televizním vysílání, tak i o lepší propojení právních předpisů různých oborů s touto oblastí přímo či nepřímo souvisejících.
Jimi jsou zejména zákon tiskový, zákon o regulaci reklamy, zákon o správním řízení (správní řád), zákon o ochraně hospodářské soutěže a obchodní zákoník. Pokud se provede úprava těchto předpisů, je většinou nutno prominout její důsledky příslušným způsobem zrcadlově i do zákona o vysílání, což se v minulosti nestalo např. při přijímání zákona o regulaci reklamy. V praxi pak vznikají obtíže a výkladové problémy (viz níže), komplikující aplikaci zákona.
Lze očekávat, že z mediálních předpisů bude nutno změnit zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, zákon č. 103/92 Sb., o Radě pro vysílání, zákon o České televizi, zákon o Českém rozhlasu a zákon o rozhlasovém a televizním poplatku, event. i zákon o správních poplatcích. Výhledově pak lze očekávat i nový tiskový zákon.
Řada legislativních problémů je zmíněna
v textu předchozích kapitol.
A) Zákon o vysílání a zákon tiskový
Oba dva již neodpovídají potřebám praxe. Ministerstvo kultury připravilo v minulém volebním období nový tiskový zákon, který mj. obsahoval řadu analogických norem pro tištěná i elektronická média. Byl schválen vládou, sněmovnou však již nebyl projednán (schválila pouze zásady). Problematickými místy bylo zejména právo veřejnosti na informace a povinnost státu je poskytovat, dále pak právo (či povinnost) na ochranu zdroje informací. K návrhu se v tomto ohledu kriticky vyjadřoval Syndikát novinářů i Unie vydavatelů denního tisku. Diskutovaná tehdy byla i otázka odpovědnosti za obsah informací, jejich pravdivost (zejména otázka citování tzv. oficiálních zdrojů) a s ní spojené důkazní břemeno při případných soudních řízeních. Zástupce Rady byl členem přípravné expertní skupiny; zastával při tom stanoviska obdobná, jako zástupci novinářské obce.
Za pozitivum uvedeného návrhu lze označit uvažované zakotvení tzv. práva na odpověď jako novinku v českém právním řádu, který by tak významně rozšířil prostředky na ochranu osobnosti. Praktické by bylo i s ohledem na to, že zákon o vysílání obsahuje jen proklamativní povinnost provozovatelů poskytovat objektivní a vyvážené informace bez jakéhokoliv opatření k nápravě při případném porušení. U soukromých stanic lze sáhnout pouze ke krajní sankci - odnětí licence, které by však vzhledem k obtížnému měření těchto kategorií bylo velmi problematické, u České televize a Českého rozhlasu pak neaplikovatelné (nemají licence, vysílají tzv. ze zákona).
Tiskový zákon ve své podobě z r. 1966 požadoval, aby pravdivost a původ každé informace byly ověřeny s péči přiměřenou okolnostem případu, příslušné ustanovení však bylo novelou právě o tuto část zkráceno. Nyní obsahuje tiskový zákon, vztahující se díky své definici hromadných informačních prostředků i na zpravodajské a ostatní publicistické části rozhlasového a televizního vysílání, jen tiskovou opravu. Tato úprava není, dle vyjádření odborníků Evropské komise, v postačujícím souladu s Direktivou, jejíž dikce se kryje spíše s právem na odpověď než s pouhou tiskovou opravou.
Do konce r. 1995 bylo právo na odpověď standardní součástí licenčních podmínek; na základě zákona č. 301/95 Sb, a příslušné žádosti však muselo být Radou zrušeno.
Neobjektivita a nevyváženost vysílání
či porušování etických principů
jsou však předmětem množících
se stížností, proto by bylo namístě
uvažovat o odpovídající právní
úpravě. Etický kodex přijala zatím
zřejmě jen Česká televize a Rada pro
reklamu.
