(15.00 hodin)
Poslankyně Eva Dundáčková: Děkuji, paní předsedající. Já si neodpustím dvě poznámky k projevu, který jsme právě slyšeli a který na nás vychrlil pan ministr vnitra, aby tak působil dojmem své pracovitosti, zainteresovanosti a pocitu toho, že on je tím člověkem na správném místě. Já bohužel jeho projev musím označit za velmi nekorektní a v mnoha částech také nepravdivý, a to minimálně ve dvou věcech, které mohu posoudit já ze svého působení řekněme v ústavně právním výboru, nebudeme-li vzpomínat účast ve stínové vládě ODS, která tu byla tolikrát kritizována panem ministrem vnitra.
Jedna věc se týká projednávání a schválení trestního řádu, za který se pan ministr vnitra tolik pochválil. To já považuji za velmi nekorektní, kromě toho, že za jediné dvě potentní politické síly v této sněmovně považuje ministr vnitra svoji vlastní stranu a pak klub KSČM. To mi připadá docela zajímavé sdělení, které mimo jiné hovoří také o jeho levicovém příklonu, a to zcela jednoznačně, přiznám se, že pro mne v mé nekonečné naivitě překvapivě. Avšak hlavně je to nepravdivé, protože to nebyl pan ministr vnitra, kdo překládal novelu trestního řádu, ale bylo to Ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvu vnitra jsme více než rok vyčítali, že projednávání probíhá za jeho naprostého nezájmu. Počítám-li správně poměr hlasů ve sněmovně, pak hlasy poslanců sociální demokracie a KSČM by nestačily, pane ministře, pro to, abyste s tímto vládním návrhem zákona touto sněmovnou prošli. To je první nepravda, která byla uvedena.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Paní poslankyně, právě uplynuly dvě minuty, které jsou časem určeným na faktickou poznámku, takže vám mohu doporučit pouze se přihlásit do rozpravy.
Nyní se konečně dočkal pan poslanec Krejčí - ne, nedočkal se, slovo má ministr vnitra Stanislav Gross.
Ministr vnitra ČR Stanislav Gross: Vážená paní místopředsedkyně, vážení kolegové, členové vlády, paní poslankyně, páni poslanci, já odmítám to, že bych tady řekl něco nepravdivého. Docela se zájmem, s papírem a tužkou, jsem čekal, co paní poslankyně Dundáčková sdělí, ale nic, co by svědčilo o tom, že bych řekl nějakou nepravdu, zde z úst paní poslankyně Dundáčkové nezaznělo.
Já nepolemizuji s tím - a nikde jsem to neřekl - že by nestačily hlasy poslanců KSČM a ČSSD ke schválení trestního řádu. Já jsem pouze řekl, že jediný, kdo v této sněmovně splnil tu část programového prohlášení vlády, kde jsme slíbili, že předložíme, byla sociální demokracie a bohužel - nebo bohudík, podle toho, jak se kdo na to dívá - to byli poslanci KSČM. Nikdo jiný tuto normu nepředložil. To je jedna věc.
Druhá věc. Neříkal jsem, že Ministerstvo vnitra nebo ministr vnitra něco předkládali. To jsem neřekl ani náhodou. Já jsem hovořil o vládě, a ministr spravedlnosti je člen vlády a má lví a dominantní podíl na tom, že trestní řád byl připraven v té podobě, v jaké byl připraven a byl prosazen. To nepochybně pravda je. S tímto konstatováním žádný problém nemám, protože nevidím sebemenší důvod, proč bych se já nebo Ministerstvo vnitra měli chlubit cizím peřím. To peří patří Ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti je součástí vlády. Jinak nemám, co bych k tomu dodal. Pokud jde o levicovost nebo pravicovost toho, co kdo předložil, nevidím sebemenší důvod to komentovat, prostě kdo předložil novelu trestního řádu, to je zcela evidentní.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Pane poslanče Krejčí, blahopřeji vám, v tuto chvíli to už opravdu vypadá, že budete hovořit, takže máte slovo. Připraví se paní poslankyně Němcová.
Poslanec Josef Krejčí: Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, pokusím se podívat a reagovat na zprávu o realizaci programového prohlášení a o činnosti vlády ČR z poněkud jiného úhlu. Chtěl bych řadu věcí připomenout. Myslím, že se o nich strašně málo hovoří, a to je dle mého názoru velká chyba. Celá řada věcí se vyvíjí, vyžaduje čas, a proto není dobré dávat jim jiný rozměr.
