(16.00 hodin)
(pokračuje Páralová)
Sněmovna doplnila do výčtu úřadů i "orgány územních samosprávných celků". Jenže úředníci obecních úřadů jsou zaměstnanci obcí, a ne zaměstnanci orgánů obcí. Orgány obcí, tj. orgány územních samosprávných celků, nejsou nikde definovány. Připomínám, že tento jediný paragraf platí již od 1. července loňského roku, a tehdy jsme starostům a tajemníkům obecních úřadů řádně zamotali hlavu.
Ministerstvo se ve svém výkladu, zda zaměstnanci obcí patří mezi vyvolené, opírá o fakt, že žádný ze zákonů nezná pojem zaměstnanec orgánu územního samosprávného celku. Výklad opačný bere v úvahu záměr zákonodárce zahrnout zaměstnance obcí mezi ty, pro něž platí zvýšení platového tarifu o 25 % stejně jako pro zaměstnance okresních úřadů.
V předkládané novele navrhuji vypustit slovo "orgánů", protože se domnívám, že taková byla loni na jaře při projednávání zákoníku práce vůle sněmovny, byť já sama jsem pro to nehlasovala. Je však samozřejmě možné termín orgány územních samosprávných celků úplně vypustit a tím rozhodnout, že zaměstnanci obcí na rozdíl od zaměstnanců okresních úřadů nárok na 25procentní zvýšení tarifů nemají. Bylo by to pravděpodobně dost odvážné, neboť mnoho obcí tarify již navýšilo.
Vláda k mému návrhu vypustit slovo "orgánů" praví: "Návrh zákona nevystihuje přesně okruh zaměstnanců, jimž zákoník práce ukládá větší rozsah základních povinností. Nelze souhlasit zejména s tím, aby se tyto povinnosti týkaly všech zaměstnanců územních samosprávných celků, jak je v návrhu uváděno, neboť tím by došlo k těžko odůvodnitelnému rozšíření těchto osob proti dosavadní právní úpravě." Z toho je vidět, že úředníci ministerstva jsou zřejmě mírně odtrženi od reality. Přece všichni víme, že část obcí tarify zvedla a část nikoli.
Pokud se sněmovna loni na jaře přičinila o takovýto nonsens, měla by se k němu postavit čelem a napravit jej. Stejně tak Ministerstvo práce a sociálních věcí, které jí k tomu dalo svým písemným vyjádřením požehnání.
Návrh změny § 85 odst. 2 se týká ustanovení o nerovnoměrném rozvržení pracovní doby. Režim nerovnoměrného rozvržení pracovní doby je institut, který umožňuje větší flexibilitu v rozvrhování pracovní doby např. tím, že počet hodin odpracovaných v jednotlivých týdnech se liší. Díky tomuto režimu se dají rozepsat tzv. pracovní turnusy tak, aby co nejvíce vyhovovaly zaměstnancům i zaměstnavatelům. Novela zákoníku práce, tak jak jsme ji přijali loni na jaře, nově požaduje, aby tato flexibilní úprava mohla být využita pouze pro provozy, v nichž délka směny přesahuje 9 hodin. Přitom v některých provozech nemůže směna z hygienických důvodů přesáhnout 7 hodin. Právě tyto provozy by už nemohly využívat nerovnoměrné rozvržení pracovní doby, které využívají léta. Jde tedy o novou podmínku, pro niž nejsou žádné věcné důvody. Stávající předpisy, např. vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 264/1994 Sb., kterou se stanoví podmínky pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby v zařízeních sociální péče, dokonce stanoví nejvýše přípustnou délku směny u náročnějších prací na 9 hodin.
Stávající úprava způsobuje potíže v organizaci mnoha zaměstnavatelům, mj. v podnicích Škoda Auto, v Českých energetických závodech, zejména v jaderné energetice, v Nové Huti ve Vítkovicích a v mnoha dalších podnicích. Jedná se o provozy, kde je výhodné používat nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu a přitom není možné, aby právě v těchto provozech lidé pracovali více než 9 hodin. Návrh vyvolává potřebu přepracovat pracovní režimy pro tisíce zaměstnanců, jejichž rozdíl v délce pracovní doby mezi jednotlivými týdny přesahuje 3 hodiny a přitom jejich pracovní doba nepřesahuje 9 hodin, nyní dokonce 9,5 hodiny včetně přestávky na jídlo a oddech.
