(15.20 hodin)
(pokračuje I. Svoboda)
Určující vývojové trendy včetně rostoucí nerovnováhy veřejných financí jsou zakotveny plně v minulých letech a podrobné analýzy prokazují, že byly nastartovány již na počátku existence České republiky. Negativní rysy těchto trendů se výrazně prosazují teprve v současném období a je nutné počítat s jejich prolongací i v následujícím střednědobém výhledu.
Nerovnovážný vývoj veřejných rozpočtů jako celku a státního rozpočtu zvláště má obecně objektivní příčiny, které jsou do značné míry důsledkem hospodářské politiky, resp. nepolitiky předchozích vlád. Klesající výkon hospodářství, projevující se mj. sestupným trendem vývoje HDP, v současné době dokonce jeho absolutním poklesem, razantním nárůstem míry a dalšími jevy, a vnitřní systémově založené disproporce na příjmové i výdajové straně rozpočtu, zejména pak nedostatečná výkonnost daňové soustavy, autonomně klesající daňová kvóta a naprosto neřešené problémy správy daní. Tento problém identifikuje Ministerstvo financí již opakovaně v minulých letech, ale nikdy nebyly nejen realizovány, ale ani navrženy potřebné koncepční kroky k restrukturalizaci daňové soustavy.
Dále vysoký podíl tzv. mandatorních výdajů v celkovém objemu rozpočtových výdajů státu. Koncepční řešení tohoto problému se v minulých letech rovněž odkládalo zejména v pozici výdajů do sociální oblasti. Zátěží pro veřejné rozpočty, resp. rozpočet státní jsou i ostatní mandatorní výdaje. Jako rizikový faktor se jeví především růst výdajů na dluhovou službu, tj. úroky a poplatky, který se může zrychlit v případě, že by se stát zadlužoval ve větším rozsahu, přičemž je třeba vzít v úvahu i existenci tzv. skrytých dluhů a nepřímých závazků státu a potřeby jejich financování.
Výrazně negativní rys výdajové stránky rozpočtu je setrvalá nízká a de facto vynucená dynamika kapitálových výdajů státního rozpočtu, které předurčují úroveň financování veřejných investic. Přitom jde zejména o ty položky, které by nejenom měly, ale mají prorůstový efekt.
Některá východiska fiskální politiky v roce 1999. Tvrdost fiskální politiky v letech 1997 a 1998 a opožděné uvolnění politiky měnové přispěly k hospodářské recesi, ale kořeny problémů jsou hlubší. Značný příliv kapitálu a nárůst domácích úvěrů byl využit na podstatné zvýšení reálných mezd, chybné investice a zejména zneužit tunelováním, což vedlo k růstu soukromé spotřeby a neudržitelnému zvětšování vnější rovnováhy i kursové krizi. Přitom nikdy nedošlo k významnějšímu pokusu o zásadní řešení příčin strukturálních nedostatků.
S ohledem na dědictví předchozích let proto musela sociálně demokratická vláda v souvislosti s přípravou státního rozpočtu na rok 1999 řešit kardinální problém: jakým směrem bude orientovat svou rozpočtovou politiku a jaké priority v této politice bude prosazovat; zda bude jejím prvořadým úkolem udržení fiskální a obecní makroekonomické rovnováhy za každou cenu, nebo zda jejím cílem bude nastartování ekonomického růstu, a to i za cenu deficitního hospodaření. Vláda dospěla k závěru, že zvratu v negativních trendech naší ekonomiky je možné dosáhnout jen na základě koncepčních fiskálních opatření pro podporu ekonomického růstu, a tomuto záměru podřídila i orientaci krátkodobé a střednědobé rozpočtové politiky. Při konstrukci návrhu státního rozpočtu na rok 1999 vláda vyčlenila všechny disponibilní rozpočtové prostředky na posílení položek, které přinesou konkrétní prorůstové impulsy.
Rozpočtová politika naší vlády obsahuje řadu koncepčních závěrů, které se v praxi do jisté míry mohou překrývat, jako jsou sociálně únosná míra nezaměstnanosti, rozumná stabilita cenové hladiny, potřebná dynamika ekonomického růstu a stabilizace státních financí.
Zvratu v negativních trendech naší ekonomiky není možné dosáhnout na základě jakýchkoli nespojitých ad hoc reakcí hospodářské politiky vlády na existující nebo nově vzniklé poruchy v chodu ekonomiky a veřejných rozpočtů, nýbrž na základě koncepčních opatření směřujících k podpoře ekonomického růstu a restrukturalizaci veřejných financí. Pod tímto zorným úhlem sleduje vláda i plnění státního rozpočtu a veřejných rozpočtů jako celku v letošním roce.
Pokud se týče konkrétního vývoje rozpočtového hospodaření v tomto předchozím období, lze očekávat zvýšení schodku státního rozpočtu, přičemž horších výsledků hospodaření státního rozpočtu v porovnání s veličinami původně schválenými Poslaneckou sněmovnou bude dosaženo v důsledku nižších příjmů, jejichž výpadek proti schválenému rozpočtu by měl podle předpokladu Ministerstva financí dosáhnout cca 21,5 miliardy korun.
