(pokračuje Kvapil)
"Vláda vydá nařízení, kterým upraví součinnost orgánů státní správy s obcemi při zajišťování povinností obcí podle § 4 tohoto zákona."
Ostatní paragrafy pak přečíslovat. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Kvapilovi. Slovo má pan poslanec Vojtěch Filip, připraví se pan poslanec Vladimír Mlynář.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, paní předsedající. Vážený pane předsedo vlády, vládo, paní a pánové, dovolte mi, abych učinil jeden návrh v podrobné rozpravě. Vzhledem k tomu, že jde o specifický problém, také jej odůvodním, i když by část odůvodnění patřila do rozpravy obecné. Nepovažoval jsem za dobré vystupovat dvakrát v téže věci. Je to spojeno skutečně jen s doplněním nového paragrafu v části 2, který by měl pravděpodobně číslo 48, a bylo by to doplnění a změna zákona 140/96 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti. V tomto zákoně bychom vypustili stávající § 3 a nahradili ho textem § 10 odst. 3 včetně poznámky: "Tímto zákonem nejsou dotčeny povinnosti provozovatele informačního systému podle zvláštního předpisu." Poznámka 5 by byla v tomto zákoně a zvláštní předpis by tam byl odcitován - zákon č. 256/92 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
Dovolte mi, abych pro odůvodnění tohoto návrhu vám řekl několik základních údajů. Jde o to, že podle § 10 odst. 1 zákona 140/96 Sb. se stanoví, že Ministerstvo vnitra není povinno ověřovat, zda údaje obsažené ve svazku a údaje získané do informačního systému svazků ze zachovaných evidenčních pomůcek jsou přesné či pravdivé. Ustanovení dovolující Ministerstvu vnitra zveřejňovat jakékoliv a zejména nepřesné a nepravdivé informace o fyzických osobách je v rozporu s článkem 10 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení neupravuje žádné podmínky omezující ochranu osobnosti mimo rámec článku 4 odst. 2 listiny a nevztahuje se na ně ani režim článku 41 odst. 1 listiny. Práva obsažená v článku 10 Listiny základních práv a svobod jsou chráněna zejména občanským zákoníkem (§ 11) a zákonem o přestupcích, § 49 odst. 1 písm. a), a trestním zákonem v § 206 o pomluvě, případně § 158 o zneužívání pravomoci veřejného činitele. Také je tato ochrana zakotvena v námi nedávno přijatém zákoně 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To se vztahuje k § 19 zákona 451/91 Sb.
Ustanovení § 10 odst. 3 je v rozporu s článkem 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života ani útokům na svou čest a pověst a který každému zaručuje právo na ochranu proti takovým zásahům a útokům. Pakt nepřipouští žádná omezení tohoto práva. Česká republika se zavázala podle článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/93 Sb., že bude toto právo respektovat a že je zajistí všem jednotlivcům na svém území podléhajícím její jurisdikci, bez jakékoliv diskriminace politického či jiného smýšlení a jiného postavení. To je podle článku 2 paktu.
Podle § 5 zákona 97/74 Sb., o archivnictví, ve znění zákona 343/92 Sb., jsou všechny archiválie, které jsou na území České republiky v evidenci, součástí jednotného archivního fondu. Tato zásada platí též o informačním systému svazků, neboť zákon č. 140/96 Sb. neobsahuje ustanovení o tom, že jej z tohoto fondu vylučuje.
Při aplikaci zákona 140/96 Sb. proto musí být respektovány základní principy obsažené v obecné právní úpravě a garantující základní principy článku 10 Listiny základních práv a svobod. Z hlediska ochrany podle článku 10 listiny je nejdůležitější ustanovení § 11 odst. 1 zákona o archivnictví, podle něhož souhlas k nahlížení do archiválií mladších 30 let nelze udělit, jestliže by nahlédnutím do archiválií byla ohrožena bezpečnost státu nebo veřejná bezpečnost nebo právem chráněné zájmy osoby. Třicetiletá lhůta pochází skutečně z roku 1974, kdy tato lhůta byla obecná téměř v celé Evropě. Současná ochranná lhůta se prodloužila buď na 50, nebo na 70 let. My jsme se k 70leté lhůtě zatím připojili jen v jedné věci, a to je otázka duševního vlastnictví. Mnozí z vás si na tuto změnu pamatují. Za to, že nahlédnutím do mladších archiválií nedojde k ohrožení právem chráněných zájmů osoby, v každém konkrétním případě právě odpovídá ředitel nebo vedoucí archivu. Zákonem 140/96 Sb. byla ochranná třicetiletá lhůta archiválií zrušena vzhledem k § 2 písm. a) a § 13, a to jen pro tento zákon. Zákon je koncipován tak, že poskytuje Ministerstvu vnitra absolutní souhlas ke zveřejňování údajů, které jsou mladší než třicet let, a dokonce vylučuje jeho povinnost neohrožovat právem chráněné zájmy fyzických osob.
Připomínám, že na myšlenku podívat se na tento zákon mě přivedla až aféra Zilk.
Podle § 10 odst. 4 zákona o archivnictví nelze archiválie vyvážet do ciziny. Tento zákaz se vztahuje i na archiválie nabyté do vlastnictví cizími státními příslušníky a bývalými československými nebo českými občany trvale se zdržujícími v cizině. Výjimka se připouští jen pro vystavování archiválií v cizině nebo jejich zapůjčování do ciziny a jen se souhlasem vlády, a ta jej uděluje, pokud jde o vystavování národní kulturní památky, nebo jej uděluje Ministerstvo vnitra, pokud jde o jiné archiválie.
Zákon 140/96 Sb. toto omezení nerespektuje. Podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 a § 9 též cizincům zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti nad povolený rámec uděluje.
Já bych chtěl už říci jenom tolik, že podle článku 36 odst. 3 listiny má každý právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem. Toto ustanovení jsem již jednou konkretizoval, když jsem připomněl zákon 82/98 Sb. Uvedená zásada je univerzální a je zakotvena jak v zákoně o policii, tak o Bezpečnostní informační službě, tak soudech a soudcích, o státních zastupitelstvích. Například i současná kontrarozvědka, Bezpečnostní informační služba, odpovídá i za škody, které vznikly osobám jednajícím v jejich prospěch. Listina tak nepřipouští přenesení odpovědnosti státu na fyzické osoby. To ovšem nevylučuje, aby při zachování odpovědnosti státu bylo za určitých okolností uplatněno právo na náhradu, tedy regres, vůči tomu, kdo vydal nezákonné rozhodnutí nebo kdo způsobil škodu nesprávným úředním postupem, což se tady může stát. Vyloučení odpovědnosti Ministerstva vnitra za přesnost či pravdivost údajů obsažených ve svazcích nebo do nich získaných údajů nezbavuje stát odpovědnosti za škodu podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle zákona 82/98 Sb.
Činnost orgánů demokratického právního státu spočívá na presumpci zákonnosti, správnosti a spravedlnosti jejich rozhodování a úředního postupu a na dobré víře a nejlepším vědomí a svědomí jeho úředníků. Zákon proto nesmí zakládat právo správního úřadu, tady Ministerstva vnitra, k oficiálnímu vydávání nepravdivých a nepřesných informací, ať je jakkoliv ideologicky motivováno. Bylo by to totiž v rozporu s článkem 2 odst. 1 listiny.
Proto navrhuji tuto změnu v § 10 odst. 3 zákona č. 140/96 Sb.
***