(11.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Byl zkrátka uzavřen obchod, dohoda na výdrž a následné kroky obou smluvních stran se z takto vynucené zásady odvozují. Součástí této hry na demokratické rozhodování jsou dohody početně nejsilnějších parlamentních klubů. Ani z tohoto pohledu není překvapující závěr rozpočtového výboru, který návrh projednal a usnesení, jak jste před chvílí slyšeli z úst poslance Tlustého, nepřijal. Oponentní zpráva menšiny poslanců - a rovněž jsme měli možnost ji slyšet - kteří jsou zde zařazeni, naopak doporučuje základní údaje schválit. Připomínám tuto obecně známou skutečnost snad pouze pro úplnost a možná také proto, že vymezuje hranice mezi důvody pro podporu a pro zamítnutí, mezi odpovědností sněmovny jako celku a zákulisní dohodou vedení dvou stran. Koneckonců ČTK vydala již v 9.49 hodin jasnou zprávu, neboť šéf ODS Václav Klaus po jednání vyjádřil před novináři naději, cituji z uvedené zprávy: "že rozpočet bude v prvním čtení schválen bez problémů".
Již zde zaznělo, a nepochybně zde i nadále bude zaznívat, že jde o základní zákon země a že odpovědnost je nezaměnitelnou hodnotou. Asi sotva se dá předpokládat, že smluvně opoziční strany přiznají, že to, oč se opravdu hraje, jsou volby senátní a volby do krajských zastupitelstev a že medializovaná hra politických sil při posuzování tak klíčové normy patří do předvolební kampaně.
Znovu se potvrzuje, že rok co rok opakovaná debata o výši příjmů a výši výdajů, zejména pořadí priorit, může sotva co vyřešit, pokud nevychází z dlouhodobě zaměřené a prodiskutované hospodářské strategie. Podstatný a trvale rostoucí vliv má pochopitelně vývoj ve světové ekonomice, na surovinových trzích a rozbor rizik v mezinárodněpolitické oblasti. Musíme prý přitom kvalifikovaně objektivizovat i požadavky EU, které, jak snad nemusím zvlášť připomínat, nezačínají a nekončí u legislativy.
Pokládám za nepřijatelné, aby nedotknutelnou prioritou rozpočtu byly požadavky Severoatlantického paktu, aby se konstantou staly ty nejservilnější vztahy k praktikám USA, jak jsme toho byli svědky v této sněmovně za poslední rok mnohokrát. Vláda usilovně ujišťuje občany, že země vychází z ekonomické krize a zažije trvalejší ekonomický vzestup. Premiér opakovaně prohlašuje, že právě jeho kabinet se zasloužil o stabilizaci ekonomiky a perspektivní růst. Zkušenost s podobnými prohlášeními z poloviny devadesátých let ale nabádá ke střízlivému posuzování výsledků, k jejich verifikaci a k obezřetnému posuzování věrohodnosti sebechvály a oprávněnosti kritiky.
Zatím v případě vládní ekonomické politiky nedošlo k naplnění slibů o jasné, alespoň střednědobé koncepci hospodářského růstu. Co je nesporným přínosem vládnutí menšinového kabinetu, to je fakt, že nepopírá po způsobu předchozích vlád reality moderního tržního systému, jako je proexportní a průmyslová politika, odpovídající role státu ve strategickém plánování, v sociální sféře, ve vědě a v systému vzdělávání. Zde ale pozitiva končí.
Vážené ekonomické problémy se řeší den ze dne, často se po velkých slovech důsledné řešení odsouvá. Hospodářská a rozpočtová politika sociálně demokratické vlády je v rozporu s původně proklamovanými záměry a cíli, založená na urychlené privatizaci. Jednoduše řečeno, výprodej zbytků národního majetku zahraničním subjektům vydávaným za strategické partnery. Není to praxe nová, jde o prosté pokračování v metodě pravicových vlád. Nikoli ekonomický růst, ale výnosy z jednorázového prodeje mají vytvořit podmínky pro přežití menšinové vlády do příštích voleb. V optimistických prognózách se vláda opírá o příznivý hospodářský vývoj USA a zemí EU. Receptem na všechno má být údajně vstup do EU. Tvrdím, že jde o černobílé vidění. Svět se nachází v situaci ropného šoku, růst cen s tím spojený přináší hrozbu inflačních vlivů na ekonomiky Spojených států amerických a EU. Podmínky pro českou ekonomiku pak jsou v krátkodobém horizontu horší, než rozpočet předpokládá. Znamená to mimo jiné výrazné ohrožení příjmů. Je tedy nezbytné skončit s lavírováním, zvažovat priority a jejich řazení.
V rozpočtu uvažovaná částka na přípravu vstupu do EU ve výši 23 mld. Kč kontrastuje s výdaji na regionální politiku a zaměstnanost, které mají dosáhnout necelých 13 mld. Nabízí se otázka: počítá snad vláda s tím, že katastrofální sociálně ekonomické poměry v některých regionech, ale i celková vysoká nezaměstnanost jsou podřadné a mohou se na nějakou dobu odložit? Jsem přesvědčen, že takové úvahy jsou zcela neopodstatněné. Nízké vědomí odpovědnosti a spoléhání na jakousi rozvojovou pomoc zvenčí, podcenění regionální politiky a národních programů zaměstnanosti je velmi krátkozraké. Členské státy EU stojí před podobnými obtížemi v této oblasti jako ČR, procento nezaměstnanosti v jednotlivých členských zemích unie stejně jako krizové stavy jednotlivých regionů nejsou méně naléhavé než české slabiny.
Nemohu sdílet naivní euforii vládních stratégů, že cesta do EU a členství v ní je lékem na to, s čím si sami nevědí rady.
Prioritou po mém soudu není zaklínání se vstupem do EU, jednostranné zaměření výdajů na podobný cíl, ale cesta k takové úrovni ekonomického růstu, k takové kvalitě sociálního života občanů, které odpovídají českým národním zájmům. Postrádám, a nejen v takovém dokumentu, jako je návrh zákona o státním rozpočtu, rozumnou koncepci směřování k ekonomicky efektivní a sociálně slušné budoucnosti české společnosti. Takovou koncepci žel neměla ani vláda Václava Klause, Josefa Tošovského a nemá ji bohužel ani kabinet Miloše Zemana.
V klubu naší strany, KSČM, zastáváme názor, že schválení rozpočtu je za dané situace smluvně opoziční jistotou. Rozhoduje se sice o zásadních otázkách národního hospodářství, ale spíše jde o to, jak bude strukturována sněmovna po volbách v roce 2002. Je příznačné, že pravice už dnes hodlá snižovat výdaje do sociální sféry, přiškrtit prostředky na aktivní politiku zaměstnanosti. Je to pravice, která je proti tomu, aby výnosy z privatizace sanovaly státní rozpočet. Přitom v minulosti, v dobách její výkonné moci, byly peníze z FNM vítanou rozpočtovou záplatou.
Nepochybuji o tom, že jenom napravit přímé škody z experimentu, který na počátku 90. let nazývali ekonomickou reformou, bude trvat ještě dlouho. Tato zkušenost se promítá i do návrhu dnes projednávaného zákona.
***