B) Zákon o vysílání a zákon o regulaci reklamy
Zákon o vysílání byl přijat v r. 1991, zákon o regulaci reklamy, mj. i jako jeho novela, v r. 1995. Obsahují přitom odlišnou definici reklamy (aniž by byla ve starším předpisu zrušena) a rozdílný je i postup při jejich aplikaci. Zákon o regulaci reklamy obsahuje navíc plný odkaz na správní řád, aniž by byla některá jeho ustanovení při rozhodování Rady vyloučena, jako je tomu u zákona o vysílání. Jedná se o závažné legislativní vady s přímým dopadem do praxe. Legislativní vadou trpí i ustanovení o reklamě na léčivé přípravky a prostředky zdravotnické techniky (zde je ale orgánem dozoru nikoliv Rada, ale ministerstvo zdravotnictví).
Dle zákona o vysílání musí Rada provozovatele na porušování zákonných povinností či licence nejprve upozornit s určením lhůty k nápravě. Až když k ní nedojde, uloží mu pokutu, resp. může i licenci odejmout. Proti těmto rozhodnutím je přípustný opravný prostředek k soudu. V případě porušení zákona o regulaci reklamy je postih z logických důvodů rychlejší: Rada uloží rovnou pokutu a může nařídit i ukončení závadné reklamy. Tento zákon však odkazuje stran procesních pravidel bez dalšího na správní řád, který počítá s klasickou vícestupňovou strukturou správních orgánů. Rada je však orgánem (atypicky) jednostupňovým, není tu tedy orgán vyššího stupně, příslušný pro případné odvolání. Proti rozhodnutí Rady ve věci nelze ani podat rozklad, neboť Rada současně není ani ústředním orgánem státní správy. Objevuje se tak typ nepřezkoumatelného rozhodnutí: dle § 52 správního řádu je pak jako rozhodnutí, proti kterému nelze podat odvolání ani rozklad, zřejmě hned po vydání, resp. doručení, pravomocné.
Řada provozovatelů namítá jako další nedostatek zákona o regulaci reklamy absenci definice skryté reklamy, která je bez dalšího zakázána. Lze pouze nepřímo dovodit, že skrytou reklamou je sdělení analogické svým obsahem reklamě, aniž by však jako takové bylo odpovídajícím způsobem označeno. Mezi skrytou reklamou a reportáží, tj. přípustnou formou informací, vede velmi tenká dělící čára, někdy obtížně rozlišitelná. V praxi je velké množství pořadů na její hraně.
Lze zřejmě i uvažovat o nové definici komerčních informací (diskutuje se o tom i na mezinárodní úrovni). V každém případě by však měla být sladěna definice reklamy v tomto zákoně se zákonem o vysílání či opačně, avšak tak, aby byla jednotná.
Zákon o regulaci reklamy umožnil zařazování
reklamy do televizních pořadů soukromých
stanic. I toto ustanovení není dle expertů
Evropské komise zcela v souladu s mezinárodní
úpravou (Direktiva). Rozdíl však rozhodně
je v úpravě reklamy na alkohol, která je
v komunitárním právu upravena mnohem podrobněji
(přísněji) než u nás.
C) Zákon o vysílání a obchodní zákoník
Určitý nesoulad těchto předpisů
byl naznačen již v předchozích kapitolách
(zejm. kap. IV.3). Obchodní zákoník jako
základní soubor právních norem pro
podnikání obecně působí určité
obtíže svými průniky do oblasti vysílání,
které je podnikáním poměrně
speciálním. Komplikuje posouzení některých
kroků, které činí provozovatelé
zejména tehdy, zakládají-li společnosti
k realizaci licence či se svou licencí do jiných
společností vstupují. Převod licence
je přitom zákonem o vysílání
zakázán a vzniká tak otázka legality
takových operací. Situace je při stavu, kdy
zákon blíže nepopisuje chování,
které naplní skutkovou podstatu převodu licence
ani nedefinuje úkony, v nichž je provozovatel vysílání
nezastupitelný jinou osobou, jen obtížně
uchopitelná. Dle názoru Rady si tento problém
vyžaduje posouzení odborníků na správní
i obchodní právo. Pak by bylo možné
formulovat návrh na upřesnění vztahu
těchto předpisů nebo doplnění
zákona o vysílání.
