(10.30 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Z výše popsaných skutečností je zřejmé, že management banky opakovaně uváděl v omyl auditora i orgány bankovního dohledu. Komise má za to, že bankovní dohled měl na základě těchto informací neprodleně konat, protože mu bylo známo, že ne všechny údaje v účetní závěrce za rok 1998 odpovídají skutečnosti a kapitálová přiměřenost banky není na deklarované úrovni. Bankovní dohled však alibisticky vyčkával na výrok auditora za rok 1999. K tomu však již nedošlo, protože ho časově předstihly události z června 2000.
V únoru 2000 rozhodla valná hromada akcionářů o navýšení základního jmění banky v rozsahu 2 až 12 mld. korun. Realizaci tohoto schváleného záměru zabránil žalobou minoritní akcionář František Chládek. Česká národní banka nevyužila svých kompetencí daných zákonem o bankách a nezasáhla proti minoritnímu akcionáři a nechala se pouze informovat o krocích IPB proti žalující straně. Navýšení základního jmění ve schváleném rozsahu v danou chvíli mohlo významně přispět ke stabilizaci IPB.
Dne 16. 6. 2000 jmenovala bankovní rada České národní banky nuceného správce a stanovila mu úkoly. Zadáním úkolu označeného jako 1c) zápisu z bankovní rady - je uveden v příloze č. 10 - překročila bankovní rada své zákonné kompetence. Nucený správce sice popírá, že by mu takový úkol byl sdělen, tato výpověď je však v příkrém rozporu se zápisem z bankovní rady, výpovědí vrchního ředitele bankovního dohledu Racochy a konečně se samotným konáním nuceného správce, který daný úkol přesně naplnil. Nucený správce banku de facto nespravoval. Zhostil se pouze úkolu banku převzít a podepsat příslušné transakční dokumenty.
Část F - Okolnosti závěrečného vývoje IPB, uvalení nucené správy a následný prodej Československé obchodní bance
Již v průběhu roku 1999 bylo zřejmé, že problémy čtyř velkých českých bank a zejména i snaha o privatizaci zbývajících tří velkých českých bank s významným podílem státu jsou takového charakteru, že si vyžádají nějakou formu státní pomoci. Zatímco spořitelna, Komerční banka a ČSOB tuto pomoc obdržely, IPB s poukazem na to, že jde o plně privátní podnik, nikoliv. Roky 1999 a 2000 byly také charakteristické medializovanými poplašnými zprávami o zhoršující se situaci velkých bank, zejména Komerční banky a Investiční a Poštovní banky.
Vzhledem k výše uvedené situaci a dále vzhledem k informacím o nedůvěryhodných obchodních transakcích zahájila Česká národní banka na podzim roku 1999 v IPB podrobnou dohlídku, která podle bankovního dohledu České národní banky signalizovala velmi vážnou situaci v IPB - insolvenci. Pozici IPB začaly v roce 2000 zhoršovat navíc ještě tři faktory:
1. pozastavení možnosti navyšování kapitálu IPB, zablokované žalobou minoritního akcionáře,
2. termín konání valné hromady 26. 6. 2000 a indicie, že auditor bude konstatovat kapitálovou nepřiměřenost banky,
3. druhý run na banku, který nastal počátkem června 2000.
V této situaci bylo odpovědným orgánům státu i rozhodujícím vlastníkům banky zřejmé, že řešením situace v IPB je pouze vstup strategického investora za aktivní účasti státu. Od konce dubna 2000 se aktivita ČNB a Ministerstva financí soustředila na jednání s akcionáři IPB a potenciálními investory, kteří sami projevili zájem. Nejvážnějšími zájemci se jevila ČSOB a skupina UniCredito Allianz. Podle výpovědí svědků byla těchto víceméně konzultativních jednání dlouhá řada, byla však pouze spíše informativního, ústního a nezávazného charakteru.
