(11.50 hodin)
(pokračuje Páralová)
Ve zprávě se vláda v kapitole Sociální politika chlubí, že pro uplatnění naší pracovní síly v celosvětové soutěži globalizované společnosti pokračovala ve zvyšování úrovně minimální mzdy a přiměřeně k ní zvyšovala i minimální mzdové tarify pro zaměstnance v podnikatelské sféře. Pokud se vláda domnívá, že se produktivita práce zvýší zvyšováním minimální mzdy a zvyšováním minimálních mzdových tarifů v podnikatelské sféře a že nám to pomůže v celosvětové soutěži globalizované společnosti, pak bůh ochraňuj Českou republiku.
Když se vláda pasovala na vládu sebevrahů, považovala jsem to za bonmot, pravda, vzhledem k těm, kteří volili, trochu nejapný. Zdá se však, že vláda si opravdu nedělá problémy se zodpovědností a že občas postrádá pud sebezáchovy. Doufám jen, že když vláda říká, že je vládou sebevrahů, myslí tím jednotlivé členy vlády, a ne občany České republiky.
Na nedávném zasedání Evropské rady v Nice, které se zabývalo budoucností Evropské unie, se z kouřové clony krásných slov o společných evropských ideálech na chvíli vynořila holá skutečnost. Každý stát hájí tvrdě a nekompromisně v první řadě své národní zájmy, každá země bojuje, a je to pochopitelné, především o budoucnost svých občanů. Dochází ke střetům daňových systémů, k soutěži technologií a neposlední řadě i ke střetu efektivnosti sociálních systémů. V tomto kontextu si nelze neuvědomit, jak nebezpečná je pro naši zemi odborně se tvářící nekompetentnost, jak nebezpečná je povrchní práce části rádoby pravicové opozice, jak nebezpečné je pro nás každé hlasování o návrzích předkládaných ministrem práce a sociálních věcí, které znamenají stále větší a větší nároky na státní rozpočet a které vedou k zadlužování budoucnosti našich dětí a vnuků.
Poslanecká sněmovna stojí před velice závažnými rozhodnutími, a to před rozhodováním o vzniku Sociální pojišťovny a o zákonu o státní službě. Přijetí těchto dvou zákonů zvýší na příští léta mandatorní výdaje natolik, že vláda nebude mít v rozpočtu co rozdělovat. Není třeba doufám zdůrazňovat, co bude znamenat pokles investic na úkor mandatorních výdajů. Zákon o Sociální pojišťovně představovaný jako první krok důchodové reformy řeší schodek na důchodovém účtu každoročním ohromným transferem finančních prostředků ze státního rozpočtu na důchodový účet. Jedním z argumentů pana ministra Špidly je, že je potřeba důchodový účet oddělit od státního rozpočtu. Pan ministr zneužívá toho, že většina občanů neví, že důchodový účet je již několik let samostatným odděleným účtem a jeho výše figuruje ve státním rozpočtu. Argument, že Sociální pojišťovna se dostane před veřejnou kontrolu Poslanecké sněmovny zřízením důchodové pojišťovny, je proto zcela falešný.
Zákon o státní službě je přeplněn nepřiměřenými byrokratickými ambicemi. Úředníci bohužel přesvědčili vládu, která vzešla ze svobodných voleb a měla by hájit zájmy občanů před byrokratickou mocí, že tento zákon povede k odpolitizování státní správy. Neodvolatelnost úředníků ale povede k vytváření neprůhledných mocenských center, na něž nedosáhne ani parlament, a dokonce i vláda. Vláda i parlament se mění volbami. Neodvolatelný úředník zůstává. Jak pak bude parlament plnit svůj úkol hájit zájmy občanů proti aroganci moci úředníků? Nebo ještě někdo věří tomu, že proti této nemravně drahé úřednické vozové hradbě něco zmůže jiný úředník, pro změnu s titulem ombudsmana? V tomto vážném kontextu mi připadají legrační svalnaté slogany donekonečna opakované některými politiky čtyřkoalice v čele s jejím stínovým předsedou vlády a jedním komickým politologem o tom, kterak za všechno může opoziční smlouva a ODS. Kdo nechce záměrně zneužívat a mást veřejnost, by taková tvrzení nikdy nevyslovil. Stačí se podívat na hlasování týkající se zákonů z ranku pana ministra Špidly, tedy sociální politiky a pracovního práva, stačí se podívat, jak hlasovala čtyřkoalice o zákoníku práce, o zákonu mzdě, zákonu o platu, zákonu o zaměstnanosti, o zákonu o Sociální pojišťovně, o služebním zákonu a mnohých dalších. Tato hlasování totiž ukazují skutečné rozložení politických sil ve sněmovně a samozřejmě i postoje jednotlivých politických klubů v parlamentu a bohužel svědčí o něčem úplně jiném, než o čem svědčí rétorika čtyřkoalice v médiích.
Velký prostor je ve zprávě věnován nezaměstnanosti a způsobu potírání tohoto neduhu. Poslední čísla o růstu hrubého domácího produktu sice hovoří jasně o tom, že recese je za námi a můžeme očekávat i další pokles nezaměstnanosti. Vláda však nehodlá přihlížet k tomu, jak nezaměstnanost klesá vlivem hospodářského cyklu, a přichází s vlastním příspěvkem k řešení nezaměstnanosti v podobě národního akčního plánu zaměstnanosti. Už sám název vyvolává vzpomínky na komplexně racionalizační plány a brigády socialistické práce, jejichž metodiky umožňovaly pouhou hrou čísel a formulací porazit kapitalistu od zeleného stolu v jakékoliv oblasti.
Vláda akčně deformuje trh práce způsobem vedení politiky zaměstnanosti, zvyšováním minimální mzdy, stanovováním mzdových tarifů v podnikatelské sféře, tisíci vyšších kolektivních smluv, které jsou diktátem silnějších proti slabším, způsobem podpory malého a středního podnikání, kde se dostane jen na ty vyvolené, a zákoníkem práce, který zakazuje lidem pracovat tak, jak sami chtějí. Svou roli v negativním trendu růstu nezaměstnanosti na začátku vládnutí Zemanovy vlády sehrálo i tzv. negativní očekávání vyvolané řečmi o blbé náladě ve spálené zemi. O negativních dopadech vládní politiky nás přesvědčují i čísla vypovídající o zaměstnanosti v České republice.
Cituji ze zprávy vlády premiéra Zemana o stavu české společnosti z počátku roku 1999: "Nezaměstnanost jako nový sociální jev se začala projevovat v roce 1991. V dalších letech se průměrná roční míra nezaměstnanosti pohybovala kolem 3 %. V roce 1997 došlo k výraznějšímu růstu míry nezaměstnanosti, průměrná roční míra nezaměstnanosti dosáhla 4,3 %. Koncem prosince 1998 dosáhla míra nezaměstnanosti 7,5 %." Konec citátu.
Dodejme, že se této vládě podařilo demotivační politikou dosáhnout podstatně vyšší nezaměstnanosti. V době nástupu vlády byla totiž nezaměstnanost pouhých 5,6 % a ještě v roce 1998 byla průměrná roční nezaměstnanost 6 %, v roce 1999 však již 8,5 % a v roce 2000 9 %. V posledních letech se rychle snižuje počet zaměstnaných lidí se změněnou pracovní schopností, když se za poslední dva roky snížil jejich počet ze 123 tisíc na 90 tisíc lidí. Zdá se, že pozitivní diskriminace zapracovaná do zákona o zaměstnanosti nebylo to pravé ořechové.
***