(pokračuje Jičínský)
Byla tu kritizována řecko-česká iniciativa ve vztahu k řešení kosovské krize. Osobně si myslím, že bychom měli být s to přes rozdíly stranického přístupu k těmto otázkám ocenit, že česká politika - a je to myslím poprvé po dlouhé době - přišla v těchto vztazích s nějakou iniciativou, která nebyla lacinou populistickou snahou, ale která byla vedena snahou řešit problém, pokusit se o rychlejší přechod k politickému řešení.
Hovoříme-li o NATO, nepochybně chápeme NATO jako organizaci demokratickou, čili v tomto směru i pluralistickou. V NATO jsou nepochybně - a ukázalo se to nejednou a ukazuje se to i teď - síly, které lze označit za jestřáby, a síly, které lze označit jako holubice, abych užil jednoduchého příměru z americké zahraniční politiky. Osobně se musím přiznat, že chování některých představitelů členských zemí NATO, kteří zaujímají rozhodné jestřábí pozice, mě velmi zneklidňuje. Jestliže se britský premiér velmi přátelsky setkává s představitelem UCK, tak je to zneklidňující, pokud jde o to, jaké bude skutečné řešení kosovské krize a lze-li v těch operacích, které se připravují, shledávat opravdovou cestu k obnovení míru. Znovu se tu klade otázka rozdílného přístupu k této věci a rozdílného přístupu ke kurdskému problému. Z tohoto hlediska otázka vztahu NATO k OSN je otevřeným problémem a Česká republika si musí také ujasnit otázku, jak se bude v těchto vztazích chovat, protože i dokument na washingtonském summitu byl přijat v určité době, která rozhodně není stabilizovaná. Tyto procesy jsou v běhu a zdaleka nelze říci, jaké budou všechny důsledky krize, která dnes v Evropě na Balkáně probíhá a do které jsme jistým způsobem vtaženi.
Je tu také otázka, jak se budou vyvíjet vztahy NATO a Evropské unie. Tady bych chtěl říci ještě několik slov k Evropské unii. Myslím si, že Česká republika nemá jinou strategickou možnost než usilovat o vstup do Evropské unie. Říkám to proto, že se tu hovořilo o přípravě nebo nezbytnosti mít jiné strategické koncepce. Jestliže se do Evropské unie nedostaneme, postaví nás to před nás určitou situaci, s níž se budeme vyrovnávat, ale naše orientace podle mého soudu musí směřovat k tomu, abychom se stali plnoprávným členem Evropské unie.
Kolega Ransdorf tady hovořil o mnoha problémech fungování Evropské unie, které jsou předmětem kritiky. Věc má ovšem ještě další aspekty, protože jde o velmi rozporné procesy. Stav Evropské unie, který teď je, my jako přidružený člen příliš ovlivnit nemůžeme, pokud vůbec. Pokud se nám podaří vstoupit do Evropské unie takové, jaká je, tak jako její člen se potom můžeme podílet s dalšími členy na její reformě. Kolega Ransdorf hovořil o problémech nebezpečí oslabování pravomocí jednotlivých národních států. Jde ovšem o to, jak se Evropská unie bude vyvíjet. Bude-li se vyvíjet jenom stále jako pásmo volného obchodu, byť spojené s jednotnou měnou, anebo se bude vyvíjet směrem i k určité sociálně politické unii.
To z hlediska procesu globalizace je základní problém. Jestli se Evropa bude vyvíjet i k určité sociálně politické unii, na tom bude záviset i její politická váha, to, jaký bude její politický vliv. Jestli nadále zůstane Evropská unie a s ní Evropa hospodářským obrem, ale politickým trpaslíkem, zejména ve vztahu k USA. To se týká i vztahu Evropské unie k NATO. Problematika má samozřejmě i druhou stránku věci. Demokratický deficit nepochybně existuje, ale vůbec nehrozí nebezpečí a taková tendence, o které hovořil kolega Kohlíček, že by Evropská unie se mohla stát unitárním státem. To i v oblasti snů je nemožné. Evropa v nejlepším případě se může stát federací, federací, protože jejími subjekty jsou státy, které jsou dnes federacemi, a v některých státech, jako je Itálie nebo Španělsko, dnes probíhají silné federalizační tendence.
I představy, které na vrcholné orgány Evropské unie přenášejí strukturu orgánů národního státu, nejsou dost dobře přenosné. Struktury orgánu Evropské unie musejí být a budou jiné. Chci jenom říci, že - a poukázal na to např. Habermas ve své neobyčejně podnětné přednášce o postnacionální Evropě - není dost dobře možné, aby Evropský parlament měl takovou roli, jakou má parlament v národním státě. Upozorňuji na dvě rozhodnutí Evropského parlamentu, která ukazují ve vztahu k České republice na úskalí parlamentního rozhodování s nedostatečnou znalostí věci. O Evropské unii je třeba vážně uvažovat, je třeba vážně uvažovat o tom, co musíme udělat, abychom se stali jejími členy, uvažovat, co můžeme udělat, s jakými představami tam chceme, protože v tomto směru se u nás představy značně rozcházejí. Zůstaneme-li ale stranou, zůstane Česká republika na periferii dění.
Na závěr chci říci, že sněmovna by měla ocenit, že se k ní dostal dokument, který relativně vyváženě charakterizuje zahraniční politiku. Nepochybně se jí budeme muset zabývat mnohem častěji, než to bylo v minulosti, protože i Evropa se stala nebezpečnější, než byla dříve.
Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Nyní bude hovořit pan poslanec Michal Doktor, připraví se pan poslanec Laštůvka.
Poslanec Michal Doktor: Vážené kolegyně, vážení kolegové, pane ministře, pane zpravodaji, doufám, že se na mě nebudete zlobit, když pod tíhou více než tříhodinové diskuse svůj diskusní příspěvek maximálně zkrátím a budu se věnovat pouze tématu, o němž zde dosud nebyla řeč.
Ve svém vystoupení jsem se chtěl věnovat pasáži věnované vnějším ekonomickým vztahům a musím na úvod říci, že zaujímá-li tato tematika pouze 4 % celkového obsahu koncepce zahraniční politiky, pak mám pocit, že prostor, který Ministerstvo zahraničních věcí tomuto tématu věnovalo, nenaplňuje ambici na posílení významu ekonomické diplomacie.
Téma "Propagace České republiky", kterému jsme se až doposud v našich diskusních příspěvcích moc nevěnovali, je v uvedeném materiálu bohužel tak chudé, že v podstatě ani není nad čím diskutovat. Mám-li však být upřímný, pak musím paradoxně říci, že se panu ministrovi ani nedivím. Propagace naší republiky prostřednictvím agentur, jako je CzechTrade, Czech Invest, českých center atd., trpí výrazným nesouladem, přičemž cíl je stejný.
***