(pokračuje Zeman M.)
Přejeme si, aby to byla demokratická diskuse, v níž se nejen budou alternativy konfrontovat, ale v níž se bude všude tam, kde je to možné hledat i průnik možností, které se nabízejí, a tedy konsens.
Na druhé straně ty, kdo nám zde v mnohačetných vystoupeních připomenuli, co všechno by bylo v programovém prohlášení ještě možné mít, prosím, aby si uvědomili, že kdyby se jejich požadavky sečetly, programové prohlášení by mělo nikoli 35, ale minimálně 350 stran.
Porovnáme-li z hlediska rozsahu toto programové prohlášení s prohlášeními minulých vlád, je bezesporu delší. Z hlediska konkrétnosti si stačí přečíst, kolik návrhů zákonů ve svých programových prohlášení deklarovaly vlády minulé a kolik jich deklaruje tato vláda. Ale na druhé straně i konkrétnost má své meze a my bychom si přáli všech těchto informací a názorů, bude-li nám vyslovena důvěra, využít právě v oněch koncepčních dokumentech jednotlivých resortů, které, jak uvádí vláda, mají obsahovat i čtyřletý legislativní plán.
Za další bych chtěl naprosto jasně odpověď těm, kdo říkají, že je to pouze jakási deklarace, kterou nemyslíme vážně, odpovědět stručně a jasně: myslíme to vážně. Považujeme za neseriózní, jestliže programové prohlášení vlády, jejímiž členy - až na výjimku - jsou příslušníci jedné a téže politické strany, a která tedy nemusí být zatěžována koaličními kompromisy, by bylo v rozporu s jejím volebním programem. Uvědomujeme si přitom, že zde máme dvě velmi vážná omezení, omezení tak silná, která neměla žádná předchozí vláda.
První omezení je omezení politické, omezení menšinové vlády, a o tom se už toho řeklo dost.
Druhé omezení je omezení ekonomické, omezení vyplývající z neutěšeného stavu naší ekonomiky. Víte, kolegyně a kolegové, zde se šířila jakási novinářská iluze, podle níž pravice svým pilným a kvalifikovaným úsilím naplňuje státní pokladnu, vytváří bohaté zdroje a vede zemi k prosperitě, a pak, když pravice svou weberovskou protestanskou etikou populaci znudí, nastoupí k moci polozločinná levice, která začne pravicí vytvořené bohatství přerozdělovat.
Chtěl bych konstatovat, že tato vláda rozhodně nenarazila na přetékající státní kasu. Chtěl bych se skoro zeptat, kde je to bohatství. Nestěžujeme si, ale pouze jsme si vědomi těchto ekonomických omezení, která jsem ve svém úvodním vystoupení doložil konkrétními čísly.
Téměř slzy dojetí mi vstoupily do očí v okamžiku, když jsem poslouchal pana poslance Kühnla. Varoval před strašlivými důsledky sociálně demokratické vlády. Mimo jiné mě téměř k smrti vyděsil upozorněním, že díky naší vládě bude v této zemi nedostatek bytů, že díky naší vládě bude v této zemi kvést korupce a černá ekonomika. Chtěl bych prostřednictvím předsedající vzkázat panu poslanci Kühnlovi: pane poslanče, to všechno už tady je a je to díky vám a vaší filozofii. (Potlesk.)
S potěšením jsem zaznamenal, že se do nás pustila jak levice, tak pravice v této sněmovně. Myslím si, že je to svým způsobem dobře. Od sociálně demokratické vlády ani u nás, ani kdekoli na světě pochopitelně nelze vyžadovat, aby to byla vláda pravicová. Také doufám, že to od nás nikdo nežádá. Ale samozřejmě, že to není vláda komunistická a také nikdy nebude.
A protože jsem se až dosud věnoval svým oponentům na pravici, dovolte mi, abych symetricky odpověděl našim oponentům na levici. I když dlouhá léta tvrdili, že se rozešli s minulostí, jakmile se v programovém prohlášení této vlády objevila kritika minulého komunistického režimu a jeho čtyřicetiletého působení, tedy toho režimu, o němž říkají, že se s ním rozešli, ozvali se jako známý zasažený pták.
Dobrá, nebudu se pouštět do sporů o tom, zda jsme byli, nebo nebyli za první republiky mezi prvními deseti nejúspěšnějšími zeměmi, i když jsem přesvědčen, že tomu tak je. Nabídnu svým komunistickým kolegům jiné a aktuálnější srovnání, srovnání bývalého Československa s Rakouskem.
Vážení kolegové z klubu KSČM, počátkem 60. let se Rakousku říkalo Hungerland - hladová země. Životní úroveň Rakouska pět let poté, co byla uzavřena s touto zemí státní smlouva a co odešla sovětská okupační vojska, byla podstatně nižší než životní úroveň tehdejšího Československa. Životní úroveň obou zemí se vyrovnala přibližně za 10 let - v roce 1970. A za dalších 20 let se stalo Rakousko jednou z nejbohatších zemí Evropy a jeho ekonomická síla i životní úroveň výrazně předčily obdobné parametry tehdejší Československé socialistické republiky.
Nechci zjednodušovat a vím, že následujícím srovnáním někoho vyprovokuji, ale položte si prosím, otázku: nebylo to náhodou i tím, že ony desítky let vládli v Rakousko na základě svobodných voleb sociálně demokratičtí spolkoví kancléři, zatímco v Československu bez jakýchkoliv voleb komunističtí generální tajemníci? (Potlesk.)
Dovolte mi závěrečné a bodové tři připomínky. Buď budeme ideologickými fundamenalisty, a pak zde v této sněmovně i jinde budou proti sobě stát dva nesmiřitelné tábory. Jeden, který tvrdí, že role státu se má maximalizovat, druhý, který tvrdí, že role státu se má minimalizovat. Mimochodem mezi ty druhé patřil i známý liberál jménem Vladimír Iljič Lenin, který napsal práci o odumírání státu. Jak vidíte, i extrémy se mohou někdy dotýkat.
Chtěl bych vyzvat k věcné a klidné diskusi, která hledá optimální a v čase se proměňující roli státu. Ptejme se, kde stát potřebujeme, jak ho potřebujeme, a usilujme o to, abychom roli státu ani zbytečně nezvětšovali tam, kde ho nepotřebujeme, ale ani zbytečně neomezovali tam, kde je stát nezastupitelný.
***