D) Zákon o vysílání a zákon na ochranu hospodářské soutěže
Zákon o vysílání ukládá Radě mj., aby při posuzování žádostí o licence nezískal žádný z žadatelů dominantní postavení v hromadných sdělovacích prostředcích. Nejsou ovšem dány dostatečné prostředky, jak takovému jevu v praxi zabránit, neboť situace se může změnit až po udělení licence. Novela č. 301/95 Sb, zakotvila informační povinnost provozovatele pro případ, že získal oprávnění k vydávání periodického tisku či došlo-li ke spojení jeho podniku s podnikem jiné osoby, vydávající periodický tisk či provozující rozhlasové nebo televizní vysílání. Často však podnik, uskutečňující fakticky vysílání, není podnikem provozovatele (osoba provozovatele s licencí není totožná s vlastníkem stanice), což problematizuje význam tohoto ustanovení. Obdobné je to s tzv. třetími osobami v případě zahraničního vlastnictví či majetkové účasti: zde stačí např. založit novou (českou) společnost a zákon je při sledovaném účelu opět bezmocný.
Lze konstatovat, že normy ČR jsou v otázkách koncentrace a křížení vlastnictví v médiích velmi benevolentní, resp. chatrné. Zákon o ochraně hospodářské soutěže sice zakazuje určité typy chování, je však obdobně jako obchodní zákoník formulován na podnikání obecně a na média se dle dostupných informací aplikuje jen velmi obtížně. Při stížnostech na některé praktiky tak má Rada i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže prakticky svázané ruce. Doporučuje se obdobné jako sub c).
Důsledky uplatnění teze "co není
zakázáno, je povoleno" nemusí totiž
být v těchto otázkách právě
bezvýznamné.
E) Zákon o vysílání
1. I když Rada v předchozích kapitolách namítala, že za současné právní úpravy licencování rozhlasového a televizního vysílání ztrácí svůj původní význam, neznamená to v žádném případě, že by se na něj mělo rezignovat. Po zrušení určité kategorie licenčních podmínek by se tak ještě více oslabila ochrana veřejného zájmu ve prospěch zájmu čistě podnikatelského (nemluvě již o tom, že v důsledku novely jsou nyní více než předtím zvýhodnění podnikatelé velcí). Uplatnění tržního principu odzkoušela Velká Británie tzv. dražbou licencí (za nejvyšší nabídnutou hodnotu). I za působení M. Thatcherové byl ovšem tento princip doprovázen striktními požadavky na programové kvality. ČR tento institut zakotven nemá, v otázkách programu je však mnohem liberálnější. Dalším uvolněním ohledně podmínek licencování bychom se navíc zřejmě dostali do rozporu s mezinárodními úpravami.
2. Výše byl zmíněn i nedokonalý a málo účinný zákaz převodu licence. Je nutno hledat možnost, jak toto vágní ustanovení upřesnit, aby bylo funkční a jednoznačné. Komentář je obsažen sub c). V době prudce narůstajících prodejů stanic by mělo být sledováno alespoň udržení vlivu držitele licence na program, neboť díky kvalitě svých programových záměrů právě on licenci získal. V Polsku nyní aplikovali řešení, podle kterého musí po celou dobu platnosti licence zůstat její původní vlastník alespoň padesátiprocentním podílníkem.
