(15.40 hodin)
(pokračuje Payne)
Írán doposud v letech 1985 až 1990 v různých konfliktech odpálil 194 raket typu SCUD. Rakety typu SCUD B má k dispozici v operačním použití od roku 1967 pod označením R 17 E, má jich v současné době asi 200. Není vyloučeno, že od Severní Koreje v letech 1987 až 1992 odkoupil další rakety tohoto typu B.
Vedle toho pravděpodobně disponuje i raketami R 300 E, které mají dolet 290 až 300 km, některá novější verze může mít dolet až 1 000 km. Ruská verze této rakety, kterými pravděpodobně Íránci disponují, může být vybavena pouze konvenčními výbušninami, aerosolovými výbušninami, hlavicí pro likvidaci letišť, chemickými nebo jadernými hlavicemi.
Z jedné tuny váhy této rakety je 800 kg palivo jednostupňové rakety, 200 kg je hlavice. Tím je omezena škoda, kterou může tato raketa způsobit. Startuje se z nosiče typu nákladního auta, kterých má Írán pravděpodobně 8 až 15. Má vlastní navádění pomocí tří gyroskopů pro stabilizaci dráhy a odhaduje se, že Írán si tento typ raket vyrábí již sám. To jsou rakety relativně málo škodlivé.
Od počátku 90. let disponuje Írán raketami SCUD C. Je to raketa, která je hlavně vyráběna jako nosič jaderných náloží a není příliš vhodná jako nosič chemických zbraní. Lze ovšem tuto zbraň upravit.
Je vážné podezření, že Severní Korea počátkem 90. let tuto technologii Íránu dodala. Tyto rakety mají dolet 500 km a pravděpodobně jich má Írán k dispozici 100 až 170. Severní Korea je vyrábí a jde o typ DF 61. Írán má 5 až 10 odpalovacích zařízení pro tento typ rakety. Tato raketa unese hlavici o váze 700 kg, což je už nálož, která je daleko nebezpečnější.
Těmito raketami Írán může zasáhnout Sýrii, Turecko, bývalý Sovětský svaz, Afghánistán, Pákistán. Rakety jsou uloženy v podzemních úkrytech a tunelech na pobřeží Perského zálivu.
Jaderné hlavice pro tento typ raket se navrhují především ve výzkumném centru, které spadá pod Defense Technology Science Research Centre poblíž Teheránu u Karaje. Je pobočkou Organizace íránského obranného průmyslu. Není vyloučeno, že tento výzkum probíhá s podporou ruských a čínských vědců, nikoliv Ruska a Číny, ale vědců, které si odtamtud přivezli. Výroba je údajně umístěna v Isfahánu s využitím čínské technologie, která tam byla z Číny před lety dovezena. Druhá továrna na výrobu hlavic by měla být v Semanu asi 175 km východně od Teheránu. Tyto továrny produkují pravděpodobně 600 až 1000 raket typu OGHAB za rok. Kromě toho se pravděpodobně vyvíjejí ještě rakety CS 801, CS 802, ve spolupráci s některými ruskými experty raketa TONDAR 68 s doletem 700 km. Testovací prostor pro tyto rakety se nachází poblíž železnice mezi Teheránem a Hashádem. Telemetrická stranice, která tyto experimenty sleduje, je 350 km jižně od města Taba.
Vedle toho Írán vyvíjí rakety typu SHIHAB 3 - SHIHAB znamená meteor - která má dolet 1 500 km, a SHIHAB 4 s doletem 4 000 km. Kromě toho existuje výzkumný program pro nový typ rakety s doletem 7 000 až 10 000 km.
Když si na mapě uděláte křivku, kružnici kolem Íránu s doletem 7 000 km, zjistíte, že tyto rakety mohou přímo ohrožovat území České republiky. Uvědomme si, že pravděpodobně v dohledné době naše území bude ohrožováno tímto typem raket, které mohou být opatřeny zbraněmi hromadného ničení.
