(10.10 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Komise však nezaznamenala případ, kdy by se tak skutečně stalo. Konstatuje, že činnosti zástupců státu v dozorčí radě IPB znamenaly zcela nulový přínos pro ochranu zájmů státu jako akcionáře.
Podobně lze s výjimkou uplatnění práva zlaté akcie charakterizovat činnost zástupců státu na valných hromadách. Specifickou kapitolou této problematiky je existence poradního orgánu nazývaného bankovní trojka, resp. čtyřka. Dnem 23. dubna 1993 jmenovalo prezidium FNM poradní skupinu pro řízení výkonu akcionářských práv Fondu národního majetku ve vybraných bankách a pojišťovnách. Členy této skupiny byli ministr financí, guvernér ČNB, předseda výkonného výboru FNM a od roku 1994 do poloviny roku 1996 také předseda prezidia FNM, ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Tato skupina neměla mimo zmíněného ustanovení prezidiem fondu žádnou pravomoc z hlediska platných zákonných norem. Vzhledem k exkluzivnímu složení byly však její závěry vnímány jako zcela zásadní. Přes výraznou absenci písemných dokladů o jednáních tohoto orgánu se velké množství úřední korespondence mezi institucemi odvolává právě na závěry či dokonce rozhodnutí bankovní čtyřky, resp. trojky. Formální odpovědnost tohoto orgánu nelze odvodit z žádného předpisu. Odpovědnost jeho členů je však vzhledem k jejímu funkčnímu postavení bez jakýchkoliv pochybností. Seznam členů bankovní trojky, resp. čtyřky, je uveden v příloze č. 14.
Ilustrativním příkladem, jak byla vnímána konkrétní odpovědnost za výkon vlastnických práv státu, je usnesení vlády č. 162 ze 4. 3. 1998. Je v příloze č. 7. V něm v bodě I. vláda konstatuje, že stát špatným výkonem vlastnických práv ztratil vliv na řízení akciové společnosti IPB. Z tohoto konstatování nikdy nebyla vyvozena žádná konkrétní odpovědnosti. Paradoxní skutečností je, že pod tímto usnesení je podepsán Josef Tošovský jako předseda vlády. Přitom právě Josef Tošovský je z hlediska jak délky výkonu funkce, tak z hlediska šíře pravomocí vlastník-privatizátor-regulátor za rozhodování státu v IPB odpovědný zcela zásadně.
Část D - Prodej státního podílu v letech 1997 - 1998
První dokument, kterým vláda České republiky stanovila svou strategii přístupu ve velkých bankách, byl materiál ČNB "Návrh strategie a postupu realizace akciových podílů v komerčních bankách". Vláda ČR ho projednala 27. listopadu 1996. Odpověď na otázku, proč se tak dlouho váhalo s doprivatizací státního podílu ve velkých bankách, překračuje rozsah mandátu i šetření komise. Upozorňujeme však na skutečnost, že se jedná o jeden z klíčových problematických otazníků nad průběhem polistopadové ekonomické transformace v České republice. Materiál podrobně rozebíral stav a možnosti dalšího rozvoje velkých českých bank a navrhoval optimální postup při prodeji státních podílů. Na základě tohoto materiálu vláda ČR přijala usnesení č. 603/1997, kde za prvé konstatovala svůj zájem na doprivatizaci komerčních bank se státním podílem, za druhé uložila místopředsedovi vlády a ministru financí předložit návrh rozhodnutí o privatizaci zbývajícího státního podílu v IPB, a. s.