Zpřesnění tohoto ustanovení by mělo pozitivní vliv na právní vědomí a současně i na právní jistotu provozovatelů, pro které by bylo zřejmější, co vlastně mohou dělat. Nyní Rada - v tom lepším případě - dostane pouze pro informaci některé obchodní smlouvy. Při náhledech do obchodních rejstříků pak často konstatuje, že provozování rozhlasového a televizního vysílání bylo některým subjektům zapsáno, aniž by měli k této činnosti potřebné oprávnění, čímž se vypovídací hodnota zápisu v rejstříku snižuje, neb zápis neodpovídá skutečnosti. Rada pak o tom s příslušným subjektem zdlouhavě jedná a upozorňuje i příslušný soud.
3. Další problém představují i změny licence, tedy aplikace § 14 a jeho výklad některými provozovateli. Předně se řada z nich domnívala, že po novele s nárokovým zrušením určitých licenčních podmínek mohou činit změny licence automaticky a nepotřebují k tomu již souhlas Rady. Novela ovšem ponechala v platnosti uvedený § 14 o povinném hlášení všech změn týkajících se údajů uvedených v žádosti nebo plnění podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence, a to do 15 dnů od jejich vzniku. Povinnost hlásit určité změny je tu tedy přímo ze zákona. Vypuštěna byla pouze pro provozovatele riskantní možnost Rady nejen změnu neschválit, ale odejmout i licenci. (To pak před novelou zvyšovalo počet případů, kdy provozovatelé sice změny provedli, avšak raději neoznámili.)
Výše uvedený omyl lze odstranit vysvětlením konkrétnímu provozovateli, pokud se Rada o takové situaci dozví; ten ho pak již dále většinou napraví v souladu s právními předpisy, tzn. změnu ohlásí a Rada pak o ni rozhodne. Rada podávala v této věci opakovaně informace i prostřednictvím Asociace provozovatelů soukromého vysílání.
Ohlašovací povinnost je však konstruována jako až následná: při zamítavém rozhodnutí Rady může být navracení původního (právního a věcného) stavu pro provozovatele velmi obtížné. Této situaci čelily někdejší licenční podmínky zakotvením tzv. předběžného souhlasu Rady se změnami teprve zamýšlenými. I taková podmínka musela být ovšem na žádost zrušena. Nyní existující rizika lze odstranit zakotvením analogické povinnosti přímo do zákona obdobně, jako je tomu u registrací změn u kabelových rozvodů. (Tam ovšem zase chybí sankce za provedení změny před její registrací, čímž se daná kompetence Rady mění na formální.)
Nejzávažnějším problémem, který zatím praxe se změnami licence ukázala, jsou zřejmě případy, kdy provozovatel změní (před příp. souhlasem Rady) takové náležitosti licence, jako je např. územní a časový rozsah vysílání či kmitočet, což jsou data, identifikující přímo licenci. O nich rozhoduje Rada při jejím udělení, na rozdíl od ostatních dat, identifikujících osobu účastníka (sídlo, právní formu, způsob jednání atp.). První skupina dat je však implicitní součástí rozhodnutí Rady, a proto je zřejmě nemůže sám nahradit jednostranným provedením změny. Při opačném výkladu by totiž takto mohl změnit veškeré kmitočtové parametry, lokální licenci proměnit na celoplošnou, změnit délku jejího trvání či začít vysílat na kmitočtech jiného provozovatele, což by vážně ohrozilo celý licenční režim zákona. Že je takové chování zákonem vnímáno jako nežádoucí, ukazuje i § 20 odst. 4 písm. c), dle kterého udělí Rada pokutu, pokud provozovatel nedodrží stanovený časový a územní rozsah vysílání. Je-li jakákoliv podmínka pro daný subjekt závazná, může její změnu provést pouze ten, kdo má pravomoc takovou podmínku jinému uložit, tedy Rada.
Vzhledem k tomu, že naznačené případy se už objevily, bylo by i přes provedený výklad vhodnější legislativní upřesnění daného ustanovení.
Připojit lze i návrh na začlenění chybějícího odkazu, že při rozhodování o změnách licence postupuje Rada obdobně jako při udělování licencí.
