(14.50 hodin)
(pokračuje Motejl)
Dokonce odezněly námitky, že tato koncepce nadá územní policejní ředitele příliš velkou pravomocí. Mě děsí představa, že by tato obava v moderním státě mohla být aktuální, že by ji bylo možno považovat za argument, pro který by zákon neměl být přijímán. Tím spíš, že ten, kdo tuto obavu vysloví, zcela neguje další pasáže tohoto zákona, které výrazně oproti dosavadní úpravě zdůrazňují funkci státního zástupce a státního zastupitelství v důraznějším dozoru nad průběhem jakékoli trestněprávní manipulace s občanem a jeho právy.
Tady trochu odskakuji do zde otevřené diskuse o tom, zda nová koncepce § 158 je tedy průlomem do ústavou zaručených práv občanů, zda nová koncepce § 158, onen zde opakovaně skloňovaný záznam, je skutečně zpochybněním identity a integrity občanských práv. Ten § 158 musí být skutečně dočten do konce v konfrontaci s dosavadním zněním včetně ustanovení, že záznam je především dokumentem o tom, aby do 48 hodin tento materiál seznal státní zástupce a aby se tímto způsobem zabránilo dosavadní úpravě, kdy současný § 158 dává poměrně široké, blíže neurčené kompetence k operativním úkonům bez jakékoli korelace na ostatní složky tohoto státu. Opak je tedy pravdou, že současná úprava, tak jak je aplikována, je mnohem bezbřežejší, vágnější a neurčitější, s minimem garancí možnosti kontrolních mechanismů, ať již ze strany státního zastupitelství, nebo případně občanů, do předprocesního stadia. Rozhodně ovšem také není pravda, že by záznam o zahájení šetření byl okamžikem zahájení trestního stíhání, že by na tomto základě bez postupu podle § 166 mohl být někdo v tomto státě obviněn.
Druhý okruh problémů a problematizování celé věci je otázka, zda je naše justice k této věci připravena. Již v úvodním slově jsem se zmínil o tom, že novela byla zpracovávána a předkládána na základě skutečně prováděných analýz, a jsem hotov i v rámci tohoto prvního čtení za cenu poměrně dost obsáhlého výkladu dokumentovat, jaká je skutečná současná situace našeho trestního stíhání, trestních řízení, a jaké jsou či nejsou důsledky a výsledky současné právní úpravy.
Doznávám, že mi chyběl jeden analytický údaj, se kterým jsem byl konfrontován až v minulém týdnu v souvislosti s rozruchem v českých věznicích. Byl jsem nucen situací ve věznicích se zabývat, i strukturou vězňů, kteří v českých věznicích vykonávají vazbu a trest. Prohlašuji zcela zodpovědně, že jsem znepokojen tím, že k onomu pro mě historickému 10. lednu 2000, kdy začaly nepokoje v českých věznicích, bylo více než 50 % vazebních vězňů stíháno pro trestné činy se sazbou do tří let. Pro trestné činy v podstatě bagatelní povahy bylo vazebně internováno 50 % ze všech vazebně stíhaných vězňů.
Na semináři, který zde byl před týdnem, bylo jasně dokumentováno na základě údajů Úřadu vyšetřování Policie ČR, že v loňském roce 88 % všech úřadem vyšetřovaných věcí v té složité vyšetřovací proceduře, 88 % věcí jsou věci s trestní sazbou do tří let. Opět další argument zpochybňující ty hlasy, které vidí dosavadní systém trestního řízení postavený na dominanci, na rozhodující roli vyšetřování, jako evidentně neefektivní, zbytečně zformalizovaný a náročný.
Odezněly zde opět výtky, že je neúnosné na současnou českou justici přenést větší objem práce spočívající v provádění důkazů pro účely zjištění rozhodujících okolností o vině a trestu. Já prakticky od r. 1990 svým způsobem nesu odpovědnost za českou justici. Od roku 1990 jsem byl a stále jsem kritizován, že se zastávám soudců, že jsem k jejich postavení a situaci nekritický. Já zde prohlašuji, že kapacity české trestní justice dovolují zvýšení nároků i za současného stavu. Orientační čísla Ministerstva spravedlnosti předpokládají, že trestní soudce v tomto státě vyřídí, tzn. neprávoplatně skončí na prvním stupni, 27 trestních věcí. Statistické údaje Ministerstva spravedlnosti svědčí o tom, že z tohoto množství je téměř 50 % věcí vyřizováno trestním příkazem, tzn. bez projednání věci na hlavním líčení, bez provádění výslechů. Fakticky to tedy znamená, že v současné době jsou trestní soudci v tomto státě na prvním stupni, na okresních soudech, nuceni vyřizovat a vyřizují 12 - 13 věcí měsíčně. V tomto půdorysovém prostoru tvrdím, že je i při současném ne zcela uspokojivém personálním obsazení soudů dostatečný prostor na to, aby v těchto věcech, kdy jsou zpravidla doslova opakovány poměrně rozsáhle důkazy shromážděné ve vyšetřování, a to často jen na základě do jisté míry obstrukčních požadavků účastníků procesu, aby všechny důkazy z přípravného řízení byly opakovány, že na tomto půdorysu časového a pracovního vytížení česká justice je schopna tyto úkoly zvládnout.
Arci jsem si vědom, že často ne zcela kompetentní diskuse o tom, že tento návrh, že tato osnova může způsobit kolaps české justice, tak jak je opakovaně mediálně prezentováno a tak jak do jisté míry odeznělo v některých diskusních příspěvcích zde, může být výstražným signálem zejména pro ty méně výkonné soudce - a jistě i tací jsou v české justici - jako argument pro to, že od nich nelze větší výkon žádat. Zase na druhé straně věřím a vím, že není nic fádnějšího a nudnějšího pro českého soudce než v podstatě papouškovat nebo opakovat již několikrát přežvýkané vyšetřovací spisy a neustále pouze střežit a konfrontovat rozdíly mezi dikcí prvé výpovědi, druhé výpovědi, třetí výpovědi a čtvrté výpovědi, aby se posléze ocitl v bezvýchodné slepé uličce, které ze tří nebo čtyř výpovědí s veškerou okázalostí a náležitostí do spisu přednesených má věřit a jak se má vypořádat s tím, že rozhodující pro něj by měl být důkaz provedený před ním.
***