(9.40 hodin)
(pokračuje Klaus)
To je opravdu žertovné, úsměvné a nesmyslné.
Já opakuji, že zájmy České republiky a zájmy občanů naší země opravdu budu vždy rozhodně a otevřeně hájit, ale odmítám v České republice umlčovat otevřenou diskusi o budoucnosti Evropské unie. A odmítám servilitu, kterou se někteří politici nestydí vydávat za přednost. A odmítám snahu za každou cenu a pod všemi možnými záminkami vyvolávat domácí aféry a konflikty a využívat k tomu i tak vážnou věc, tak důležitou oblast, jakou je naše evropská budoucnost.
Pane předsedající, to jsou slova, která jsem chtěl adresovat této sněmovně. Děkuji sněmovně, že mě umožnila tato slova zde dnes přednést. (Potlesk.)
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane předsedo. Vzhledem k tomu, že se jedná o řádně zařazený bod, otevírám k tomuto bodu rozpravu a táži se, kdo se do ní hlásí. Místopředseda vlády Vladimír Špidla.
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, pan předseda sněmovny Václav Klaus předložil interpretaci svého vystoupení. Myslím si, že bylo velmi přiměřené, že sněmovna požádala o toto vystoupení.
Předseda sněmovny je jeden z nejvýznamnějších ústavních činitelů. Jeho úloha je velmi komplikovaná a průřezová, má celou řadu dílčích faset. Tyto fasety nejsou vždy zcela shodné. Je nepochybné, že předseda sněmovny je svým způsobem technickou a organizační funkcí mimořádně významnou. Jsou parlamenty, které považují tuto funkci za tak významnou, že předseda parlamentu se nevyjadřuje k politickým otázkám, tak aby neztratil důvěru ve svou nestrannost při řízení tohoto grémia. Jsou to různé zvyklosti. Většinou se uplatňují v anglosaských zemích. To ale není důležité.
To znamená - předseda parlamentu, alespoň z mého hlediska, ve sněmovně má plnou svobodu pro vyjadřování a jistěže je samozřejmé, že má vyjadřovat své názory a názory svého politického uskupení. Je také jasné, že lze bez jakéhokoliv omezení vyjadřovat názory kteréhokoliv uskupení kdykoliv a kdekoliv. Je ovšem sporné - a je to skutečně sporné - zda v okamžiku, kdy opouštíme Českou republiku a stáváme se reprezentanty určitého uskupení, máme možnost vyjadřovat se akcentovaným způsobem. Jsem toho názoru, že ne. A jsem také toho názoru, že z hlediska základních zvyklostí se jedná o něco, co bych nazval nikoliv aférou, ale drobným incidentem.
To, co ale je podstatné, je to, že Václav Klaus předkládá určitou představu o Evropské unii a předkládá určitou představu o směřování České republiky a předkládá ji způsobem - v tomto projevu ji tak alespoň nepochybně přednesl - který se snaží do určité míry diskvalifikovat jiný přístup, naznačit, že jiný přístup není veden hlubokým prožitkem národních zájmů a není veden vůlí tyto národní zájmy obhájit.
Chci jasně říci, že Evropská unie a evropská integrace obecně neznamená likvidaci národních států a že není koncepcí pravděpodobně nikoho v České republice oslabit princip tohoto státu, že daleko bližší je koncepce "Evropy vlasti" než koncepce "vlast Evropa". Myslím si, že o tom se debatovat dá a že to je principiální otázka.
Na druhé straně jsem přesvědčen, že evropský projekt je mimořádně úspěšným politickým projektem. Evropa před Evropou, první polovina 20. století, to byly dvě velké katastrofální války, bylo to ohromné množství totalitních systémů nejrůznějšího typu, byla to rozvrácená ekonomika v hospodářské krizi.
Myslím si, že je jasné, že Evropa po Evropě je podstatnou změnou. A to zásadní změnou. A ještě nikdy v tisíciletých evropských dějinách nebylo 56 let bez velké války a 56 let relativní ekonomické stability, a to na celém kontinentu, v podstatě od Atlantiku po Ural, protože Rusko samo o sobě ve svých dějinách, jakkoliv jeho situace je nesrovnatelná se střední Evropou, ani ono nebylo v období, které by bylo déle stabilní a déle relativně dobré. I to je nepřímý vliv Evropy.
Je také jasné, že evropská integrace znamená posílení suverenity národních států, alespoň v jistém slova smyslu. Znamená posílení v tom směru, pokud chápeme suverenitu jako schopnost prosazovat svůj národní zájem. Je nepochybně zřejmé, že nikdy Dánsko nemělo takovou sílu prosadit svůj národní zájem proti svému mocnému sousedovi Německu. Je také zřejmé, že nikdy Irsko nemělo schopnost prosadit svůj národní zájem s takovou efektivitou vůči např. Spojenému království Velké Británie a Severního Irska. A také je zřejmé, že např. proti nadnárodním koncernům a kartelům typu OPEC apod. nikdy jednotlivé státy neměly tu sílu, aby prosadily svůj zájem, jako mají sílu sjednocenou. Nelze tedy evropskou integraci vykládat jako princip oslabení národního státu, ale je to princip, který je velmi průřezový, je velmi komplikovaný, jehož výsledkem mimo jiné je posílení schopnosti jednotlivých evropských států prosadit své zájmy.
Jakkoliv ona koncepce představuje podle mého názoru naprosto jasně významný vliv a významný fundament národního státu, který nepovažuji za možné opouštět, tak přesto ona koncepce umožňuje velmi hlubokou dílčí integraci v řadě podstatných agend. Jsem přesvědčen o tom - a zde nesouhlasím s Václavem Klausem a to tak, že velmi hluboce - že v globalizovaném světě Evropa vyžaduje samostatnou, velmi dobře propracovanou a integrovanou zahraniční politiku a bezpečnostní politiku. Jsem o tom hluboce přesvědčen.
Můžeme o tom polemizovat. A považuji pouze za správné to sdělit. Představíme-li si jeden ze světových konfliktních prostorů, to je Střední východ, který je svým způsobem předměstím Evropy, nedovedu si představit, že ke stabilizaci tohoto prostoru bude možné dospět, aniž dojde k integraci evropské politiky, zahraniční politiky v této oblasti, včetně využití veškeré síly, kterou spojené evropské státy jednotlivě integrovány mohou poskytnout.
Dámy a pánové, jsem velmi přesvědčen, že existuje značný prostor pro integraci v sociální politice, jsem hluboce přesvědčen o tom, že ekonomická integrace přináší neuvěřitelný prospěch. A opět mi dovolte, abych se zmínil o příkladu Británie a Irska.
***