4. Rada opakovaně upozorňuje komisi, že udělování licencí je v zákoně upraveno ohledně lhůty pro rozhodnutí o žádosti nevhodným způsobem: jeho striktní dodržení neodpovídá možnostem a požadavkům praxe a není možné ani z technických důvodů. Rada proto rozhoduje o licencích v tzv. licenčním řízení, do nějž zařazuje na základě cyklicky vypsaných termínů všechny existující platné žádosti. Toto řešení je obsaženo ve statutu Rady, který svým usnesením schválila ČNR. Bylo by však právně mnohem čistší, kdyby je jako výběrové řízení se zvláštními procesními pravidly upravil přímo zákon.
5. Prolongace licencí
Takový právní institut lze nalézt v evropské praxi; USA od něj, s ohledem na vývoj místního vysílacího trhu již ustoupily. V ČR lze získat rozhlasovou licenci na 6, televizní na 12 let. Po této době musí provozovatel požádat o novou licenci, což nutně vyvolává nejistotu a podvazuje i rozvojové a investiční záměry.
Domníváme se, že lze uvažovat o jistém zmírnění této nepříjemné situace, které by mohlo prospět rozvoji vysílání a současně snížit administrativní náročnost souvisejícího rozhodování.
Smyslem udělování licencí na dobu určitou rozhodně není periodické "střídání stráží", tj. výměna dosavadních provozovatelů za nové jen proto, že doba platnosti jejich licence skončila: k tomu by mělo zpravidla docházet jen tehdy, porušoval-li dotyčný pravidla a podmínky, opakovaly-li se stížnosti na jeho vysílání či snad ještě při totální ztrátě diváků či posluchačů nebo zcela zásadních finančních problémech společnosti (hrozící konkurs apod.). Limitování doby platnosti licence slouží tedy spíše jako určitá prevence proti nedodržování zákona provozovateli, jako motivace k dodržování regulí, možná případně k aktualizaci podmínek licence - jejich přizpůsobení nárokům veřejnosti a veřejnému zájmu na pluralitě programové nabídky při udělování licence na další období, nikoliv jako určení maximální doby, po kterou smí ten který subjekt zůstat v éteru.
Může se objevit námitka diskriminace nových zájemců o toto podnikání, avšak vzhledem k jeho zvláštnostem není zřejmě zcela legitimní.
Tak jako jinde i zde sice závisí úspěch na množství vložených prostředků, šikovnosti a nalezení volného prostoru na trhu, avšak sám vstup na něj je u terestrického vysílání podvázán zejména počtem použitelných frekvencí. Je-li její uživatel se svým programem úspěšný, není dostatečným důvodem pro jeho vypuzení z éteru fakt, že by si "to chtěl zkusit také někdo jiný". Takové plýtvání investicemi a zkušeností zavedených stanic oproti experimentu s novinkou by bylo spíše nespravedlivé, neboť postižený by nekončil proto, že by o jeho produkt nebyl zájem a on sám tedy zkrachoval, ale pouze proto, že uplynula doba, na níž byla licence udělena. Je samozřejmě možné udělit mu ji znovu, ale musí, dle stávající právní úpravy, projít celým zdlouhavým licenčním řízením se všemi jeho formalitami.
Proto se nabízí úvaha, zda nezvolit pro takové případy zjednodušený režim, spočívající v časovém prodloužení licence. Pokud ano, pak je nutno zformulovat zvláštní hmotné i procesní ustanovení, včetně přiměřeného správního poplatku za související úkony.
Účast v licenčním řízení by však přesto neměla být ex lege omezena jen na již vysílající subjekty: rozdíl mezi nimi a novými žadateli by zřejmě spočíval v míře nároků na obsah předkládaných žádostí.
V každém případě však není dle názoru Rady možné uvažovat o zcela automatickém prodloužení dnes platných licencí např. ze zákona - prostě proto, že šesti (event. dvanáctileté) období přináší mnohdy velmi dramatické změny ve vývoji jednotlivých provozovatelů a individuální posouzení např. závažnosti porušení zákona nebo odchylek od formátu je jistě nezbytné.