Nutno připomenout, že Ruská federace nemá export těchto technologií, ať už přímo vojenských, nebo technologií dvojího použití, plně pod kontrolou. Uvedu několik příkladů. 1. 10. 1997, týden poté, co Jelcin ujistil americké představitele, že žádné dodávky do Íránu nedocházejí, se zjistilo, že byly z Ruska prodány do Íránu komponenty pro raketové motory na tekuté palivo pod označením, že se jedná o kompresory a pumpy.
Uvedu několik dalších příkladů. 21. ledna 1991 v Isfahánu byly pokusy nakoupit z Číny elektromagnetický izotopový separátor označovaný jako Calutron. - To je totiž ta podstatná záležitost. Jaderná elektrárna má své produkty, své zplodiny a může se jednat buďto o uran nebo plutonium, které lze následně potom využívat jako palivo do jaderných náloží, ovšem problém je dosáhnout vysoce obohaceného stavu této suroviny, a toho se dosahuje právě buďto na separátorech nebo na urychlovačích. - Tato zakázka byla posléze odhalena a zrušena.
V březnu 1998 se Írán pokoušel nakoupit hydrogenfluorid, který se používá právě při separaci speciálně plutonia pro univerzitu v Isfahánu. Jednalo se o desetitisíce litrů této tekutiny a tato zakázka byla posléze Čínou také odmítnuta a zrušena.
V roce 1992 se Írán pokoušel nakoupit jaderný materiál, vysoce obohacený uran z Kazachstánu. Spojené státy tento uran vykoupily za 20 mil. US dolarů, aby se nedostal do rukou Íránu.
V srpnu 1996 se pokoušeli dovézt z Británie speciální materiály pro výstavbu urychlovačů - jednalo se o dodávku asi 50 kg - a Británie tuto zakázku odmítla.
V roce 1992 se s Argentinou vedla jednání o uzavření kontraktu pro školení techniků a dodávky uranu. Jednalo se zakázku za 18 mil. US dolarů. I tato zakázka byla zrušena.
V únoru 1990 Španělsko mělo uzavřít smlouvu o dokončení dvou reaktorů v Búšehru - celkem se tam plánují čtyři - a i tato zakázka byla zrušena.
14. listopadu 1997 byl v Rusku zavřen do vězení íránský diplomat, který se pokoušel nakoupit raketové technologie a další materiály dvojího využití.
9. dubna 1998 se pokoušeli íránští pašeráci propašovat z Ruska materiály pro výstavbu urychlovače.
Chci tím dokumentovat, že Írán se již od konce 80. let pokouší dosáhnout jak pokroku v raketové technologii, tak i pokroku ve výrobě jaderných zbraní. Odhady, jak daleko je a za jak dlouho bude mít tyto zbraně hromadného ničení včetně nosičů k dispozici, jsou velkým otazníkem.
Problémem je, že íránský režim, jakkoliv může být liberalizován, vždycky bude režimem nestabilním a bude hrozit, že skupina náboženských fundamentalistů se pokusí převzít moc ve státě a dostanou se jim do ruky všechny tyto zbraně. Následné embargo už by bylo pozdním embargem. To jsou důvody, které vedou k závěru, že Írán není bezpečnou zemí pro dodávky tohoto typu.
Mohl bych uvádět ještě desítky dalších příkladů, ale myslím, že to zcela stačí.
Druhá otázka, kterou si musíme položit, je otázka, jaká je česká politika v této věci a jaké by měly být české zájmy.
Pan ministr Kavan již uvedl, že ústředním bodem české politiky je, aby nedocházelo k šíření jaderného know-how do zemí, které mají nestabilní politický systém. Zároveň je nutno říci, že z bezpečnostního hlediska Česká republika nemá vybudovaný obranný systém proti balistickým raketám tohoto typu, které dost možná v dohledné době budou naše teritorium ohrožovat, a vývoj takových systémů nebo nakoupení takových systémů by bylo extrémně drahé. A z toho důvodu je pro nás skoro výhodnější podstoupit jistou prevenci, pravda za jistých ekonomických obětí.
***