Za optimální způsob privatizace byl označen prodej celého balíku akcií zahraničnímu strategickému investorovi. Bylo rovněž doporučeno využít služeb zahraničního poradce. Pro koordinaci přípravných prací a stanovení kritérií výběrového řízení byla za předsednictví ministra financí ustavena pracovní skupina ze zástupců Ministerstva financí, ČNB a FNM. Jako poradce byla vybrána firma Salomon Brothers. V březnu 1997 tak bylo vyhlášeno veřejné výběrového řízení s vícekolovým systémem. Oproti předpokladům projevili vážní zájem pro vstup do IPB pouze dva uchazeči: ING Bank a Nomura. ING Bank však požadovala získat majoritní balík akcií a částečné garance státu. Nomura doplnila svou nabídku informací, že jedná ve shodě s dalšími akcionáři, která jí dává kontrolu nad balíkem 49,373 % akcií. Seznam akcionářů IPB k datu 30. 6. 1997 je uveden v příloze č. 5. Další jednání se proto soustředila na Nomuru. Pokud jde o ING, byla požádána o podržení nabídky, což bylo potvrzeno.
Dne 7. 7. 1997 předložila Nomura závaznou nabídku na odkup akcií státu. Hlavní body nabídky jsou uvedeny v příloze č. 4. Pro zvýšení ochrany prodávajícího, tedy fondu, doporučoval ministr financí doplnit podmínky prodeje: za prvé zesílením dikce závazků kupujícího k budoucímu úpisu emise dluhopisů, za druhé zejména pak právem fondu jednat o aktivech, o kterých se bude domnívat, že byla auditem podceněna, a v případě nedohody zorganizovat odkup těchto aktiv.
Dne 23. 7. 1997 vláda ČR akceptovala podmínku Nomury doplněnou o výše uvedené podmínky a svým usnesením č. 468 vydala privatizační rozhodnutí za podmínek uvedených v příloze č. 6. Návazně byla zahájena jednání o smlouvě o prodeji akcií. Za FNM jednání vedli předseda Češka a místopředseda Hrubý, za Ministerstvo financí ministr Pilip, náměstci Štěpánek a Fišer. Jednání probíhala v mimořádně obtížné ekonomické i politické situaci. Situace banky se v roce 1997 prudce zhoršovala a stávala se obdobou jako v roce 2000. Zhoršila se její likvidní pozice a kapitálová vybavenost nebyla na dostatečné úrovni. Prodej zbytkového podílu státu nebyl proto ani tak operací rozvojovou, jako spíše pokusem o operaci záchrannou.
Alternativou prodeje za nevýhodných a riskantních podmínek byl razantní zásah státu, který mohl využít svého postavení akcionáře na straně jedné a regulátora na straně druhé. Z dnešního pohledu se tato alternativa jeví jako vhodnější s mnohem méně škodlivými důsledky. Optikou tehdejší politické a ekonomické situace to však bylo řešení problematické.
Této situace investor zjevně využíval k možnému dosažení příznivějších podmínek, jednání komplikovala a protahoval. V polovině prosince byl z podnětu IPB dokončen firmou Ernst and Young předběžný audit banky, který mimo jiné naznačil mnohem nižší kupní cenu, než stanovilo privatizační rozhodnutí dané usnesením č. 468/1997. Na základě tohoto auditu vznesla Nomura dodatečné požadavky na částečné oddlužení bank, resp. na poskytnutí omezených garancí. Tzv. bankovní trojka na svém jednání 23. 12. 1997 tyto požadavky odmítla, potvrdila podmínky prodeje dané usnesením č. 468/1997 a stanovila konečný termín 15. ledna 1998, ve kterém měla Nomura sdělit, zda tyto podmínky přijímá. Dne 14. 1. 1998 Nomura potvrdila svůj zájem o transakci, vznesla však znovu jiné požadavky na změnu privatizačních podmínek. Zejména šlo o odmítnutí role strategického investora včetně závazků s tím spojených. Dále o změnu nabyvatele na společnost Nomura Europe. Dne 20. 1. 1998 byl parafován text dohody, který tyto požadavky reflektuje, a 4. 3. 1998 vláda České republiky svým usnesením č. 162 změnila rozhodnutí o privatizaci dané usnesením č. 468/1997.
***