První doložitelnou písemnou prezentací nabídky řešení v IPB, kterou vyšetřovací komise disponuje, je dokument zaslaný generálním ředitelem ČSOB Pavlem Kavánkem ministru financí České republiky 26. května 2000 a prezentovaný Pavlem Kavánkem ministru Mertlíkovi a guvernéru Tošovskému 30. 5. 2000 při osobním jednání v Paříži - dále jen pařížský dokument. Průvodní dopis adresovaný ministru financí je uveden v příloze č. 15. V tomto materiálu ČSOB prezentuje svou připravenost převzít IPB, deklaruje vhodnost spojení IPB a ČSOB v rámci bankovního sektoru České republiky a navrhuje možné varianty řešení. Varianta rychlého odkupu podniku od nuceného správce je v pařížském dokumentu předložena jako rovnocenná s variantou dohody ČSOB a bývalých akcionářů banky. Je velmi podrobně propracovaná včetně časového harmonogramu a návrhu nezbytných rozhodnutí státních institucí. Příslušná svědecká výpověď potvrzuje, že ČSOB byla první, kdo schéma nucený správce - rychlý prodej podniku navrhl. Svědek z jednání dále uvádí, že jednání o obsahu pařížského dokumentu byla pouze informativní, nikoliv věcná, a další jednání o obsahu tohoto dokumentu byla ministrem Mertlíkem a guvernérem Tošovským odmítnuta.
K pařížskému dokumentu je nutné dále podotknout, že je pouze v anglickém jazyce, má zcela profesionálně propracovanou formu a obsah investičního záměru západního typu, disponuje zcela interními informacemi zevnitř IPB a prezentuje velmi podrobné, tedy neveřejné informace o českém bankovním trhu a jeho subjektech. Z této charakteristiky je zřejmé, že pařížský dokument musel být zadán k vypracování v období minimálně několika měsíců před jeho prezentací v Paříži; vypracován renomovaným subjektem z oblasti investičního bankovnictví, tj. nikoliv samotnou ČSOB; zpracován i na základě neveřejných informací ze samotné IPB či bankovního dohledu; detailně konzultován a odsouhlasen majoritním vlastníkem ČSOB, tj. KBC.
Mezitím situace kolem IPB eskaluje, a to jak probíhajícím mediálním runem na banku, tak i nejistotou kolem očekávaného výroku auditora pro valnou hromadu, která se měla konat 26. června 2000. V první polovině června Česká národní banka již intenzivně zkoumá a rozpracovává dvě možné varianty řešení, tzv. kooperativní, tj. vstup strategického investora po dohodě s akcionáři banky, a tzv. nekooperativní, tj. prodej podniku nuceným správcem.
Dne 12. června 2000 objednává sekce legislativy České národní banky u dvou advokátních kanceláří posouzení možnosti prodeje podniku nuceným správcem z hlediska obchodních rizik a rizik trestněprávních pro bankovní radu i nuceného správce. Tyto analýzy byly obratem vypracovány a vyšetřovací komise jimi disponuje ve spisu.
V podkladu pro jednání bankovní rady dne 12. června 2000 je předložen již podrobný harmonogram kroků realizace prodeje podniku. Aniž by bylo uvedeno konkrétní datum, jsou dny pátek až neděle stanoveny jako nezbytná podmínka eliminace rizika, že proti krokům nuceného správce bude postupováno právní cestou, a tento proces proto nemohl být případně přerušen. Tento harmonogram včetně podmínky časového intervalu pátek až neděle je shodný s harmonogramem zpracovaným v pařížském dokumentu. S nimi shodný je i harmonogram předložený v materiálu pro jednání vlády České republiky dne 15. června 2000.
Podkladový materiál pro bankovní radu definuje i deset nezbytných podmínek, které musí být splněny pro možnost zahájení nekooperativní varianty. Jsou uvedeny v příloze č. 16.
***