Zákon tak omezuje flexibilitu pracovní doby, což odporuje obecným trendům v zemích Evropské unie a dalších vyspělých zemích. Navrhuji tedy požadavek na minimální délku směny ze zákona vypustit, neboť je nepotřebný. Úředník, který psal stanovisko vlády k tomuto bodu, prokázal naprosté nepochopení problému.
Dále se návrh, který předkládám, zabývá některými ustanoveními týkajícími se bezpečnosti práce. Za zmínku stojí změna § 132 b). Současná úprava vylučuje možnost zajišťovat úkoly v prevenci rizik dodavatelským způsobem, což lze také chápat jako podstatné omezení práv zaměstnavatelů. Pro malé a střední podniky by aplikace znamenala komplikace, proto navrhuji, aby úkoly v prevenci rizik bylo možno zajišťovat dodavatelsky, a to právnickými nebo fyzickými osobami. Upozorňuji, že příslušná směrnice Evropské unie toto umožňuje.
Zákoník práce ovlivňuje životy mnoha milionů lidí. Od podzimu loňského roku, kdy jsem novelu předložila, jsem dostala četná vyjádření k zákoníku práce, včetně vyjádření odborné veřejnosti. Postupně se formulují stanoviska, problémy zrají. Právem se tedy diskuse o jeho jednotlivých ustanoveních vracejí z tisku, rozhlasu a televize zpět tam, kam patří, na půdu parlamentu.
Záleží pouze na této sněmovně, zda se rozhodne vyřešit alespoň některé problémy, které loňská novela přinesla našim zaměstnancům a zaměstnavatelům. Doufám, že nezůstane jen u těch změn, které jsem uplatnila v právě předkládaném návrhu. Pokud dojde ke konsensu, bylo by možné do novely zapracovat to, oč jsem se neúspěšně pokusila loni v dubnu při projednávání vládní novely zákoníku práce.
Je možno hovořit o tom, že omezení celkového počtu přesčasových hodin by se dalo upravit výhodněji, v souladu se zněním směrnice Evropské unie, případně by tato ustanovení mohla nabýt účinnosti např. za dva roky, jako třeba dnem vstupu naší země do Evropské unie, jako ostatně některé jiné paragrafy zákoníku práce. Omezení počtu hodin pracovní pohotovosti směrnice EU nepožadují vůbec. Je možné uvažovat o výjimkách pro podnikové hasiče, pro pracovníky telekomunikací, rozhlasu, televize, zdravotnických a sociálních zařízení, pro zemědělce, vědce a další, které směrnice Evropské unie připouštějí a náš zákoník nevyužívá.
Hodně diskutovaná je povinnost zaměstnavatele poskytnout pracovníkovi po 4,5 hodinách neplacenou přestávku na jídlo a oddech. Zvláště ve velkých podnicích je problémové, aby se pracovníci, kteří nastoupí do práce v 6 hodin ráno, všichni naobědvali v době od 10.30 do 11.00 hodin. Navíc většina ze zaměstnanců ani nemusí mít v této době chuť na jídlo. Směrnice Evropské unie přitom požaduje přestávku po 4,5 hodinách pouze pro mladistvé zaměstnance. Pro ostatní zaměstnance ji připouští až po 6 hodinách. Na tuto úpravu si stěžují hlavně zaměstnanci.
Jako problémové se jeví znění § 48 a 49 - ochrana zákazem výpovědi v době trvalé péče o dítě do 3 let věku, a zejména nepropustitelnost ze zaměstnání při závažném a soustavném méně závažném porušování pracovní kázně. V praxi se jedná hlavně o problém mužů. Rozpaky tato v Evropě ojedinělá právní úprava vyvolává zejména u zahraničních zaměstnavatelů.
Pokud je v našich firmách využívána možnost pružné pracovní doby, pak se využívá pružná měsíční pracovní doba. Zákon však zná pouze pružný pracovní týden, den a čtyřtýdenní období. Nebylo by tedy od věci přidat do zákona i definici pružné měsíční pracovní doby. Vycházíme tím vstříc zaměstnancům, nikoli zaměstnavatelům.
Jsem připravena spolupracovat s každým z vás nad dalšími návrhy, které povedou k lepšímu propojení zákoníku práce s potřebami praxe a k liberalizaci a flexibilitě našeho pracovního práva.
***