(15.30 hodin)
(pokračuje Ambrozek)
Já nevím, co je to běžný úzus, ale veškerá odborná literatura zná krajinu urbanizovanou, která je jednou ze složek krajiny stejně jako krajina kulturní, lesní, přírodní či jiná. Navíc právě v zastavěných územích jsme svědky největšího tlaku na dochované zbytky přírodě blízkého území.
Řada těchto lokalit postupně ustupuje zástavbě. Jsem přesvědčen, že i urbanizovaná krajina si proto zaslouží určitý stupeň ochrany. Zásah do krajinného rázu, kterým bezesporu je stavba výškové budovy nebo likvidace městského parku, je třeba projednat v rámci správního řízení s orgánem ochrany přírody. A právě tomuto chce navrhované znění zabránit. Nikoliv tedy, jak se praví v důvodové zprávě, že do řízení zbytečně zasahují občanská sdružení, ale navrhované znění chce vyloučit z rozhodování i orgány státní správy. Výsledkem by tedy bylo snížení úrovně ochrany městské zeleně a přírodě blízkých území.
Já chápu, že jsou předkladatelé inspirováni problémy s výstavbou supermarketu například v Plzni. Zájmy radnice se však vždy ale nemusí shodovat se zájmy občanů. Může se stát, že významná část občanů dává přednost městskému parku před šestým či sedmým supermarketem. Události z Litvínova nebo z Karlova náměstí v Praze i z dalších měst ukazují, že směrem k vyloučení veřejnosti cesta nevede. Stejně jako v bodě 2, ke kterému se dostanu, je lepší pro tuto věc vést jednání s odkrytými kartami, protože snaha dohodnout se s investorem za zády občanů může sice přinést hladší průběh stavebního řízení, ale za cenu soudních sporů a zbytečně vyhrocených akcí, jichž jsme byli svědky třeba v Litvínově nebo na Domažlicku.
Návrh není navíc správný ani věcně. Stavební zákon nezná souvisle zastavěné území obce, zná jen území současně zastavěné a zastavitelné. A právě při vymezení zastavitelných území musí ze zákona významně spolurozhodovat orgány státní ochrany přírody a krajiny.
Za druhé - nejvíce kontroverze ve veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích vyvolává bod 2, kterým se předkladatelé fakticky snaží vyloučit občanská sdružení jako zástupce veřejnosti z drtivé většiny rozhodovacích procesů. Odhady se pohybují od 95 % řízení výše. Účelu má být dosaženo omezením účasti občanských sdružení pouze na správní řízení zahajovaná z podnětu správního orgánu, jak už řekl kolega Brousek, rozumějte - žádná. To byla totiž hlavně řízení o uložení sankcí, kde občanská sdružení účastníky nebývají. Jen ojediněle řízení jiná. Většina řízení se zahajuje návrhem nebo žádostí toho, kdo má na rozhodnutí zájem.
V důvodové zprávě se ve zvláštní části operuje pouze s nepříliš smysluplnými tvrzeními, že zákon umožňuje několikanásobné vystupování malé skupiny občanů, kteří tak údajně mají práva několika účastníků řízení a je tak porušována rovnost občanů před zákonem.
K tomu bych chtěl říci, že vyjádření či odvolání jednoho účastníka řízení má stejnou váhu jako vyjádření účastníků deseti. Stačí jediné odvolání a rozhodnutí musí být celé prozkoumáno stejně jako tehdy, kdyby bylo odvolání třeba padesát. Zmnožením počtu účastníků řízení se nic neřeší, nehledě k tomu, že zde není ani uveden konkrétní případ takovéhoto záludného jednání.
Odstavec 2 se snaží řečeno slovy důvodové zprávy, aby sdružení mohlo uplatnit své připomínky jako každý jiný pouze jednou. Nevím, kdo je každý jiný. Všichni účastníci řízení mají stejná práva, čehož se předkladatelé domáhají v předchozí větě důvodové zprávy. Proto považuji naopak za diskriminaci, když by se občanské sdružení, pokud je mu přiznán statut účastníka řízení, nemohlo vyjádřit v průběhu k postupnému upřesňování investičního záměru. Nebo snad mám číst závěr odstavce? Nebyly-li tyto záměry již dříve veřejně projednávány podle zvláštních předpisů tak, že proběhlo-li projednání podle posudku EJA, které není pro rozhodování orgánů státní správy závazné, nemají už možnost občanská sdružení se těchto řízení zúčastnit a ani získat o těchto řízeních informace. Pokud by to byla pravda, bylo by to nejen diskriminační, ale i v rozporu se zákonem 123/98 Sb., o právu na informace o životním prostředí, který jasně deklaruje povinnost úřadů poskytnout informace o připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu životního prostředí, a o správním řízení. To je § 2 tohoto zákona o právu na informace.
Argumenty v důvodové zprávě, které jsou uváděny na podporu novely, se ani slovem nezmiňují, proč je navrhováno vyloučení veřejnosti z 95 % řízení, a věnují se údajným problémům při výkladu stávajícího znění zákona. Přitom už v roce 1995 byly výkladem Ministerstva životního prostředí určité nejasnosti odstraněny.
