(9.30 hodin)
(pokračuje M. Zeman)
A to je vždy nevýhodné, protože soutěží-li alespoň dva subjekty, je větší naděje na rychlejší řešení než v případě, kdy je subjekt pouze jeden.
Nebudu teď podrobně rozebírat situaci jednotlivých podniků prostě proto, i když tady mám velmi podrobné analýzy a tabulky, že vás nechci, zejména ty z vás, které to méně zajímá, příliš dlouho zdržovat. Soustředím se na některé konkrétní problémy řešení. Rozdělme si, prosím, to řešení do dvou základních skupin: co můžeme udělat už teď v rámci platného legislativního rámce a čím můžeme, nebo dokonce musíme tento rámec změnit, aby se problémy efektivně a dlouhodobě řešily. Dnešní legislativa ošetřuje problematiku nevyplácených mezd § 54 zákoníku práce. Zaměstnanec může zrušit okamžitě pracovní poměr, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti. To je nutné provést písemně a musí zde být vymezen důvod zrušení pracovního poměru. Při nezaměstnanosti, která až dosud u nás zejména v některých problémových regionech výrazně narůstala, existují ovšem obavy zaměstnanců dát výpověď, existuje nekonečně prodlužovaná a zaměstnavateli mnohdy i zneužívaná naděje, že se podnik obnoví, že mzda bude doplacena. Tato naděje je uměle prodlužována různými padesátiprocentními nebo šedesátiprocentními zálohami, takže zaměstnanci z jejich důvodů dosti pochopitelně tohoto § 54 mnohdy nevyužívají, resp. využívají ho především kvalifikované profese, které mohou poměrně snadno v některých regionech - a pouze v některých regionech - získat zaměstnání náhradní.
Chtěl bych pro pořádek připomenout, že uspokojení svých mzdových nároků se může zaměstnanec domáhat u soudu, může uplatňovat rovněž úrok z prodlení podle § 256 zákoníku práce i podle nařízení vlády č. 142 z roku 1994. Jenže problém je opět v pomalosti našich soudů, na kterou upozorňovala i zpráva Evropské komise a se kterou se dlouhá léta nic nedělo, i když bych chtěl poděkovat této sněmovně, že na rozdíl od bankrotového zákona schválila včera novelu občanského soudního řádu a vcelku příznivě se staví k soudní reformě.
Nebudu vás teď unavovat tím, jak se stanoví - v případě, že se uchazeč zaregistruje na úřadu práce - výše podpory. Konstatuji pouze, že příslušný úřad požaduje, aby občan vymáhal mzdu soudní cestou, rozvázal pracovní poměr a hledal si jiné zaměstnání prostřednictvím úřadu práce. Myslím, že to není systémové řešení, které bychom mohli aplikovat na 53 000 konkrétních osob.
U fyzických osob, které odpovídají obchodní společnosti za škodu a ručí za její závazky, přichází v úvahu především trestní odpovědnost za spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele dle ustanovení § 256A zákona č. 140/60 Sb., což je trestní zákon. Lze uplatňovat při dostatečně efektivním postupu a v rámci existující legislativy ustanovení § 255, tj. porušování povinností při správě cizího majetku, § 125 - zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, § 12 - porušování závazných pravidel hospodářského styku, § 128 - zneužívání informací v obchodním styku a konečně § 250, který se stručně a výstižně jmenuje podvod. Toto vše existuje a umožňuji již v současné legislativě, kvůli tomu nemusíme vymýšlet legislativu novou - je pouze důležité, aby tyto již platné zákony byly důsledně uplatňovány.
Pokud škoda vznikla v souvislosti s jednáním členů statutárních či jiných odpovědných obchodních orgánů společnosti, lze využít nástrojů soukromého práva k vymožení splatných pohledávek. Jde zejména o žaloby na náhradu škody, která věřiteli, v tomto případě samozřejmě zaměstnanci, vznikla v souvislosti s neplněním povinností člena statutárního orgánu, v tomto případě především vedení podniku či jiného odpovědného orgánu obchodní společnosti dlužníka. Opět obchodní zákoník zde umožňuje zejména využít § 135 a 194.
Protože jsem už řekl, že soudy mnohdy pracují pomalu a často i z nedostatku těchto právních informací se na ně zaměstnavatelé ani prostřednictvím svých odborových organizací neobracejí, třebaže by tak mohli učinit, vláda svým usnesením z 15. listopadu t. r. č. 1029 uložila ministru práce a sociálních věcí urychlit práce na přípravě návrhu zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a změně některých zákonů tak, aby tento zákon byl předložen vládě k projednání nejpozději do 31. prosince t. r., tedy zhruba za 14 dní. Argumentace, že je to zákon nesmírně složitý, je naprosto oprávněná, ale na druhé straně právě vzhledem k situaci oněch 53 000 lidí tento zákon bude řešit vyplácení mezd těm podnikům, které nejsou v konkursu, opakuji - nejsou v konkursu, protože podniky, které v konkursu jsou, mají jiný režim.
Chtěl bych zejména pro evropsky orientované poslance - a já jsem hluboce přesvědčen, že takoví převažují v naší sněmovně - zdvořile upozornit, že tato uvedená právní úprava bude implementovat do právního řádu České republiky jednu z nejdůležitějších směrnic Evropského společenství v oblasti pracovního práva, směrnici č. 80 z 20. října 1980 o sblížení zákonů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele, a zabezpečí tak zaměstnancům ochranu srovnatelnou s ochranou obvyklou v zemích Evropské unie. Až budeme - zřejmě na lednové schůzi - v této sněmovně diskutovat o tomto návrhu vládního zákona, kterému stručně říkáme zákon o insolvenci, prosím ty poslance, kteří ho budou kritizovat jako výdobytek socialismu, podobně jako kritizovali před časem Evropskou sociální chartu, aby si uvědomili, kdy byla tato směrnice přijata. Opakuji: 20. října 1980, je tedy stará již přibližně 20 let.
Chtěl bych upozornit, protože toto je důležitý zákon, že v něm bude zakotveno právo zaměstnance na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, s tím, že tentokrát není nutné žádat o soudní rozhodnutí, které je často díky pověstné výkonnosti našich soudů velice zdlouhavé, ale zaměstnanec o uspokojení svých mzdových nároků bude moci požádat kterýkoli úřad práce za podmínek stanovených tímto zákonem.
***