(10.00 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Velmi dobře se pamatuji, že v loňském roce například vystoupil prezident České republiky Václav Havel před plénem Evropského parlamentu - nikoli před pěti poslanci nebo místopředsedy Evropského parlamentu, ale před plénem Evropského parlamentu - a přednesl tam velmi smělý návrh na zřízení dvoukomorového Evropského parlamentu, tedy na zavedení druhé, horní komory Evropského parlamentu, jakéhosi evropského senátu. To byl názor velmi odvážný, byl to názor zcela nový a byl to názor, musím říci, jak jsem potom zjistil z konzultací v Evropském parlamentu, který v samotném Evropském parlamentu nebyl zdaleka jednoznačně přijat. Přesto nikoho z nás, nikoho z českých politiků ani nenapadlo, aby se pokusil zpochybňovat právo prezidenta České republiky vystoupit s takovouto vlastní iniciativou. Možná že někdo z nás v médiích zpochybnil nebo vyslovil určité pochybnosti o tom, zda pan prezident konzultoval nebo nekonzultoval tento svůj návrh s jinými ústavními činiteli, zda ho má nebo nemá podložen většinovým souhlasem politické scény, zda ho má nebo nemá podložen nějakým výzkumem veřejného mínění v České republice nebo Evropské unii, ale nikdo si explicitně nedovolil zpochybnit právo prezidenta republiky tímto způsobem vystoupit a nikdo si nedovolil zpochybnit jeho slova takovým způsobem, jakým se to nyní stalo v případě předsedy Poslanecké sněmovny.
Mohl bych použít dalšího příkladu a kolegové, kteří jsou spolu se mnou v parlamentním výboru přidružení, velmi dobře budou vědět, o čem teď začnu mluvit. V pondělí a úterý tohoto týdne jsme měli pravidelné zasedání parlamentního výboru přidružení České republiky a Evropské unie a také jsme tam jednali o společné rezoluci a také jsme tam jednali o společném usnesení. Jedním z bodů tohoto společného usnesení, který vyšel ze strany evropských poslanců, bylo, že náš výbor přidružení vítá vyjádření Evropského parlamentu k budoucnosti EU. Já jsem z titulu spolupředsedy tohoto výboru a vedoucího části české delegace do tohoto výboru odmítl tu formulaci "vítá" a požádal jsem o její nahrazení "bere na vědomí" s odůvodněním, že nemám mandát od českého Parlamentu a nemám mandát od české veřejnosti, abych vítal cokoli, co usnese Evropský parlament, a že tedy nemohu přistoupit na jinou formulaci než na formulaci, že beru něco na vědomí. Celkem jednoduše jsme se na tom shodli a formulace byla přijata, tak jak jsem ji navrhl. Stejně tak předpokládám, že předseda české sněmovny nemá mandát k tomu, ať už od této sněmovny nebo od kohokoli jiného, aby vítal nebo souhlasil s rozšiřováním většinového hlasování v rámci EU prostě proto, že za prvé k tomu nikdy neproběhla žádná kvalifikovaná debata na půdě této Poslanecké sněmovny a za druhé k tomu neproběhla žádná kvalifikovaná debata ani v české veřejnosti, takže neexistuje žádná oficiální česká národní pozice a žádná oficiální pozice české zahraniční politiky k tomu, zda Česká republika podporuje nebo nepodporuje rozšiřování většinového hlasování v rámci EU, nebo lépe řečeno, v rámci evropské rady. Připadá mi velmi pochybné, pokud by to měl být jeden z faktických důvodů k jakési skandalizaci předsedy Poslanecké sněmovny.
Když jsem řekl, že neexistuje česká národní pozice nejenom k tomuto partikulárnímu aspektu budoucnosti EU, ale k celé debatě o budoucnosti EU jako takové, tak bych považoval za velmi dobré, aby se tento parlament eventuálně nějakým svým usnesením postaral o to, aby taková diskuse byla zahájena i uvnitř České republiky, a teprve poté, až bude zahájena, až proběhne, až bude dokončena a až z ní vzejdou nějaké oficiální závěry pro oficiální českou národní pozici vůči budoucnosti EU, pak se můžeme bavit o tom, že ten nebo onen ústavní činitel je povinen nebo zavázán takovéto pozice, takovouto českou národní pozici tlumočit na mezinárodních shromážděních. Takováto česká národní pozice zatím neexistuje. Její nalezení bude zabírat velmi mnoho času a stane se předmětem velmi složitých diskusí, protože jak je vidět a jak všichni víme, jednotlivé politické subjekty se výrazným způsobem liší v zaujímání stanovisek k jednotlivých aspektům budoucnosti Evropské unie.
