(14.40 hodin)
(pokračuje Filip)
Jde o žalobu na popření otcovství podle zákona o rodině nebo návrh podle zákona o kolektivním vyjednávání.
Naše návrhy z roku 1997 byly samozřejmě širší, protože jsme si vědomi toho, že těch problémů, které jsou s transfery majetku státu do soukromých rukou, jsou ještě širší a český člověk najde vždy cestu, jak zákon obejít. Jsem přesvědčen o tom, že musí být v zájmu státu, aby takovému obcházení uměl postavit hráz.
Pokud jde o účast na prevenci kriminality a pomoc obětem trestné činnosti, je to vstup, který - jsem přesvědčen - lze jenom přivítat, a to nejen z pohledu našich právních tradic, jak uvádí vláda, ale i z pohledu evropského práva a úkolů, které nás čekají v rámci plnění programu asociace s Evropskou unií.
Pokud jde o požadavek zákonnosti, je zdůrazňován jako základní princip ve vlastní činnosti státního zastupitelství. Může používat pouze prostředky svěřené zákonem. Každý postup tak musí být v souladu se zákonem. Působnost státního zastupitelství je výlučná. Žádný jiný orgán nebo osoba je nemůže zastoupit nebo nahradit. Jsem přesvědčen, že je to princip správný a že nedochází k jakémusi míchání dělby moci.
Mohl bych vyčítat novele řadu věcí. Například jsem nepochopil, proč trvá anomálie v kontrolních oprávněních vůči státním zástupcům vykonávajícím dozor v místech omezení osobní svobody, a pokládám tuto anomálii za bezdůvodnou. Zato ovšem považuji za správné vytvoření Nejvyšší rady státního zastupitelství jako devítičlenného voleného orgánu z řad státních zástupců v tajné volbě na dobu čtyř let. Jde o úpravu, která je pojata analogicky k samosprávnému orgánu soudců. Tam je ovšem nezávislost na orgánech výkonné moci žádoucí a dokonce nezbytná. U státního zastupitelství je to sice diskutabilní, ale podle úkolů, které státní zastupitelství má - ač je to sporné - je možné říci, že takové zřízení samosprávného orgánu je potřebné a vhodné.
Pokud jde o zachování začlenění státního zastupitelství do Ministerstva spravedlnosti, jsem přesvědčen, že tuto věc budeme diskutovat ve druhém čtení a že je možné se s ní vypořádat různým způsobem. Jsem přesvědčen, že ať diskuse dopadne úplným oddělením státního zastupitelství, nebo zachováním v resortu Ministerstva spravedlnosti, nic se nestane, a tento krok, který považuji za správný, bude možné buď prohloubit, nebo nechat v takovém stadiu, v jakém je navržen, pokud se osvědčí, že je to dobré.
Nechci nyní v obecné rozpravě v prvním čtení říkat další věci, které mám připraveny do čtení druhého jak do obecné, tak podrobné rozpravy, ale jsem přesvědčen, že námitky, které jsem uplatnil, je možné a běžně i účelné upravit v průběhu projednávání ve výborech a na plénu ve druhém čtení a že je potřeba tento návrh zákona propustit do druhého čtení.
Pokud jde o námitku, kterou zde přednesl pan kolega Němec, jsem přesvědčen, že jeho námitce lze vyhovět i jiným způsobem. Chtěl bych se ho dotázat vaším prostřednictvím, pane přesedající, jestli by stáhl svůj procedurální návrh, pokud bych podal návrh v tom smyslu, že by se lhůta pro projednání tohoto návrhu zákona prodloužila o 20 dnů. Myslím si, že za těchto podmínek je splněno i to, co on měl na mysli, pokud tímto procedurálním návrhem nechtěl zakrýt svůj skutečný úmysl - nebo domnělý - tento návrh zákona vůbec nepřijmout. Ale jsem přesvědčen, že i on stojí o vymahatelnost práva a o odstranění jednoho nebezpečného bodu ze zprávy Evropské komise vůči České republice a že chce pomoci tomu, aby Česká republika byla pozitivně hodnocena právě v této oblasti. A k tomu tento návrh zákona směřuje a já ho budu i s výhradami podporovat.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Hovořil pan kolega Vojtěch Filip, já mu děkuji. Nyní bude hovořit pan poslanec Marek Benda. Další přihlášky nevidím. Prosím, pane kolego, můžete hovořit.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, myslím, že se ocitáme trochu v problému nad tímto návrhem zákona v tom, že připravovaná a slibovaná soudní reforma se dělá naprosto per partes a nad jednotlivými návrhy zákonů, které sem přicházejí. Vláda sice nějaký materiál projednala a schválila, ale tato sněmovna se o něm v žádném případě nebavila a neproběhla zásadní diskuse na půdě zákonodárného sboru o tom, jakým způsobem má soudní reforma probíhat, jakým způsobem má běžet.
