(18.30 hodin)
(pokračuje Payne)
V tom smyslu zákon mluví poněkud jinak, než jak jsme tomu zprvu rozuměli a jak jsme k tomu přistupovali na počátku. Skoro si troufám říci, že tady došlo k zásadnímu pochybení na Ministerstvu průmyslu a obchodu v celé této kauze, pravděpodobně došlo k nějakému pochybení ze strany soukromých firem, že nedodržely přesně zákon. To mě vede k názoru, že právě z důvodu nedodržení zákona nemá firma nárok na odškodnění.
Vedle toho jsme byli na zahraničním výboru informováni, že je určitým problémem, jak používat třeba zpravodajské informace, které máme od jiných států. I na to zákon pamatuje a v § 29 přímo říká, že ministerstvo je oprávněno spolupracovat i se státními orgány jiných států v této věci. Protože je tato položka citlivá, protože zákon stanoví, že se na celý způsob projednávání vztahuje správní řízení, zákon sám stanoví, že se v této věci správní řízení vztahuje jen s jistými výjimkami, ale firma, a zřejmě ani jiná osoba, nemá právo nahlížet do dokladů, které sloužily k rozhodnutí. Zákon stanoví, že - cituji - státní orgán pouze uvede, z jakých vyjádření ve svém rozhodnutí vycházel. Nic více státní orgán nemusí udávat. Pokud by ministerstvo zahraničí řeklo, že vychází ze zpravodajských informací našich zahraničních partnerů, je to podle mého soudu zcela postačující pro to, aby podle § 9 bylo povinno neudělit licenci. § 9 totiž přímo říká, že licence se má neudělit, nebo byla-li udělena, odebrat z důvodů zahraničněpolitických nebo zahraničněobchodních. Pokud by taková zakázka poškodila obchod jiných firem, licence vůbec nemá být udělena.
Závěrem. Za prvé tato zakázka bezesporu podléhala licenčnímu řízení a Ministerstvo průmyslu a obchodu v této věci pochybilo, když licenční řízení údajně z dokumentů, které jsme zatím mohli vidět, zastavilo, respektive schvalovací řízení. Tady se mluví o správním řízení, což je špatné. Zdá se, že legislativa na ministerstvu to špatně nazvala. Zákon stanoví, že se to jmenuje jinak.
Za druhé - zdá se, že došlo k vážnému pochybení. Mám pocit, že z toho vyplývá, že nárok na jakoukoliv náhradu v této věci není.
Třetí poznámka je ke stanovisku k SÚJB. Zákon v této věci nestanoví žádnou kompetenci Státnímu ústavu pro jadernou bezpečnost. Stanovisko Státního úřadu pro jadernou bezpečnost musí být jednoznačné, protože se zabývají pouze tím, co se týká radioaktivity. Protože tyto komponenty, které jsou sice součástí technologického celku, nejsou radioaktivní a nezáří, stanovisko SÚJB musí být, že je to předmět, o který se nezajímají. Z toho hlediska stanovisko SÚJB nemá žádnou kompetenci být nadřazeno stanovisku kohokoliv jiného.
Z dokumentu, který mám před sebou, je zajímavý vývoj. Nevím, zda je to pravda, to by bylo třeba také vyjasnit, ale zajímavé je, že Ministerstvo zahraničních věcí po zvážení možných zahraničněpolitických dopadů k udělení licence vyjádřilo své nedoporučení pro schválení vývozu zařízení pro jadernou elektrárnu s tím, že nelze vyloučit zneužití zkušeností získaných při realizaci projektu pro vojenský jaderný program.
Následně v reakci na nové skutečnosti tlumočené Ministerstvem průmyslu a obchodu, zejména vyčíslení ekonomických dopadů zamýšlené transakce, Ministerstvo zahraničních věcí znovu prověřilo a posoudilo celou záležitost a výsledkem bylo konstatování, že sice nebyly zaznamenány žádné konkrétní poznatky o tom, že uvedené položky by měly nebo mohly být zamýšleny k činnostem spojeným z rozvojem íránského jaderného programu, nicméně i tak povolení jejich vývozu do určeného teritoria by mohlo v souladu se zahraničněpolitickými zájmy ČR. Znamená to, že ministerstvo zmírnilo svůj postoj na základě ekonomického rozboru. Připadá mi zvláštní, že by zahraničněpolitické zájmy České republiky měly být takto podmiňovány, ale budiž. I v druhém stanovisku ministerstvo říká, že dodávka je v rozporu se zahraničněpolitickými zájmy České republiky.
Zákon, který jsem citoval, jednoznačně v těchto případech dává vládě možnost - právě proto, že se jedná o jaderné zařízení, aby v této věci zákon využila. Myslím si, že je to věc, která by stála za prošetření. Je to záležitost precedentní, protože jaderný program bude beze sporu pokračovat.