Myslím, že bychom tedy měli dodržovat zásadu, že legitimita vystupování českých ústavních činitelů je ve všech případech stejná a že jejich právo vystupovat na mezinárodních fórech, ať už se jedná o Evropský parlament nebo o nějaké jiné fórum, je také stejné a musí být posuzováno stejně a všem ústavním činitelům musí být měřeno naprosto stejným metrem.
Nerad bych zabíhal do věcné polemiky s panem místopředsedou vlády Špidlou. Myslím, že to bude právě předmětem oné české národní debaty, pokud se nám ji podaří zahájit, že tam si můžeme vyjasňovat stanoviska k tomu, co znamená nebo neznamená federální nebo jiná představa Evropy. Nechci chytat pana místopředsedu vlády za slovo a polemizovat s jednotlivými aspekty toho, co řekl nebo neřekl, ale myslím, že ani to, co tady řekl pan místopředseda vlády Špidla, nelze považovat v nejlepším případě za českou národní pozici, nelze považovat za oficiální názor České republiky na budoucnost EU ani na její přítomnost a současnost, nelze považovat za názor většinový a za názor převažující. Lze říci, že na české politické scéně ani v Poslanecké sněmovně prostě v tuto chvíli žádný většinový názor, žádný převažující názor, žádný oficiální názor definován není.
Proto považuji za nutné ukončit tuto svoji prezentaci návrhem usnesení, tedy tím, že budu avizovat návrh usnesení, které pak podám v podrobné debatě, a ten návrh usnesení bude znít, že Poslanecká sněmovna vzala na vědomí zprávu předsedy Poslanecké sněmovny o jeho vystoupení v Evropském parlamentu dne 5. 12. 2001.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Hovořit bude pan poslanec Jiří Payne. Připraví se pan poslanec Luboš Zaorálek.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená sněmovno, pan místopředseda vlády Špidla říkal, že se otevřela vážná debata o Evropské unii. Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo, nicméně tento bod není bodem, ve kterém debatujeme o budoucí podobě EU, a velmi bych si přál, aby si sněmovna našla čas na takovou diskusi. Bohužel žádná diskuse neprobíhá ani v médiích, protože naše média uveřejňují články a informace v této věci pouze jednostranné.
Jestliže v České republice podpora pro EU klesla pod 50 %, je to vážné varování pro české politiky, protože v demokratickém státě jsou politici služebníkem veřejnosti. Je vážná otázka, aby se čeští politici zamysleli nad tím, zda reprezentují české voliče, český národ, české zájmy, když nemají většinovou podporu, zda to je demokratické chování, zda je demokratické, aby nějakou kampaní se pokoušeli ovlivnit veřejné mínění, anebo aby pokorně respektovali názory svých voličů.
Nicméně debata o tom, zda v rámci Evropské unie suverenita členských států je posílena, jak jsme zde slyšeli, by jistě byla zajímavá. Nechci se do ní nyní pouštět. Nechci se pouštět také do debaty o nepochopení pojmu "národní zájmy". Slyšeli jsme zde větu, že jakési jednání je v úplném souladu s národními zájmy, ale národní zájem je pouze soubor priorit, který je stanoven určitým postupem, který se popisuje v nějakých učebnicích. Zdá se mi, že zejména tato vláda si dosud tuto učebnici nepřečetla a nestanovila si žádné národní zájmy nebo lépe řečeno národní priority.
Vzhledem k tomu, že dosavadní informace, kterou jsme slyšeli, naznačuje, že pravděpodobně došlo k nějaké chybě v českém zpravodajství o tom, co se v Bruselu událo, předpokládám, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Rada České televize, Rada Českého rozhlasu a Rada ČTK se budou zabývat případnou neprofesionalitou zpravodajů, kteří o této události informovali.
***