V tomto návrhu zákona a v dalších návrzích, které sem zřejmě budou přicházet, se jako lék na problémy naší justice předkládá zvyšování nezávislosti. Myslím, že je to špatný lék. Mám pocit, že problém naší justice je nezávislost, která začala být zaměňována s nepovinností cokoli dělat nebo s možností dělat si to, co chci. Lékem na problém naší justice musí být přesně obrácený trend, a to trend, že nezávislost ano, existuje v rozhodování, existuje v tom, že nikdo nemá právo ať už soudcům, nebo státním zástupcům zasahovat do jejich rozhodovacího procesu. Ale to ještě neznamená, že nemusejí vůbec nic dělat a že mohou jakkoli dlouho a pod jakýmikoliv záminkami protahovat procesy, že mohou chodit do práce v deset a odcházet ve dvě. To podle mého názoru nejde.
Zde chyběla zásadní rozprava na toto téma. Mě mrzí, že první, co sem přichází, je zákon o státním zastupitelství, který nepochybně v mnoha směrech zásadním způsobem předurčuje i další normy, zejména zákon o soudech a soudcích. Jestli tady předpokládáme čtyřstupňovou soustavu státního zastupitelství - a máme ji schvalovat na začátku příštího roku - pak vycházím z toho, že bude zřejmě posléze ještě předložena i čtyřstupňová soustava soudů. Ale jednou z prvních myšlenek, se kterou přišel pan ministr po svém jmenování do funkce, byla právě představa zrušení Vrchního soudu. Já jsem samozřejmě předpokládal i Vrchní státní zastupitelství. Aniž by toto bylo zásadním způsobem diskutováno, tak se to vytrácí.
Stejný problém je samozřejmě s tzv. samosprávou, která je nám nejprve potichu předložena v zákoně o státním zastupitelství, kde ještě nemá vůbec žádné pravomoci - upřímně řečeno, moc nevím, k čemu je dobrá, protože podle tohoto návrhu zákona předpokládám, že ministr spravedlnosti by trávil většinu svého pracovního týdne konzultacemi s Nejvyšší radou státního zastupitelství o tom či onom kroku, o tom či onom jmenování. Samozřejmě tato samospráva má už předurčovat to, jak bude pak vypadat soudní samospráva. Ta je na naprosto zásadní debatu a tato debata musí proběhnout dříve.
Říkám - a říkám to opakovaně - že pro mne není cílem soudní reformy dále pokračovat v nezávislosti, dále oddálit soudy a soudce od jakékoli zodpovědnosti. Jestli touto cestou chceme jít, tak já říkám takové cestě "ne". Dokážu si představit nějakou formu samosprávy, ale musí to být samospráva, která zvýší zodpovědnost. Samospráva, která bude požadovat - protože to asi obtížně mohou požadovat orgány státní správy, resp. ministerstvo - od soudců, aby něco dělali a aby za to, jak a co dělají, nikoliv ve smyslu rozhodovacím, ale zda vůbec, byli odpovědni.
Toto jsou otázky, které podle mého názoru musejí být zodpovězeny daleko dříve, než se dáme do jakoby zdánlivě drobné a nepodstatné novely nového zákona o státním zastupitelství.
***