Jsme země, která má jaderné know-how. S touto problematikou se budeme zřejmě setkávat běžně. Mimochodem vyhláška přímo stanoví, do kterých zemí lze vyvážet jadernou technologii bez jakéhokoliv omezení. Znamená to, že máme seznam zemí, pro všechny naše firmy je známo, ve kterém teritoriu mohou obchodovat s těmito položkami bez jakéhokoliv omezení. Myslím, že tady je právní stav zřetelný.
Zbývají ještě dvě drobné poznámky. Především otázka toho, zda vůbec připustíme teoretickou možnost, že český stát má nebo nemá právo vstoupit do otázek zahraničního obchodu a ať už nějakými tarifními, administrativními nebo jinými prostředky obchod regulovat. Beze sporu toto právo stát má, zejména když se jedná o bezpečnostní zájmy. Vyplývá to i ze zákona i z ústavních zákonů. Stát má právo vstoupit do hry.
Kdyby v tomto jednom precedentním případu jakkoli už se vláda dohodla s dotčeným podnikem nebo podniky - bude jich více, protože senátní návrh nemá žádnou zpětnou hranici, teoreticky se mohou přihlásit všechny podniky, které před rokem 1989 měly sjednané takovéto kontrakty, bezesporu se může přihlásit Škoda Plzeň, která dvakrát o takovýto kontrakt usilovala a musela od něj ustoupit. I za to by mohla dostat náhradu. Senátní návrh se vztahuje i na minulé případy, protože tam dřívější hranice není, je tam jen hranice před 1. březnem 2000. Kdybychom ale přistoupili na tento režim, zároveň se pravděpodobně firmy, které obchodovaly s Jugoslávií, s Libyí, Íránem a se všemi zeměmi, kde nějaké sankce byly vyhlášeny, přihlásí na okresním soudu a postupně se dostanou k Ústavnímu soudu. Ústavní soud na základě tohoto precedentu, o kterém teď jednáme, by jim pravděpodobně přiznal stejnou náhradu jako ZVVZ Milevsku nebo kterémukoliv jinému podniku.
Proto si myslím, že si tato záležitost zaslouží více pozornosti než jen to, že věc byla vyřízena, že se vláda dohodla s příslušným podnikem. Je to věc zásadní, teoretická a podstatná. Otázka je, jaký stát si přejeme.
V této věci je smutné, že máme nový zákon, který jsme před několika minutami potvrdili, zákon o sankcích, a zase tento problém zůstává nevyřešen a otevřen. Vyzývám k tomu, abychom hledali řešení a pokusili se najít systémové řešení, které by odpovídalo mezinárodnímu právu a které by tuto problematiku řešilo daleko důkladněji. Ne že by dosavadní legislativa byla zcela nedokonalá, ale potřebovala by zřejmě zlepšení. Je to výzva do budoucna.
S ohledem na to, co jsem uvedl, i s hledem na chyby, které jsem v senátním návrhu zmiňoval, si myslím, že senátní návrh je nezpůsobilý k odhlasování. Myslím si, že by musel být precizněji formulován, aby tam byla počáteční hranice, protože se to nevztahuje do nekonečna. Z toho důvodu se hlásím k tomu, že bychom senátní podobu zákona měli zamítnout.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Paynovi. Slovo má pan poslanec Kalousek, připraví se pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Miroslav Kalousek: Paní předsedající, dámy a pánové, omlouvám se, že se nepustím do složitých právních rozborů této problematiky, nejsem právník ani jaderný fyzik. Dovolte mi, abych pouze podotkl, že předmětem kritiky při projednávání vládního návrhu tohoto zákona byl sám fakt tohoto řešení, že k němu vůbec došlo, že nedošlo k řešení na exekutivní úrovni např. dohodou. Z tohoto hlediska tři poslanci - kolega Lobkowicz, Langer a já - navrhli pozměňovací návrh, který respektoval pravidlo, že pokud je někdo omezen ve veřejném zájmu, musí mu být tato újma uhrazena. Tento pozměňovací návrh nezískal podporu a návrh Senátu tento pozměňovací návrh akceptuje, tzn., že senátní návrh je v podstatě vládním návrhem doplněným o tento pozměňovací návrh.
Jsem velmi rád, že Senát respektoval tento princip. Jsem přesvědčen, že skutečnost, že Senát respektoval tento princip, významným způsobem urychlil řešení na exekutivní úrovni, významným způsobem urychlil, že byla uzavřen dohoda mezi vládou a ZVZV Milevsko. Zbývá jen litovat, že tato dohoda nebyla uzavřena dříve.
***