(16.10 hodin)
(pokračuje Roithová)
Na tento stav se zdravotní systém, jak jsem již řekla, adaptoval tím, že takové služby jednak nejsou příliš rozvíjeny, dokonce byly utlumeny, a pokud ano, tak jsou placeny skrytě. Toto pokrytectví vzniká v případech, kdy pacient chce využít svého práva a některé tzv. nadstandardní úkoly uhradit. Dochází k obcházení nevhodného ustanovení zákona a podporujeme tímto ustanovením korupci ve zdravotnictví. Často se totiž tato úhrada děje formou sponzoringu. Výše daru např. za nadstandardní pokoj, tzn. jedno- nebo dvoulůžkový pokoj v nemocnicích, se ve dvou třetinách našich nemocnic děje formou sponzoringu. Výše daru nemívá vztah ke skutečné ceně těchto nadstandardních služeb, nelze kontrolovat ani výši takových plateb, ani podmínky, za kterých jsou tyto svérázné platby realizovány. Pacient nemůže odlišit, kdy jde o skutečnou korupci, která je neetická i nelegální, od úhrady za nadstandardní péči, která je sice dosud u nás až na malé výjimky nelegální, ale nelze ji považovat za neetickou, pokud pacient má možnost volby dostupné péče.
Navíc současný stav devalvuje společenskou hodnotu filantropie, neboť sponzorské dary podmiňující poskytnutí jakýchkoliv služeb, např. i onoho nadstandardního pokoje v nemocnici, jsou zřejmou korupcí.
Vážení páni poslanci, vážené paní poslankyně, máte před sebou konkrétní znění návrhu paragrafu číslo 11, tak abyste se mohli podívat, jak skutečné znění bude návodem nebo pravidlem pro další používání těchto služeb ve zdravotnických zařízeních, pokud přijmete senátní verzi. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji paní senátorce. Věřím, že ti, kteří se chtějí nechat ovlivnit argumenty, poslouchali. Otevřel jsem již rozpravu. Přihlásil se do ní pan poslanec Cabrnoch.
Poslanec Milan Cabrnoch: Vážený pane předsedo, paní senátorko, členové vlády, kolegyně a kolegové, jak dobře víte, o vypuštění tzv. věty paní poslankyně Fischerové jsem se v této sněmovně pokusil již vícekrát a v jednu chvíli jsem se obával, že mi Senát tuto moji oblíbenou parketu sebere. Z vystoupení pana ministra zdravotnictví se moje obava zmenšuje.
Dámy a pánové, chtěl bych zcela jasně říci, že se nejedná v tomto případě diskuse nad § 11, tedy nad větou Fischerové, o problém věcný. Je totiž zcela jasné, že pokud má pacient zájem dostat službu, ať již ve zdravotní péči, nebo službu jinou, za úhradu, tak tuto službu dostane. A opět za úhradu, ať již legálně, za úplatu, jak to bohužel zcela nesmyslně náš zákon zakazuje, nebo za úplatek, tedy nelegálně, což se bohužel děje, a jak již zde bylo řečeno, je to ponižující a nedůstojné pro obě strany, tedy jak pro pacienta, který aby realizoval své očekávání a dostal službu, o kterou má zájem, tak pro lékaře, který aby mohl tuto službu poskytnout, musí přestupovat zákon. Troufám si tvrdit a domnívám se, že to víme všichni, že se tak děje.
Věcně nelze samozřejmě diskutovat ani o tvrzení pana ministra zdravotnictví, podle kterého snad nelze zjistit cenu za poskytnutou zdravotní péči, pokud tato není hrazena ze zdravotního pojištění. Rád bych vás upozornil, že péči, která není hrazena ze zdravotního pojištění, dnes a denně desetitisíce našich lékařů a dalších zdravotnických pracovníků poskytují zcela v souladu se zákonem a není v tom žádný problém.
Pojďme tedy o věci hovořit jako o problému politickém. Jedná se totiž o politický problém, o problém, který dobře demonstruje rozdělení politického spektra na dvě části: jednu, která je přesvědčena, že občan je svéprávný a má si o svých věcech mít právo rozhodovat sám, a druhou, která se domnívá, že pacient toho není schopen, dokonce že ani lékař toho není schopen, a že je třeba, aby takové chování upravil zákon. Vycházím také z tvrzení pana ministra o tom, že pacientovi by snad hrozilo, že by za své peníze, ze svého rozhodnutí a z rozhodnutí jeho lékaře, bezpochyby erudovaného a kvalifikovaného, pacient snad dostal péči nepotřebnou, která by mu snad dokonce nebyla ku prospěchu. Jako kdyby prosím byla záruka, že když za tutéž péči lékař nesmí vybrat úhradu, tak se tato péče stane péčí potřebnou a pacientovi náhle kupodivu prospěšnou.
Jsem velmi rád, že ze Senátu přichází návrh, který se v Poslanecké sněmovně nepodařilo prosadit. Osobně jsem velmi rád, že jej přináší místopředsedkyně strany lidové, paní senátorka Roithová, která zároveň - jak všichni dobře víme - je uznávanou odbornicí a stínovou ministryní stínové vlády lidové strany. A protože vím, že při minulém hlasování o mém návrhu bylo rozhodnuto negativně také z důvodu hlasování členů strany lidové, věřím, že tentokrát návrh Senátu nalezne podporu v Poslanecké sněmovně u kolegů z této výše zmíněné politické strany.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Jako druhý se hlásí pan poslanec David.
Poslanec Ivan David: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, myslím, že v této sněmovně většinou nemá smysl se dovolávat pozornosti, protože většina poslanců je již předem rozhodnuta, jak bude hlasovat, případně spoléhá na experty ve svých politických klubech.
Nedomnívám se, že se tady jedná o spor těch, kteří pokládají občany za nesvéprávné, a spor těch, kteří jim chtějí dopřát svobodu, aby si mohli vybrat takovou péči, která je pro ně nejvhodnější. Jsem přesvědčen, že tady jde o spor těch, kteří chtějí, aby tento zákon nebyl překážkou ke korektnímu postupu, a sporem těch, kteří chtějí, aby tento zákon za cenu vnitřní inkonzistence umožňoval vybírání peněz od občanů, kteří si nemohou vybrat takovou péči, jaká je pro ně nejprospěšnější, prostě proto, že nejsou odborníky.
Jsem si vědom toho, že zákon č. 48/1997 Sb. je - mírně řečeno - mírně nedokonalý, neboť je sbírkou nejrůznějších kompromisů. A jsem přesvědčen o tom, že nicméně existuje nástroj, jak tento stav napravit. Tímto nástrojem je úprava seznamu v dohodovacím řízení, která přesně určí, co má být hrazeno a co nemá být hrazeno a v jaké výši, právě tak, jako je tomu u stomatologické péče a jako je tomu u léků. Jestliže by došlo k takovéto změně - a ta je možná za této úpravy - pak samozřejmě nebude dál o čem diskutovat a budou naplněny i ty záměry, o kterých se tady hovoří.
Nicméně problém je v tom, že úprava, kterou navrhuje Senát, zavádí do tohoto beztak již špatného zákona další vnitřní inkonzistenci, a to proto, že text navrženého pozměňovacího návrhu § 11 předložený Senátem je v rozporu s odst. 8 § 15 téhož zákona, neboť uvedený odstavec zákona uvádí - cituji:
***