Jinou možností, jak umožnit účast nových subjektů ve vysílání, je využití americké zkušenosti. Ta vychází zhruba z toho, že frekvence jsou již jednou rozdány, a vznikly podniky, jež mohou být předmětem koupě a prodeje (ovšem velmi transparentních a za velmi přísných podmínek, např. limitů vlastnických vztahů). Noví lidé se tedy neobjevují jako držitelé licencí, ale jako /spolu/majitelé stanic. Stanice tak celkem běžně mají licence již desítky let. Tato praxe je však z řady důvodů do Evropy těžko přenosná (70 let tradice rozhlasového vysílání, lidnaté aglomerace, umožňující existenci dostatečně pestrých formátů atd.). ČR však nemá prakticky žádná vlastnická ustanovení u médií ani dostatečnou průhlednost obchodních transakcí, hospodářských výsledků či původu peněz. Proto tento model nelze doporučit.
6. Technické otázky
V této souvislosti lze vznést návrh na výslovné ustanovení o kmitočtových přídělech, vydávaných Radou na základě její obecné kompetence správce kmitočtového spektra, určeného pro rozhlasové a televizní vysílání. Zákon byl v tomto ohledu dříve přesnější, avšak příslušné pasáže novelou č. 301/95 Sb. vypadly. Zbyla naopak povinnost Rady zveřejňovat plány využití kmitočtů pro vysílání, kterou zřejmě již nelze při současném stavu obsazení kmitočtového spektra v ČR naplnit soupisem volných kmitočtových pozic, které by bylo možno nabídnout zájemcům o vysílání tak, jak bylo původně předpokládáno.
Uvažovat ale možná naopak lze o definici stanovící, od kdy (při pokrytí kolika procent území či obyvatelstva) lze stanici považovat za celoplošnou.
7. Problematika kabelových rozvodů (TKR)
Zákonem nedostatečně pokryté jsou v této oblasti zvláště odlišnosti mezi tzv. původními a převzatými programy v TKR. Uvést lze v této souvislosti např. otázky povinné archivace záznamu odvysílaných pořadů nejméně po 30 dnů ode dne jejich odvysílání. Tato povinnost se týká všech provozovatelů. Znamená to, že TKR by měly archivovat veškeré pořady všech programů, které odvysílaly na všech svých kanálech, což je enormní rozsah. Řešení by mohlo jít cestou preciznějšího rozlišení programů vlastních, tj. původních (ty by se archivovaly vždy), od převzatých. Zde by záleželo na tom, od koho, event. z jaké země původu jsou přebírány. V případě, že jde o současné, úplné a nezměněné přebírání programů jiného provozovatele (s licencí či ze zákona), nebyla by archivace zřejmě nutná, neboť ji provádí ten, od koho je přebíráno. Složitější už je to ale u přejímání zahraničních satelitních programů, kde posouzení závisí s širší otázkou a názorem evropských expertů na otázky svobody příjmu televizních programů v kabelovém vysílání.
Obecné je také zakotvení tzv. must curry, dle nějž musí TKR povinně obsahovat programy provozovatelů ze zákona i provozovatelů s licencí, aniž blíže upravuje podmínky.
Toto ustanovení se vztahuje i na rozhlas, proti čemuž TKR s ohledem na vysoký počet rádií protestují. Protestují ale i provozovatelé klasických televizí - ti proti tomu, že je některé TKR umísťují do tzv. nadstandardní nabídky, za níž musí účastník TKR platit vyšší poplatek (zákon totiž nestanoví, že musí být v základní nabídce). Lze proto doporučit upřesnění tohoto ustanovení dle uvedených připomínek.
