(10.10 hodin)
(pokračuje Schling)
Jedním z postulátů reformy bylo, že veřejná správa bude třístupňová. Obec, kraj, centrum. Předložený návrh se potichu pokouší tuto koncepci změnit, protože v souvislosti se zmenšením počtu krajů by s vysokou pravděpodobností muselo dojít k zavedení dalšího stupně státní správy a samosprávy, ať už by byl v podobě bývalých ONV, nebo něčeho podobného. To je prostě skutečnost.
Dále už tady zmínil kolega Záruba, že minulé kraje, těch osm krajů vzniklých v roce 1960, nerespektovaly demografickou strukturu této republiky. Občané s těmi kraji nebyli sžiti. Rovněž v tomto předkladatelé argumentují v důvodové zprávě chybně. I práce vládní komise vedená prof. Hamplem konstatovala, že kraje zřízené v roce 1960 hledisko ztotožnění se občanů se samosprávnými celky s územně správními celky nerespektovaly.
Dále bych chtěl ještě uvést jednu věc, která podle mého názoru je podstatná pro budoucnost krajů. Kolega Beneš tady řekl, že se někteří na nové kraje těší. Může to být pravda, ale já se domnívám, že to je výraz trochu nepřesný. Domnívám se, že spíše takto provedená reforma veřejné správy, takto provedená decentralizace uvolní iniciativu lidí v nových krajích. Pokud bychom akceptovali kraje z roku 1960, ať přesně v té podobě, nebo v nějaké poněkud pozměněné, tak se opět představitelé Pardubic a Hradce budou vybíjet ve vzájemných sporech, budou plýtvat energií na to, kdo koho nějakým způsobem ošidí. Budeme prodlužovat existenci sporu mezi Libercem a Ústím nad Labem, budeme prodlužovat existenci vzájemných animozit mezi Zlínem, Brnem, Jihlavou a Brnem. Pokud ponecháme zákon ve stávající podobě, umožníme, aby představitelé těchto nových krajů dokázali svou iniciativou, že kraje mají právo na život, že se budou rozvíjet, a určitě takováto iniciativa, tvůrčí iniciativa má mnohem lepší předpoklady k tomu, aby přinesla lepší rozvoj kraje, než vzájemné soupeření uvnitř velkého kraje, který byl vytvořen v roce 1960 a nemá žádné opodstatnění v historii.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Schlingovi. Hlásí se dále někdo do obecné rozpravy? Pan poslanec Bendl.
Poslanec Petr Bendl: Kolegyně a kolegové, drahá vládo, vážená paní předsedající, já jsem původně v obecné rozpravě nechtěl vystupovat, protože jsem předpokládal, že se k podrobné rozpravě dostaneme, ale když jsem slyšel, kolik tady padá návrhů na zamítnutí návrhu zákona, řekl jsem si, že se vás pokusím přesvědčit, abyste pustili do podrobné rozpravy tento návrh zákona, a to z toho důvodu, že chci v podrobné rozpravě navrhnout "třetí" variantu počtu vyšších územně samosprávných celků, která je totožná s platnou ústavní normou, kde je 14 vyšších územně samosprávných celků. Liší se pouze v tom, že sídlo středních Čech nebude v Praze. Středočeši na různých úrovních diskutují v poslední době na toto téma, zdali je dobré, aby sídlo vyššího územně samosprávného celku bylo v Praze, zda by nebylo lepší, aby bylo kdekoliv jinde, jen ne v Praze, a otevření tohoto zákona nám v podstatě umožňuje k tomu, možná ještě na poslední chvíli, říci své. Prosím vás a vyzývám vás, abyste nehlasovali pro zamítnutí a podpořili v podrobné rozpravě můj pozměňovací návrh.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Bendlovi. Nyní má slovo pan poslanec Pejřil. Připraví se pan poslanec Tomíček.