Ochabující výkon české ekonomiky se nutně odrazí v poklesu daňových příjmů státního rozpočtu, kdy výpadek přesáhne 13 miliard korun, a v příjmu z pojistného na sociální zabezpečení, kdy inkaso bude nižší o cca 6 miliard korun.
Přestože na druhé straně může vláda reálně předpokládat snížení rozpočtových výdajů oproti schválenému rozpočtu o celkem zhruba 5,1 miliardy korun, zejména v návaznosti na nízkou dynamiku inflace, je nutné připustit vládou již avizované zhoršení salda státního rozpočtu o cca 16 miliard korun.
Za páté. Hodnocení dosavadního vývoje veřejných rozpočtů v roce 1999 a návrh opatření vlády směřující k dodržení salda uvažovaného v zákoně o státním rozpočtu na rok 1999.
Za hlavní příčinu zhoršeného hospodaření veřejných rozpočtů považuji zejména stagnaci hospodářského výkonu provázeného razantním nárůstem nezaměstnanosti, i v této oblasti hlavně v důsledku nedokončeného procesu restrukturalizace ekonomiky a dlouhotrvající vynucené restrikce domácí poptávky. Je rovněž třeba vzít v úvahu stav státních a veřejných financí vůbec, který současná vláda zdědila z minulých let.
Veřejné finance se vyznačují v minulosti založenou a postupující mírou vnitřní nerovnováhy, která se mj. odráží právě ve zhoršování salda státního rozpočtu a postupného růstu deficitu veřejných financí v hladinách přes 2 % HDP. Přitom některé z příčin rostoucího schodku veřejných rozpočtů a objemu státního dluhu, jejichž působení přesahuje z minulých let do současnosti a plně se projeví svými negativními fiskálními efekty až v letech příštích, souvisejí s netransparentními operacemi tzv. transformačních institucí a rozšiřováním objemu státních garancí při soustavném zvyšování jejich rizikovosti.
Vláda se samozřejmě nemůže ani nechce zříci zodpovědnosti za dobré fungování veřejných rozpočtů, ale její manévrovací prostor, ve kterém by mohla hledat a uplatňovat rychlá a účinná opatření ke zbrzdění prohlubující se nerovnováhy veřejných financí, je velmi omezený.
Pokud jde o státní rozpočet, má vláda nastaveny tvrdé mantinely v podobě tzv. mandatorních výdajů, tj. výdajů, které stát musí učinit, aby splnil všechny své zákonné, smluvní či jinak obligatorní závazky. Podíl mandatorních výdajů bez mzdových výdajů rozpočtových a příspěvkových organizací na celkových výdajích státního rozpočtu v roce 1999 dosahuje 58,9 %. Pokud vezmeme v úvahu i výdaje na mzdy v rozpočtových a příspěvkových organizacích, jejichž zřizovatelem je stát, tak zjistíme, že tři čtvrtiny všech výdajů státního rozpočtu jsou předurčeny a vláda je velmi limitována v jejich cílevědomé regulaci a zejména v regulaci směrem dolů.
Objektivní pohled na předchozí, současný a budoucí vývoj veřejných rozpočtů a reálné ocenění možností, jak tento vývoj obrátit na trajektory směřující k dobře fungujícím veřejným financím, je nezbytnou základnou pro formulaci vládní fiskální politiky a pro rozhodování vlády o fiskálních opatřeních. V řadě případů není možné zajistit úspěšnost těchto opatření bez odpovídajících změn legislativy, kde se jedná především o změny daňových zákonů a rovněž zákonů, které upravují mandatorní výdaje státu.
K řešení problémů veřejných rozpočtů v letošním roce - a je nutno konstatovat, že se jedná o řešení dílčí, která nemohou zajistit vyrovnané rozpočtové hospodaření celé soustavy - vláda realizuje již určitá opatření a další připravuje.
S ohledem na rizika plnění příjmů státního rozpočtu jsou regulovány od ledna tohoto roku výdaje v rozpočtových kapitolách včetně kapitoly Všeobecné pokladní správy, a to tak, aby tyto výdaje v prvním pololetí nepřekročily 45 % celoročního rozpočtovaného objemu, přičemž regulaci nepodléhají ani nemohou podléhat výdaje, které jsou vypláceny podle zákona.
Návazně na to po vyhodnocení pololetních výsledků rozpočtového hospodaření je reálné přistoupit i k vázání části běžných výdajů státního rozpočtu ve výši zhruba 2,5 %. Oprávněnost tohoto opatření je zdůvodněna nízkou mírou inflace v letošním roce. Reálný vývoj míry inflace bude výrazně nižší - dubnový odhad 3,6 % - než jsme předpokládali v návrhu státního rozpočtu na rok 1999, tj. meziroční přírůstek v intervalu 6,1 - 7,6 %.
***