(11.40 hodin)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Rujbrové a nyní otevírám obecnou rozpravu, do které je jako první přihlášená paní poslankyně Fischerová, připraví se paní poslankyně Eva Dundáčková.
Poslankyně Eva Fischerová: Paní předsedající, vážený pane vicepremiére, dámy a pánové, vládní návrh zákona o sociálně-právní ochraně dětí velmi citlivě reaguje na některé doposud neřešené nebo ne zcela adekvátně řešené problémy, výstižně uvedené v důvodové zprávě v parlamentním tisku č. 260 nebo k dalším připojeným parlamentním tiskům, které s tímto návrhem zákona velmi úzce souvisí. Jde o různé formy násilí hraničící s týráním dětí, děti jsou stále více zatahovány do oblastí drogových závislostí.
Problémy vznikají rovněž v procesu ústavní výchovy. Objevují se i mezinárodní únosy dětí a děti se mohou stát také předmětem neeticky zaměřených zájmů. Jistě se dohodneme na skutečnosti, že současný legislativní proces je obecně pod dominujícím pozitivním vlivem mezinárodních úmluv a pod citlivějším vnímáním ustanovení Listiny základních práv a svobod. Záměr vstupu České republiky do Evropské unie je velmi významným, nejen urychlujícím faktorem, ale také faktorem, který výrazně ovlivňuje obsahovou stránku tvorby právních předpisů. V případě parlamentního tisku 260 je tento vliv dokumentován četnými dalšími materiály, které projednáváme souběžně a které byly zmíněny ve zpravodajských zprávách.
Při tvorbě právního rámce předkladateli nejde jen o mechanické převzetí dopadu mezinárodních smluv, ale především o aktivní aplikaci těchto principů ve vztahu ke stupni závažnosti našich společenských problémů. U předloženého návrhu zákona o sociálně-právní ochraně dětí oceňuji právě vyváženost obou těchto aspektů, tj. mezinárodních závazků na straně jedné a reakce na naše vnitřní společenské problémy na straně druhé. Navrhovatel reaguje na nové společenské jevy související s ohrožením dětí, tedy na problémy dětí, které jsem zde již uváděla. Jde o problémy, u kterých je nesmírně důležité nejen jejich včasné podchycení, ale i potřeba celého spektra preventivních přístupů, a to především na komunální úrovni, tj. na úrovni, kde zejména významnou roli hrají obce a okresy.
Jedním z hlavních principů návrhu zákona o sociálně-právní ochraně dětí je důraz na ochranu dětí před sociálně patologickými jevy. Tento princip se v samotném návrhu zákona uplatňuje nejzřetelněji v § 6 a § 10 až 18. Zvláště bych zde chtěla vyzvednout význam formulace § 10, který na rozdíl od současného stavu definuje, a to velmi precizně, povinnosti obce a okresního úřadu v oblasti preventivní a poradenské činnosti.
Za další důležitý princip navrhovaného zákona považuji jasnější pravidla pro zprostředkování osvojení a pěstounské péče. Domnívám se, že takto nově koncipovaná role okresních úřadů, Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí při svěření dítěte do výchovy jiných fyzických osob než rodičů výrazně přispěje v zájmu samotných dětí k urychlení celého procesu, a to v těch případech, kde není dosavadní, někdy až příliš obecně formulovaný rámec - hovořím o zákoně o rodině - zcela efektivně využíván.
Doporučuji v této souvislosti věnovat naši pozornost doplňujícím statistickým údajům, které jsme k parlamentnímu tisku od předkladatele obdrželi. Jsou velmi vypovídající. Za velmi důležité považuji údaje o počtech zaměstnanců působících na oddělení péče o rodinu a děti na okresních úřadech. Materiál, o němž hovořím, uvádí, že tyto počty v minulých letech neodpovídaly potřebám praxe. Důvodová zpráva k návrhu zákona nás informuje o nárůstu 92 zaměstnanců právě pro okresní úřady, který pro rozšíření jejich zákonem daných povinností považuji nejen za plně oprávněný, ale za nesmírně žádoucí.
Po přijetí novely zákona o rodině došlo v České republice k četným diskusím o výsledcích aplikace § 68 tohoto zákona, a to pokud jde o rozhodnutí a o splnění podmínek uvedených v § 68. Jsou to ony lhůty nutné k zahájení dalších kroků v procesu osvojení. Z tohoto důvodu jsem se zajímala o vyhodnocení dosavadní aplikace novely zákona o rodině ve vztahu k těmto soudním rozhodnutím.
Dámy a pánové, ukazuje se, že postup soudů, které rozhodují o splnění podmínek uvedených v odst. 1 § 68 zákona o rodině, se skutečně v praxi velmi liší. Podle mně dostupných údajů k 10. březnu t. r. lze soudy v jejich přístupu rozdělit do dvou odlišujících se skupin. Ve většině případů první skupiny trvá i několik měsíců, než soud nařídí první jednání. Tato doba se pohybuje mezi stem až dvěma sty dní a průměr ze 40 takových případů je 150 dní.
Druhá skupina soudů je však důkazem, že jsou soudy schopné rozhodovat i velmi rychle, dokonce v termínu do jednoho měsíce od podání návrhu. V těchto případech je pak průměrná délka 22 dnů a konkrétně se pohybuje mezi 15 až 30 dny. Bylo by zajímavé znát příčiny rozdílných přístupů soudů, jakož i cestu, která povede k jejich nápravě.
Za určitou nejasnost projednávaného návrhu považuji otázky, ke kterým mě vede formulace článku 21 Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, který mluví o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou máme k dispozici při projednávání. Článek 21 této úmluvy reaguje na možnost komplikace spojené s procesem osvojení v jiném státu a vymezuje také role pro stát původu dítěte. V krajním případě může jít i o navrácení dítěte.
Předkládací zpráva pro parlament k parlamentnímu tisku 262, tj. k vládnímu návrhu na vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, uvádí, cituji: "že osoby žijící v cizině, např. Spojených státech, Švédsku, Itálii a dalších státech, i organizace v těchto zemích, které se zabývají zprostředkováním osvojení dětí z ciziny pro občany svého státu, projevují v poslední době eminentní zájem o osvojení dětí z České republiky". Konec citátu.
Tato skutečnost mě přesvědčuje o aktuálnosti problematiky osvojení dětí do zahraničí a tím více o potřebnosti právního rámce, který vymezí pravidla souladu se základními právy dětí. Domnívám se, že by bylo vhodné znát informace o současných zkušenostech z jednání se zájemci o osvojení v zahraničí a o zvažovaných přístupech jednání s těmi státy, které neratifikovaly Úmluvu o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Jde např. o Spojené státy americké a o Itálii.
Rozšíření právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí samostatným zákonem, a tedy nad rámec zákona o rodině a dalších zákonů, považuji osobně za jednoznačně výrazně pozitivní krok, i když by mohl pro někoho působit dojmem větší komplikovanosti nebo náročnější přehlednosti z hlediska existence části formulací v zákoně o rodině a dalších formulací v samostatném zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, který projednáváme.
***