Poslanec František Pejřil: Vážená paní předsedající, vážené dámy, vážení pánové, těžko se mi mluví o této otázce z toho důvodu, že nejsem zastánce krajů a myslím si, že nejsou zapotřebí. Ale to není otázka dne. Otázka dne je počet krajů. Logičtější a praktičtější mi připadá návrh poslance pana Koudelky a dalších. Nebudu zde říkat proč, protože ten, kdo se o to zajímá, tyto argumenty zcela jistě ví. Jsou to silné argumenty z obou dvou stran.
Zároveň mluvím za starosty, když teď řeknu, že obce a pravomoci obce a samospráva obce je silná a nechtěli bychom tuto sílu ztratit. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Slovo má pan poslanec Tomíček.
Poslanec Rudolf Tomíček: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, probíráme se znovu návrhem zákona o úpravě počtu VÚSC. Účastnil jsem se debaty od roku 1996 do roku 1997, kdy byl tento náš současně schválený ústavní zákon schválen. Samozřejmě veškerá jednání navazovala na jednání, která probíhala už tři roky předtím. Všichni jsme v té době slyšeli a byli jsme seznámeni se všemi věcnými argumenty všech variant, které byly zvažovány a o kterých bylo hovořeno. Chtěl bych jenom říci, že skutečně v roce 1997 došlo k politické dohodě a tato dohoda hledala takové řešení, které by bylo průchozí pro všechny.
Navrhovatelé změny nebo resp. zrušení počtu, a koneckonců několikrát to tady padlo, vlastně chtějí jakoukoliv jinou variantu, jen ne 13 plus 1. Čili to je hlavní argument pro to, že vlastně ani jejich tzv. zásadní argumenty nejsou těmi zásadními, když připustí jakýkoliv jiný počet. Koneckonců to tady bylo řečeno.
Druhá věc. Podíváte-li se do programu naší schůze, máme tam návrh dalšího zákona o úpravě hranic krajů. Ve své podstatě, pokud si přečtete jména těch, kteří jsou pod tímto návrhem podepsáni, jsou prakticky totožní s těmi, kteří podali tento návrh na změnu počtu VÚSC. Ale logika této další novely jde vyloženě proti argumentaci těch, kteří podali návrh na redukci počtu VÚSC. Čili - co vlastně chtějí tito poslanci? Podle mne nemají vůbec jasno, co vlastně chtějí, pouze nechtějí 13 plus 1. Takže o odborné argumentaci, o odborných podkladech se nedá mluvit. Je to otázka skutečně politické dohody. Chtěl bych jenom říci, že ve slušné společnosti se politické dohody plní, nota bene ještě když jsou podloženy ústavním zákonem. Proto já se také přikláním k návrhu na zamítnutí této předlohy.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Tomíčkovi. Do obecné rozpravy se dále hlásí paní poslankyně Němcová, které udílím slovo.
Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, já jsem vystupovala k tomuto problému v prvním čtení a zmiňovala jsem, že podle mého názoru se dá roztřídit do tří skupin, má tři rozměry.
První rozměr je rozměrem občanským; druhý se dá nazvat rozměrem, který přichází z vlády; třetí, jak se tohoto úkolu ujímá parlament. Občanská objednávka nebyla v minulosti a nebyla ani v letech, ve kterých se projednával vznik možných krajů v parlamentu a ve vládě, nikde respektována, protože občané po vzniku krajů nevolají. Nicméně vznikly zde politické dohody, politická rozhodnutí, která vedla k tomu, že byl schválen zákon, který ve známé podobě určuje, že krajů bude 14. Někteří poslanci ze sociální demokracie předkládají změnu k tomuto návrhu. Já jsem v prvním čtení řekla, že postrádám, i když jsem si vědoma, že vyjádření vlády máme k tomuto tisku, vyjádření kompetentních ministrů k debatě, která zde na parlamentní půdě na toto téma zazněla.
***