(pokračuje Zeman E.)
Do vládního prohlášení se skutečně dost dobře nevešly. V určitých reakcích budu reagovat jen velmi stručně, protože by to bylo příliš dlouhé, kdybych reagoval na všechno. Odkazuji znovu na zasedání výborů.
K podezření, kam budou směřovat peníze, které se tady opakuje několikrát ve všech příspěvcích, ty navýšené peníze, dovolím si odkázat na zákony, které tyto záležitosti upravují. Ono to vyplývá z logiky zákona, jak tyto peníze musí a mohou být použity. Tam není žádná možná svévole vlády. Vláda může mít jen určité záměry posílit třeba oblast mzdové politiky, ale nemůže se tam dopouštět žádné svévole. Doporučuji tedy podívat se do zákona.
Pokud je nám vyčítáno, že mluvíme všude o Evropské unii a kapitola školství to neobsahuje, dovolím si poznamenat, že hned první strana má o tom takto dlouhý odstaveček, kde se mluví o konkrétních programech Leonardo, Sokrates atd. Čili mluví se tam konkrétně.
Pokud se tu opakují dotazy, jaký máme postoj k Národní radě pro vzdělávání, u některých mě to překvapuje, protože by měli znát za léta mé stanovisko, kdy jsem patřil k těm, kteří prosazovali zřízení této rady. Ano, samozřejmě, tato vláda o to usiluje. Tím zároveň zčásti odpovídám na námitku, že chceme rozhodovat autoritativně. Naopak. Chceme co největší podíl všech dotčených subjektů, a také o tom jsou některé pasáže tohoto vládního prohlášení, respektive jeho školské kapitoly. To nejsou žádné floskule, které by nic neříkaly, když se tady praví, že budeme chtít, aby se na regionální úrovni podílely všechny dotčené subjekty. To není žádné autoritářské řízení. Naopak, chceme to, co se dosud dělalo například v procesu optimalizace velmi autoritářsky, shora přenést na příslušnou nižší úroveň tak, aby se to dělalo za součinnosti všech subjektů a aby ministerstvo vlastně na závěr posvěcovalo to, na čem se tyto subjekty dohodly.
Ano, rozumím spoustě námitek, které nás podezřívají z toho, že jsme-li socialistická vláda, chceme silný stát, který bude kdekomu dirigovat, který nerespektuje potřeby občana, potřeby skupin atd. Není to pravda. Není to pravda ani pro nás, ani pro jiné sociálně demokratické a socialistické vlády po Evropě. V oblasti vzdělávání všechny tyto vlády vždy usilovaly o výrazný podíl všech zúčastněných subjektů.
Na druhé straně, pokud otázka zní, chceme-li pokračovat v určité koncepci, že vzdělání je jakýsi obchod podle poptávky, tak říkám jednoznačně a radikálně ne. Vzdělání není takovýmto obchodem. Vzdělání je statek veřejný a stát za něj nese odpovědnost. Věta, která v našem vládním prohlášení byla tolikrát kritizována v médiích, že stát si je vědom své zodpovědnosti, je věta zásadní. Stát chce v tuto chvíli říci "ano, zodpovídáme za to, jsme si toho vědomi a budeme z toho vycházet".
K některým konkrétním otázkám kolegyně Šojdrové. Ptá se, jak bude 6% nárůst kapitoly realizován, a říká, že chybí časové a kvantifikační vyjádření. Časové vyjádření tam je. Je tam jednoznačně řečen rok. Kvantifikační vyjádření je lehce problematické, protože záleží na tom, jak se HDP bude vyvíjet. Lze odkázat jen na naše volební a jiné materiály, ve kterých je přepočet vůči cenám roku 1997. To je asi jediná kvantifikace, kterou lze v tomto rozměru udělat, protože to jsou jediná čísla, která mají svou uzavřenou platnost. Všechno ostatní jsou odhady a výhledy.
Pokud je tady otázka, jak budeme reagovat na aktuální požadavek odborů na zvýšení mezd pracovníků školství, což trochu souvisí s pochybnostmi, zda plánované zvýšení může něco řešit, reagujeme na to tím, že už s odbory jednáme a že už pro letošní rok uvažujeme o určitých úpravách v této oblasti.