V současné době k problémům nedochází. Po roce 1989, kdy bylo životní prostředí jednou z největších priorit, nejen politické reprezentace, ale i občanů, byla nastoupena cesta posilování spoluzodpovědnosti lidí za veřejný život i za ochranu životního prostředí. My jsme přece nechtěli, aby lidé ve všem spoléhali na stát, aby říkali, jak ukazují výsledky anket, my chceme čisté životní prostředí, a zároveň říkali, že se o to musí postarat stát či obec. Domnívám se, že je to zcela v souladu s budováním demokratické občanské společnosti.
Většiny správních řízení se totiž neúčastní Greenpeace a hnutí Duha, jak by se mohlo zdát z dokumentů předkladatelů, ale stovky a možná i tisíce bezejmenných sdružení, která skupina lidí založila ze zcela prozaického důvodu, ať už kvůli ochraně krajiny, nebo kvůli zkrášlení blízkého okolí, nebo proti záměru postavit za humny spalovnu, dálnici nebo supermarket. A za nimi jsou často tisíce podpisů.
Jenom příkladem - a máme k tomu materiály všichni k dispozici - Český svaz ochránců přírody, který je organizací s 20letou tradicí, se 400 základními organizacemi a s více než 8 000 členy, který se věnuje ochraně přírody a ekologické výchově, je organizace, kterou asi málokdo z nás považuje za extremistickou. Často se uvádí, že se místní jednotky zúčastňují několika stovek správních řízení ročně. V naprosté většině jde o drobné záležitosti, o kácení stromů, zásahy do biotopů chráněných druhů…, a myslím si, že účast místních přináší zkvalitnění rozhodování. Vedlejším efektem je navíc i dobrá spolupráce mezi státní správou a občany.
Opravdu chceme všechny dobré zkušenosti hodit za hlavu kvůli tomu, že někomu nevyšla kalkulace s pozemky v místě předpokládané stavby? Většina těchto jednání nemá takovou publicitu jako třeba příklad Plzně. Možná proto, že končí dohodou nebo kompromisem, někdy dostane slovo investor, někdy rozhodne orgán státní správy záporně, vždy ale je podle mého názoru lépe jednat. To, že se do správního řízení může přihlásit někdo, kdo bude mít i jiný názor, nemůže být důvodem k jeho vyřazení. Ano, přiznáváme, že zákon 114/92 Sb. šel v tomto ohledu daleko. Možná i nad rámec zvyklostí některých evropských zemí. Jsem ale přesvědčen o tom, že ustavení § 70 bylo pro naši krajinu i pro rozvoj občanského vědomí velkým přínosem. Je proto v našem zájmu lépe odmítnout pokusy o destrukci, které nejsou vedeny dobrým úmyslem. Skoro by se dalo dodat, že to není moc dobrý dárek k desátému výročí 17. listopadu.
Druhým argumentem proti bodu 2 je argument evropský. Je mi jasné, že by se tohoto argumentu nemělo zneužívat, protože bychom mohli lidem Evropskou unii zcela znechutit, když budeme tvrdit, že všechny zákazy investice jsou nutné kvůli Bruselu. V této souvislosti si ale dovolím uvést srovnání. Není žádným tajemstvím, že posudek Evropské komise na Českou republiku je kritický. Nejinak je tomu i v kapitole o životním prostředí, protože řada zákonů je sice připravena, ale nebyla ještě schválena.
Jako jeden z konkrétních kladných činů je hodnoceno přistoupení České republiky k Evropské úmluvě. Přesněji řečeno - k Úmluvě o přístupu k informacím, k účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Tolik název, který kolega Brousek neuvedl přesně. Účastí veřejnosti se podrobně zabývá článek 6, dále i články 7 a 8, ze kterého mohu jenom vyjmout body, že smluvní strany zajistí, že v rozhodnutí bude povinně brán výsledek účasti veřejnosti. A dále je požadováno informování veřejnosti o všech zásazích.
Odstavec 2 je tedy nejen v rozporu se zákonem 123/98 Sb., o právu na informace, ale i v přímém rozporu s Evropskou úmluvou. Jsme svědky něčeho, co nazýváme pracovně český přístup. Znehodnotit i to málo, co se povedlo. Z pohledu evropského jde novela zcela proti proudu, jde proti evropskému trendu, který se snaží o to, co my celých deset let po Listopadu, zapojit veřejnost do celého procesu rozhodování. Poskytnout dostatek informací a poté jí dát podíl na rozhodování, a to i za cenu rizika, že její rozhodnutí nemusí být vždy celé racionální.
Nyní k třetímu bodu, který navrhuje vypustit z § 90 odst. 4. Odstavec hovoří o speciálnosti zákona o ochraně přírody a krajiny, když tento zákon uvádí jako zvláštní předpis ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování, stavebnímu řádu a dalším předpisům, které se týkají regulace vztahů v území a krajině. Z toho vyplývá, že v případě duplicitní či kolizní právní úpravy má právní úprava obsažená v zákoně o ochraně přírody a krajiny přednost.
***