(12.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Dlouhé výčty úspěchů a nakupení množství dat však nejsou někdy ku prospěchu věci. Zejména pokud chybí hlubší analytické postižení souvislostí jevů, příčin a následků, tendencí vývoje a jasné stanovení dalšího postupu.
Na tento vážný nedostatek jsem upozornil svého času při projednávání vládní zprávy o stavu země, stejnou vadou se vyznačuje to, co projednáváme dnes. A ještě jedno se opakuje. Přesvědčení exekutivy, že vznikne-li problém, stačí přijmout usnesení nebo zákon, mechanické kupení dat bez patřičného analytického zpracování, nedostatek sebereflexe a víra v samospasitelnost usnesení a direktiv. Právě v tom vidím slabiny předložené zprávy. Chybí i konfrontace se soudobou zkušeností obyčejných lidí. Premiér spolehl - mnohé tomu nasvědčuje - při jejím zpracování příliš na pracovité úředníky, méně dbal na vyváženost úspěchů a nedostatků a do jisté míry šetřil s kritikou. Nechtěl bych jej podezřívat z toho, že u tak vážného dokumentu se držel své kdysi deklarované zásady - nechválí-li tě jiní, pochval se sám.
Podoba předloženého materiálu však nevybízí k pochvalám, ale vynucuje si vedle diskuse o obsahových konkrétech také debatu o tom, co v něm chybí. Poslanecký klub KSČM rozhodně nesdílí povinný vládní optimismus. Zároveň však odmítá obstrukční politiku Občanské demokratické strany či destruktivní politiku Unie svobody a KDU-ČSL. Vláda občanům před dvěma lety slibovala překonání ekonomické krize a ekonomický růst. Zavazovala se k rozsáhlému a účinnému - zdůrazňuji účinnému - boji s hospodářskou kriminalitou a zločinem vůbec. Před dvěma lety byli také občané ujištěni, že menšinový kabinet ČSSD změní dosavadní způsob vládnutí, který přinesl vážné ekonomické i sociální problémy a vedl k politické krizi. Koneckonců právě slib změny, odstranění praxe ekonomické a politické korupce přinesl vládní straně úspěch v mimořádných volbách.
Mnozí se ptají, co se vlastně v posledních dvou letech v této zemi změnilo k lepšímu. Odpověď se často těžko hledá. Přesto však připouštím, že přístup menšinové vlády k ekonomice byl v uplynulých dvou letech jiný, než jaký povětšinou uplatňovala pravicová koalice. Za některé kroky sociálních demokratů by se ovšem ani ortodoxní liberální ekonomové nemuseli stydět. Zkušenost statisíců nezaměstnaných, nulové šance desítek a stovek firem to dokazují.
Nicméně s jistým uspokojením vnímám, že snad skončila pseudoliberální politika státní neodpovědnosti a programového vytváření předstihu privatizátorů i vyložených tunelářů před právníky. Skončilo jinde ve světě nevídané odmítání proexportních opatření a ochrany domácích výrobců. Nová vláda vyjádřila ochotu v zájmu ekonomického růstu dělat to, co kabinety Václava Klause dělat nechtěly. To je bezesporu pozitivní. Slabinou vládních dobrých úmyslů a veškeré činnosti však zůstává polovičatost, pomalost a malá výkonnost při zpracovávání státních strategických koncepcí.
Vláda se sice ve spolupráci s Českým statistickým úřadem chlubí údaji o růstu HDP, o růstu produktivity práce, o nízké míře inflace, vypočítává měnovou a cenovou stabilitu, vypočítává pozitiva obchodní bilance. Proč ne? Nemohu se ale zbavit obavy, že všechny oslavné řeči mají zakrýt to, že celá řada těchto ukazatelů není zdaleka ještě jednoznačnou výpovědí o zásadní kvalitativní změně podstaty české ekonomiky, a už vůbec ne o rozhodujícím či alespoň velmi významném podílu exekutivy na těchto trendech.
Také nynější vláda, byť méně než předešlé, se zříká řady povinností státu a vzdává se jinde obvyklých kompetencí. Ale také to, co kabinet mohl a měl ovlivňovat svými pravomocemi a možnostmi, není bez chyb a má daleko, daleko k brilantní systematické a koncepční ekonomické, sociální a kulturní politice, o které zpráva mluví.
Strategické a pro zaměstnanost i chod celé ekonomiky tak důležité oblasti jako hutnictví, těžké strojírenství, zemědělství a naposledy i bankovnictví mají sice z valné části na svědomí předchůdci, ale kabinet se nezbaví svého vlastního podílu chlácholivými prohlášeními pro veřejnost, že se něco dosud nepodařilo oživit.
Vítkovickými železárnami, kde stát má rozhodující podíl, se kabinet vážněji začal zabývat, až když zaměstnanci nedostávali platy a vyvstala hrozba konkursu. Pražská ČKD a brněnský ZETOR, moravskoslezská Vagónka a Důl Koh-i-nor jsou o tomtéž. Privatizace Investiční a Poštovní banky byla sice částečně možná nadivoko provedena už za Václava Klause a oficiálně dokončena až za Josefa Tošovského, dva roky jsou ale dost dlouhá doba na to, aby při všech řečech o čistých rukou stát, vláda i ČNB řešily neúnosné ekonomické praktiky určitých majetkových skupin, až když je dotunelováno a třetí největší banka v zemi před krachem žádá desítky miliard ze státního rozpočtu na svou záchranu.
Udržování sociálního smíru se často dosahuje za cenu úhybných manévrů, slibů, které vyznívají do ztracena. Daňoví poplatníci, kteří zaplatili už mnohé a kteří zaplatí i druhou privatizaci IPB a naposledy i odškodnění 100 tisíc klientů družstevních záložen, vnímají úlohu státu v oblasti ekonomické legislativy i výkonu dozoru nad hospodařením finančních institucí poněkud jinak než jako úspěchy.
Na rozdíl od předchozích kabinetů je možné ocenit jistý posun v nazírání vlády na problém nezaměstnanosti, vytváření nových pracovních míst. Celková situace se však stále zhoršuje a do konce roku se může i vyhrotit.
Přijatelným východiskem pro statisíce nezaměstnaných, zejména pro desetitisíce uchazečů o první zaměstnání, lidí předdůchodového věku i pro občany se sníženou pracovní schopností však nejsou přísliby nebo spoléhání se na automatismus ekonomického oživení. Opatření na pomoc nejpostiženějším regionům nejsou systémová, nejsou dostačující. Současná vláda zkušenost a korekci z pohledu takto ohrožených lidí zřejmě nepotřebuje. Jenom přiznává, že se mnoho nezlepšilo. Dnes už se vůbec nejedná jen o několik vybraných regionů. Dnes jde doslova o statisíce a miliony občanů, kteří mají rozhodně jiné priority, než vláda uvádí ve své zprávě. To se odráží i v dalším faktoru.
Premiér opakovaně vyzvedává jako jeden z hlavních úspěchů své sestavy strategii přibližování ČR k EU. Nepochybně ví, že jde o jednostranný pohled. Formální přebírání a plnění požadavků na úpravu legislativy nemusí přinášet jen kladné efekty. Státní suverenita, prostor pro aktivitu občana a uplatnění národních zájmů se zužuje.
***