(pokračuje Parkanová)
Já souhlasím s tím, že takový zákon potřebujeme, jak už jsem uvedla, ale současně trvám na tom, že takový zákon musí dávat nejenom občanům právo na informace, ale také musí dbát na ochranu jejich soukromí. A já tím nemám na mysli jen ochranu osobnosti nebo souborů státem chráněných dat, ale ochranu celé soukromoprávní sféry před zásahy státu, kterým je povinné zveřejňování a poskytování informací. Proto bychom se měli věnovat s maximální pozorností i druhé straně pomyslné rovnice, která leží mezi právem na informace na straně jedné a právem na soukromí na straně druhé.
Ve smyslu předloženého návrhu zákona jsou povinnými subjekty státní orgány, orgány územní samosprávy a další subjekty, které na základě zákona rozhodují o právech a povinnostech občanů a právnických osob.
V pozměňovacím návrhu pana poslance Matulky, na kterém se shodli zpravodajové výborů, a doporučuje ho i legislativní odbor, je tento okruh doplněn neboli zpřesněn o subjekty, které hospodaří s prostředky státního rozpočtu či s rozpočtovými prostředky podle zvláštních zákonů, a profesní organizace zřízené podle zvláštních zákonů.
Ale také zde zůstávají fyzické a právnické osoby, kterým zákon svěřuje rozhodování o právech a právem chráněných zájmech nebo o povinnostech fyzických a právnických osob, a to v rozsahu jejich rozhodovací činnosti. A tady se mi zdá, že předkladatelé vycházeli z principu čím více, tím lépe. Jako by znamenalo, že čím více informací z více zdrojů nebude moci zůstat skryto, tím bude zákon lepší. Já se domnívám, že tento přístup není tak zcela správný. On totiž může vést k tomu, že zákon jednak bude extendovat tam, kam by již jako norma obecného charakteru neměl extendovat, a jedna se přelévá do oblastí, které by jako soukromá sféra měly být chráněny před veřejnoprávní regulací, a to ne proto, že je zde něco tajného, co je třeba utajovat, ale prostě proto, že je to soukromé.
Uvedu dva příklady toho, co mám na mysli.
Prvním příkladem překročení té pomyslné hranice je zařazení profesních komor mezi povinné subjekty. Pokud některé komory rozhodují o právech a povinnostech právnických či fyzických osob, pak se toto rozhodování netýká všech občanů, ale pouze příslušníků určité profese. Já plně souhlasím s tím, že příslušníci této profese by měli mít právo na informace o její činnosti. To ale musí zajistit speciální legislativa pro konkrétní komory, a nikoli tento zákon, který je a má zůstat normou obecného charakteru.
Dále jde o samotné zařazení subjektů, které jsou obecně definovány tím, že na základě zákonného zmocnění rozhodují o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Takto definovaný okruh povinných subjektů je velmi vágní a připouští celou řadu možných výkladů. Důkazem toho může být např. jednoduché konstatování, že - takový příklad - pokud praktický lékař rozhoduje o právu pacienta na čerpání dávek nemocenského pojištění, stává se povinným subjektem podle tohoto zákona. A při ještě rozšiřovacím výkladu u tohoto výkladu jím může být jakékoli občanské sdružení či libovolný soukromoprávní subjekt. A když se podíváme na pozměňovací návrh výboru pro vědu, kulturu a vzdělávání v § 15 odst. 2, tak tam z toho zcela zřejmě vyplývá, že řadě poslanců v této sněmovně takové pojetí není zdaleka cizí. A já nechci zde vést detailní diskusi na téma, kdo nebo co jsou subjekty rozhodující o právech a povinnostech druhých osob, ale domnívám se, že vágnost tohoto termínu nutně staví sněmovnu před skutečnost, že v případě přijetí takového vymezení subjektů nebudou moci přítomní poslanci ani odpovědně říci, na koho vlastně informační povinnost uvalili, koho všeho se vlastně tento zákon týká. V každém případě nebudou moci zaručit, že se z nástroje veřejné informace nemůže stát nástroj veřejného špiclování.