8. Autorská práva
Provozovatelé vysílání jsou povinni uzavřít smlouvy s organizacemi, kterým bylo uděleno oprávnění k výkonu hromadné správy autorských práv a práv autorskému právu příbuzných. Nesplnění této povinnosti je u provozovatelů s licencí kryto sankcí fakultativního odnětí licence (u ČT a ČRo výslovně neřešeno, záleží zřejmě na kontrolní funkci příslušných rad). U TKR a satelitů musí být doklad o splnění této povinnosti dokonce předložen jako podmínka registrace předem. V situaci nastolené odstraněním někdejší exkluzivity OSA a Intergramu zákonem o hromadné správě autorských a příbuzných práv vznikla však málo přehledná situace o tom, kdo vlastně koho zastupuje a jaké smlouvy proto musí být Radě předkládány. Rada zaujala v této otázce benevolentní postoj, nicméně tento podnět předala ministerstvu kultury, které vydává daná povolení k zastupování.
9. Ochrana evropského, resp. domácího audiovizuálního trhu
Zákonem je u nás definována obecným zdůrazněním bez přesných kvót, a to u veřejnoprávních provozovatelů. U licencí se toto sleduje jen nepřímo přes povinné údaje v žádostech o licenci (§ 11 odst. 1, písm. f,g).
Výše kvót je aktuálně diskutována i na mezinárodní úrovni (mezinárodní úmluvy počítají v tomto ohledu zatím s nadpoloviční produkcí).
Zřejmě jedinou možností, jak dosáhnout v určitém časovém horizontu kompatibility s Direktivou, je postupné vtělování ustanovení o evropské a domácí produkci (vlastní či zakázkové), včetně odpovídající definice evropského díla, do naší legislativy. Je však přitom nutno sledovat i posuny v pojetí těchto ochranářských principů uvnitř členských zemí ES samotných.
10. Otázky případných rozporů mediální legislativy ČR s právem EU a řešení případných problémů v souladu s Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi ČR na straně jedné a ES a jejich členskými státy na straně druhé budou předmětem zvláštní informace, kterou má Rada předložit Stálé komisi do 31.3.1997. V tomto ohledu je však bezpodmínečně nutná spolupráce s ministerstvem kultury a dalšími institucemi, jak bylo zmíněno v úvodu kap. V. Tuto spolupráci se však zatím nepodařilo v potřebné míře vyvolat.
Rada předpokládá i rozpracování
dalších legislativních otázek, které
zde již s ohledem na kapacitní možnosti nejsou
zachyceny. Bude v tomto ohledu spolupracovat se Stálou
komisí i MK ČR.
Vzhledem k značně vysokému počtu existujících rozhlasových a televizních stanic a pokračujícímu rozvoji dalších technologií vysílání, jakož i s ohledem na logický nárůst s tím související problematiky a nově vznikajících otázek si tato zpráva neklade za cíl zmapovat veškeré dění na poli elektronických médií za uplynulou část tohoto roku.
Pravděpodobně tomu tak nebude ani ve zprávě za zbývající období, tj. za dobu od 1. 11. 1996 do 31. 1. 1997. V obou předkládaných materiálech dáváme Poslanecké sněmovně a veřejnosti k dispozici především informace o práci Rady v podobě standardních kvantifikačních dat, tj. takových veličin, jako jsou počty udělených licencí, přidělených kmitočtů, provedených změn, vydaných upozornění, udělených pokut atp. Jsme však toho názoru, že čísla, ať jsou jakákoliv, mají samo o sobě jen relativní, resp. nízkou vypovídací hodnotu o stavu vysílání v této zemi.
Namísto pouhého statistického výkazu
jsme se proto pokusili některá uvedená fakta
i analyzovat a vyhodnotit. Jakkoliv třeba budou tyto komentáře
diskutabilní či kontroverzní, nedomníváme
se, že jsme se takto odchýlili od poslání
Rady či této zprávy. V řadě
naznačených otázek jsme přitom zobecnili
nejen zkušenost vlastní, ale mnohdy i problémy,
se kterými za námi přicházejí
jednotliví žadatelé, provozovatelé,
jejich asociace či jiné instituce.