(pokračuje Bartoš)
Namísto toho však obsahuje floskule typu, že náš školský systém se bude měnit podle potřeb sociálně a ekologicky orientovaného tržního hospodářství. Co to ovšem znamená, to naštěstí ve vládním prohlášení není.
Nezastupitelná podle nové vlády bude role státu při vytváření podmínek pro zajištění rovnosti v přístupu ke vzdělávání, kvality a koncepce vzdělávání i při ochraně dětí a mládeže před nežádoucími vlivy. Jaká však bude role dalších aktérů vzdělávacího procesu, to už vládní prohlášení neříká. Jaké místo bude mít vzdělávaný jedinec, rodina, obec, vzdělávací instituce, nebo například podnikatelská sféra? Neměli by právě oni uplatňovat svůj rozhodující vliv na formulaci cílů a obsahu vzdělávání, na formulaci toho, co a jak se ve školách bude učit?
Centralistický model v minulosti poznamenal naši vzdělávací soustavu především tím, že se ve školách velmi málo prosazuje samostatné myšlení. Právě absence jiných aktérů v kurikulárním procesu je podle mého názoru jednou z hlavních příčin, že náš vzdělávací systém dost často inklinuje spíše k memorování naučených a neměnných pravd. Víra v naučená dogmata a podceňování tvůrčí aktivity svým dílem přispívá k tomu, že mnoho lidí stále pasivně čeká, až je někdo vezme za ruku a dovede je k tzv. šťastným zítřkům.
Bohužel při neúspěchu spočívajícím především ve vlastní pasivitě nehledají tito lidé příčiny v sobě, ale ve svém okolí, společnosti nebo politice. Řekl bych, že vztah mezi předáváním znalostí a faktů na jedné straně a formováním samostatného, tvůrčího a ambiciózního myšlení na straně druhé není v našem vzdělávacím systému dostatečně vybalancován. Nenechme se zmást, že v často uváděných mezinárodních srovnávacích testech znalostí naši studenti vycházejí jako jedni z nejlepších na světě. Jde totiž o to, že nahromaděné znalosti nejsou vším a mnohdy nejsou vůbec ničím, neboť jsou často na hony vzdáleny reálnému životu.
Tendence prosazující se od počátku 70. let ve vyspělých zemích jsou charakterizovány značnou mírou decentralizace, a tudíž širší účastí veřejnosti ve vzdělávacím procesu. Tak je umožněno, že školství může sledovat především zájmy svých zákazníků, školství se stává servisem pro každého jedince, a nikoliv šablonou, podle které jsou lidé ve státním zájmu formováni jeden jako druhý. Tuto zásadní věc však vláda zdůrazňujíce dominantní roli státu neřeší. Absence samosprávních mechanismů v programovém prohlášení nasvědčuje tomu, že ministerstvo chce být spíše administrativně byrokratickým orgánem než koordinačně koncepční institucí, která umožní vtáhnout do diskuse o procesu vzdělávání co nejširší veřejnost.
Jedním z klíčových aspektů v oblasti školství je struktura vzdělávací soustavy, její členění a dynamika vývoje jejích jednotlivých částí vzhledem k demografickému vývoji a situaci na trhu práce. Také o tomto důležitém bodu vládní programové prohlášení moc neříká. Bohužel se nedozvíme, jestli lze považovat základní členění vzdělávací soustavy již za ukončené, nebo se bude měnit. Jaká postavení budou mít například víceletá gymnázia? K popisu struktury vzdělávací soustavy patří také pohled z hlediska zřizovatelů škol a jejich podílu na počtu škol jednotlivých stupňů a úrovní vzdělávání. Položila si vláda v tomto smyslu otázku, v jakém poměru by měly být státní školy vůči nestátním?
Výrazným prvkem prosazujícím se v současném moderním světě je také systém, který není postaven jenom na školských institucích, ale také na samovzdělávání pomocí nejrůznějších informačních technologií. Bude reflektovat vláda tuto skutečnost? Vládní prohlášení se ani slůvkem nezmiňuje o způsobu celoživotního vzdělávání. Přitom vzhledem k trhu práce je tento pojem naprosto rozhodující. V politice státu jde přitom o to, aby kladl co nejméně administrativních překážek a aby tato forma byla přirozeně začleněna v rámci toho, co dnes nazýváme studiem klasickým, tedy studiem před vstupem na trh práce.
Oblast řízení a správy regionálního školství by podle vládního prohlášení měla být obsažena v nově předloženém zákoně o vzdělávání, jakou ale bude mít podobu, to opět tento dokument neřeší. Přitom otázek, které bylo třeba v souvislosti s řízením a správou jen trochu nastínit, je dost a nejsou vůbec zanedbatelné.