Je známo, že historická paměť v naší zemi je často nevalné úrovně, ale zdá se mi, že i schopnost uchovat v paměti události osobně prožité, jejich běh, důsledky i atmosféru je pro nás problémem. Proto chci s odstupem tří let a delším připomenout některé skutečnosti, které platily a dle mého názoru ještě platí.
Mimořádné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR proběhly v poslední dekádě června 1998. Ačkoli to voliči pravděpodobně ani nechtěli, jedni svou volbou a druzí naopak neúčastí při volbách přisoudili ČSSD 74 mandátů, ODS 63 mandátů, KSČM 24 mandátů, KDU-ČSL 20 mandátů a Unii svobody 19 mandátů. Teoreticky se nabízela koalice ODS, KDU-ČSL a Unie svobody, prakticky stejné strany a stejní lidé jako v bývalé koaliční sestavě, a velká pravděpodobnost neschopnosti konsensu v takové vládě, a tudíž její nefunkčnost. Několik měsíců by naše země žila pokusy sestavit jinou vládu a nakonec, po nějaké době, by stejně přišly další mimořádné volby. Jaký by byl výsledek? Pokud by další dlouhou řadu měsíců neměla naše země stabilní vládu, znamenalo by to, že Česká republika by neměla pro jednání o vstup do mezinárodních struktur právoplatné zástupce. Jestliže vytvoření a fungování koaliční vlády, 102 mandátů, nemělo naději na úspěch, bylo třeba respektovat demokratické vítězství ČSSD ve volbách a umožnit vznik další alternativy menšinové vlády, která by ovšem bez nejnutnější podpory další politické strany neměla také velkou naději realizovat jakékoliv kroky. Proto obě nejsilnější strany v zájmu vytvoření dlouhodobé politické stability v České republice uzavřely opoziční smlouvu. Tím vznikl předpoklad pro pokračování započaté ekonomické a společenské transformace a současně s tím i možnost konkrétních jednání o vstupu do NATO a Evropské unie.
V lednu roku 2000 uzavřely ČSSD a ODS dohodu, která se týkala státního rozpočtu do roku 2002, dohodu o základních parametrech změny volebního systému, dohodu o přípravě České republiky na vstup do Evropské unie, dohodu o vzájemném vymezení věcných podmínek tolerance menšinové vlády a dohodu o komunikaci poslaneckých a senátorských klubů.
Řadě z nás se někdy nelíbí způsob, jakým ČSSD vládne. Při hlasování v Poslanecké sněmovně a v Senátu o jednotlivých zákonech jsou obě strany, ČSSD a ODS, vázány uzavřenými dohodami, jinak poslanci hlasují na základě svých volebních programů a svého svědomí.
Opoziční smlouva a toleranční patent jsou stále napadány jak ze strany bývalých koaličních stran, tak částí voličů i některými členy obou zúčastněných stran. Všichni by si mohli uvědomit, že uzavření smlouvy neměla v úmyslu ODS ani ČSSD a ze vzniklé situace se neradovala žádná z nich. Tuto smlouvu si vynutila povolební realita a k jejímu vzniku svými postoji, hlasy a prohlášeními přispěli všichni voliči, menší politické strany i jednotliví politici.
Právě volební výsledky svědčí o tom, že jsme rychle zapomněli to, co mnozí v této zemi po revoluci cítili, že změna nebude jednoduchá a že nás bude něco stát, každého jednotlivce i zemi jako celek. Jako by v každodenním politizování, žehrání na to či ono se vytratilo vědomí toho, proč vlastně přišla ta zásadní změna po listopadu 1989. Jako by jedenáct let vymazalo vzpomínku na předlistopadová léta. Mnozí porovnávají naši situaci ne se socialistickou minulostí, ale se západními sousedy či dalšími vyspělými státy a už nechtějí vidět příčiny tohoto rozdílu v systému státního zřízení po roce 1948.
V letech komunistického režimu bylo zaděláno na současné problémy. Vývoj, který v etapách, ve vývojových stupních navazujících na sebe přináší postupné budování všech struktur společnosti, ať je to hospodářství, kultura, či právní zázemí, byl zachován právě v zemích, kterým bychom se rádi vyrovnali nebo alespoň přiblížili. U nás tomu tak nebylo. Pracovní úsilí, zvláště v letech po druhé světové válce, rozhodně nechybělo.
***