Dámy a pánové, z těchto důvodů se domnívám, že by uvedení ústavního práva na informace do života prospělo, kdyby zákon zahrnoval pouze takový okruh povinných subjektů, které jsou jednoznačně definovatelné a které jsou bez rozporu. Těmito subjekty míním především takové instituce, které jsou financovány z veřejných prostředků. Přitom upozorňuji, že takto definovaná množina povinných subjektů zahrnuje i převážnou většinu fyzických a právnických osob, které na základě zákona reálně a nepochybně rozhodují o právech a povinnostech osob. Jakékoli další rozšíření tohoto zákona - a já ho nechci předem vylučovat - na jinak vymezené subjekty je ale třeba vždy velmi pečlivě zvážit a rozhodovat se na základě naprosto přesné definice a znalosti navrženého okruhu povinných subjektů.
Z těchto důvodů, které jsem právě uvedla, předkládám pozměňující návrhy k předloženému návrhu zákona, který se týká § 1 odst. 1 a 2.
Odst. 1: Povinnými subjekty jsou státní organizace, orgány územní samosprávy a dále ty subjekty, které hospodaří s prostředky státního rozpočtu či s rozpočtovými prostředky podle zvláštních zákonů.
Odst. 2: Povinné subjekty mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti.
Kolegyně a kolegové, dovolte mi vyjádřit se ještě k jednomu problému v předložené normě. Na ten jsme narazili během projednávání návrhu v ústavně právním výboru.
V § 4 odst. 2 ústavně právní výbor doporučil doplnit dosavadní znění:
Povinné subjekty jsou povinny zveřejňovat informace uvedené v odst. 1 způsobem umožňujícím dálkový přístup, resp. též způsobem umožňujícím.
Ústavně právní výbor navrhl na konci věty nahradit tečku čárkou a větu doplnit, vložit slova: "pokud to technické vybavení povinného subjektu umožňuje."
Vzhledem k tomu, že se po schválení této změny, a upozorňuji, že tuto změnu přijal ještě jeden z výborů, že po schválení této změny v předloženém návrhu se vynořila řada pochybností o tom, zda takto formulovaný návrh reálně řeší problém, a to je problém, jehož podstatu vidím v tom, zda máme či nemáme nařídit povinným subjektům zveřejňovat informace též způsobem, který umožňuje dálkový přístup. Já jsem se rozhodla od tohoto návrhu jako jeho předkladatelka v ústavně právním výboru odstoupit a při hlasování jej nebudu podporovat. Vás vyzývám k témuž.
Současně ale předkládám jiný pozměňovací návrh, který se týká tohoto ustanovení, a domnívám se, že on řeší tento problém podstatně lépe. Čili můj druhý pozměňovací návrh se týká § 4 odst. 2 a zní: "Povinné subjekty mohou zveřejňovat informace uvedené v odst. 1 též způsobem umožňujícím dálkový přístup."
Já si tento návrh ale dovolím podat podmíněně, a to tak, že jej chci uplatňovat a záleží mi na něm pouze tehdy, jestliže nebude přijat můj první pozměňovací návrh, to je ten, který se týká § 1, který vymezuje okruh povinných subjektů.
V takovém případě je to totiž jedna z možností, jak omezit veřejnoprávní zásahy a regulace do soukromého sektoru, jak jsem o tom mluvila, které přijetím původního znění návrhu zákona hrozí. V případě přijetí mého návrhu na zúžení povinných subjektů by potom toto ustanovení § 4 dopadlo především na obce a ty, jak mám informace a jistě vy také, jsou připraveny ve spolupráci se Svazem měst a obcí vzniklou situaci řešit, a proto v takové situaci je možné navržený odstavec ponechat v původní podobě.
Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost a ještě závěrem bych chtěla dodat jednu věc. Věřím, že po projednání se nám podaří přijmout takový zákon, ke kterému se nebudeme v krátké době vracet a který nebude třeba v krátké době novelizovat. To je ten hlavní motiv, který mě vede k mému vystoupení a k mým pozměňovacím návrhům. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Parkanové, slovo má pan poslanec Tomáš Kvapil, připraví se pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Tomáš Kvapil: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, v § 4 navržené předlohy zákona se hovoří o tom, které informace mají být zveřejňovány a jakým způsobem. Domnívám se, že tato uložená povinnost způsobí mnoho problémů obcím, především takovým, kde je neuvolněný starosta.
Proto dávám tento pozměňovací návrh. Za § 47 přidat nový § tohoto znění:
***