Posílení investic do infrastruktury - tam jde poněkud o nedorozumění. Infrastrukturou jsou míněny sítě knihoven, internetů atd., nikoliv sítě škol.
K poznámce, že vládní prohlášení nezmiňuje požadavek kvality vzdělávání a její kontroly státních maturit, k podpoře jazykového vzdělávání, k problematice práce s mládeží - tam se vracím k tomu, co jsem říkal na začátku. To vše můžeme detailně probrat na výboru, protože to se prostě do vládního prohlášení všechno dostat nedalo.
K tomu, že vládní prohlášení neříká nic o podpoře spolupráce vysokých škol a vědy - naopak říká. Říká zřetelně, že prostředky, které chceme navyšováním získat, mají prvořadě jít právě na tuto oblast. To tam je.
Pak je tu jedna možná okrajová záležitost. Kolega Bartoš tady má něco, co mě poněkud zarazilo, že vládní prohlášení se ani slovem nezmiňuje o způsobu celoživotního vzdělávání, že v politice státu jde především o to, aby se kladlo co nejméně administrativních překážek a aby tato forma byla přirozeně začleněna v rámci toho, co se dnes nazývá studiem klasickým, tedy studiem před vstupem na trh práce. Velmi se obávám, že si s kolegou Bartošem v tomto případě asi vůbec nerozumíme, protože celoživotní vzdělávání jaksi nemůže být záležitostí toho, co je před vstupem na trh práce. To by nebylo celoživotní.
Závěrem bych řekl asi toto. Vždy tady platilo za těch šest let, co jsem tady byl - a mohou mi to mnozí zde přítomní dosvědčit - že v oblasti vzdělávání existovala vždy dosti slušná dohoda napříč politickými stranami. Nedomnívám se, že by nástupem sociálně demokratické vlády se na tom cokoli mělo změnit. Všichni se shodujeme v tom, že velmi usilujeme o to, aby naše vzdělávání bylo dobré, všichni se shodujeme v tom, že chceme použít tento klíč k třetímu tisíciletí a chceme jím otevřít této zemi dveře do Evropy.
Domnívám se, že přes různé připomínky a kritiky, které zde zazněly - možná v některých případech měly spíše politicky deklarativní charakter - v oblasti vzdělávání najdeme dosti společných témat a budeme schopni si mnohé objasnit a o mnohém se dohodnout. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji ministru školství panu Eduardu Zemanovi. Uděluji slovo místopředsedovi vlády panu Vladimírovi Špidlovi. Připraví se ministr vnitra pan Václav Grulich.
Místopředseda vlády Vladimír Špidla: Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, rozprava o vládním prohlášení mě svým způsobem naplňuje - byť se to možná zdá paradoxní - optimismem. Je to rozprava, která je úrovní odpovídající parlamentním debatám, a je to rozprava, která v sobě nese kromě značného množství závažných a hlubokých myšlenek a koncepčních střetů i mnoho povrchních názorů a mnohonázorové pěny. Přesto všechno jsem ale toho názoru, že myšlenky, které mají cenu, i když s některými velmi hluboce nesouhlasím, převažovaly.
Pokud jde o kapitolu, která se týká sociální politiky, jsem zde ochoten tvrdit - ve stenozáznamu by se to jistě prokázalo - že lidé, kteří vystupovali s názory k této kapitole, až na naprosté výjimky vystupovali s názory, které mají svou váhu a které jsou hodny závažné diskuse. Dovolte mi, abych se zabýval některými hlavními námitkami.
Základní námitka byla, že kapitola o sociální politice je příliš obecná. Kolegové, kteří vystupovali přede mnou, již tuto námitku vyvrátili ve vztahu ke svým kapitolám. Přesto bych chtěl říci, že vládní prohlášení je zvláštním žánrem. Neumožňuje, abychom sestoupili do příliš značných podrobností, a nutí nás, abychom se vyjadřovali na úrovni velmi obecné, která s sebou přináší celou řadu dalších důsledků. Dovolte mi jen, abych se zmínil například o ratifikaci sociální charty. Tato jediná věta znamená zásadní rozhodnutí, které bude mít dopad na celý náš sociální systém. Ratifikace sociální charty zavádí princip plné zaměstnanosti jako princip, který je třeba sledovat.
***