Vláda bohužel neodpověděla na tak zásadní otázku, zdali chce zachovat dosavadní odvětvoví způsob řízení založený na školských úřadech, nebo bude usilovat o změnu na územní, tedy přenese větší pravomoc do obcí a propojí tak školy více s místními společenstvími. Nezmiňujete se ani o tom, zdali budou školy spadat pod více resortů, nebo pouze pod jeden. Jaká bude role české školní inspekce jako základního kontrolního mechanismu? Do jaké míry budou její zjištění závazná pro zřizovatele? Bude mít česká školní inspekce jinou strukturu než dosud? Pojem školní inspekce se ale v programovém prohlášení vůbec nevyskytuje, přitom ve vyspělých státech, jako jsou např. USA nebo Velká Británie, je mu věnována velká pozornost, neboť tento orgán je naprosto nezbytný při kontrole a evaluaci výstupů vzdělávací soustavy. Výsledky hodnocení výstupů jsou v těchto zemích podkladem pro celostátní tabulky, které informují občany o úrovních jednotlivých škol, a umožňují tak kvalifikovanější rozhodování při výběru jejich vzdělávací dráhy.
Na závěr jsem si nechal to, s čím sociální demokracie operovala po celou dobu před volbami - mzdy učitelů.
Jsem přesvědčen, že vytrhávat jednu věc takovýmto způsobem z širšího kontextu není dobré a právě vzhledem k samotným učitelům je to značně nekorektní. Postavení učitele není dáno jenom výší jeho platu, i když samozřejmě je to velmi důležitá složka, ale je dáno také rozsahem odborných znalostí a možností profesního růstu. Jde o to, aby všechny tyto složky byly v jakési harmonii, aby byly skutečně závislé jedna na druhé.
Ale teď konečně k těm mzdám. Sociálně demokratická vláda ve svém dokumentu nejen že je nezasadila do širšího rámce souvisejícího s profesním programem pro učitele, o kterém jsem se nyní zmínil, ale bohužel opomenula i elementární vazby ekonomické. V programovém prohlášení se píše, že vláda prioritu vzdělávání promítne do rozpočtové politiky posilováním rozpočtové kapitoly školství s cílem dosáhnout v roce 2002 jejího 6% podílu na hrubém domácím produktu. Navýšené zdroje mají mimo jiné řešit motivaci a mzdovou situaci učitelů. To je laciný slib, který však člověka, který alespoň trochu zná problematiku financování ve školství, nemůže uspokojit.
Chtěl bych podotknout, že samo navýšení, pokud není provázeno propracovaným systémem zahrnujícím širší souvislosti, mzdovou situaci vůbec neřeší. Bez propracovaného systému sice procentuálně dosáhneme stejné výše podílu na HDP, jako je průměr v zemích OECD, ale ve mzdách se to příliš neprojeví. Kromě výše veřejných výdajů na vzdělání je totiž naprosto klíčový demografický vývoj obsahující další důležité veličiny, jak je podíl počtu učitelů na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, což přímo ovlivňuje počet žáků na jednoho učitele a samozřejmě velikost učitelských úvazků.
Mimochodem, malá poznámka pod čarou - relativní zastoupení učitelů na ekonomicky aktivní populaci je v České republice mírně vyšší ve srovnání s vyspělými zeměmi OECD. Jednoduše řečeno, při klesajícím počtu žáků není možné slibovat zvýšení mezd učitelů, aniž by došlo k optimalizaci celkového počtu pracovníků ve školství. Jakýkoliv slib v této souvislosti učiněný je pouhým populismem a nezodpovědností. Bohužel, takových růžových slibů je v celém vládním prohlášení nespočetné množství. Jsem ovšem přesvědčen, že není v silách sociálně demokratické vlády, aby je dokázala splnit.
Dámy a pánové, ve svém příspěvků jsem se snažil nastolit spíše klima k věcné diskusi než volit konfrontační tón. Myslím si, že politika by měla být především diskusí a samozřejmě střetem různých pohledů na svět, střetem různých vizí. Ovšem konfrontace v podobě osobních výpadů, tak jak zazněly v některých vystoupeních, jsou velmi špatnými příklady.
Dámy a pánové, v této souvislosti mi dovolte, abych v závěru uvedl citát římského filozofa Seneky, který napsal, že špatné příklady se obrátí proti těm, co je dávají. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Bartošovi, slova se ujme pan poslanec Jan Vidím a připraví se paní poslankyně Miroslava Němcová. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Vidím: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády s výjimkou pana Jana Kavana, kterého si nevážím, vážené kolegyně, vážení kolegové.
Na úvod v jedné větě bych chtěl vysvětlit mé možná poněkud nestandardní oslovení, ale jako poslanec Federálního shromáždění od roku 1990 a jako člen vyšetřovací komise událostí 17. listopadu tohoto zákonodárného sboru jsem měl možnost prostudovat si dokument, který vypracovala Státní bezpečnost a který se zabýval tajným spolupracovníkem důvěrného styku, krycí jméno Kato, a protože jsem měl možnost tento dokument si prostudovat a protože jsem měl zároveň možnost i některé údaje z něj si ověřit a protože jsem měl k dispozici i jiné doklady, včetně jedné videokazety pořízené právě Státní bezpečností v konspiračním bytě, na které je roztomilé zátiší se třemi estébáky, čtyřmi skleničkami, lahví sektu a panem Janem Kavanem, pak tohoto ministra si prostě vážit nemohu. (Oživení v sále.)
***