(14.20 hodin)
Senátor Jiří Stodůlka: Úmyslné porušení zákona totiž hrubě porušuje slib poslance a senátora, zatímco výkon trestu odnětí svobody vytváří překážku osobního výkonu mandátu a mimo jiné oslabuje parlamentní formaci, k níž poslanec či senátor náleží.
Kromě toho navrhujeme omezit trestní imunitu tak, aby nesouhlas komory s trestním stíháním nevylučoval trestní stíhání po skončení mandátu. Je to řešení u nás nejčastěji zmiňované, v mezinárodním srovnání stále ještě vcelku velkorysé, nikoli však jedině možné.
S těmito dvěma návrhy souvisí i symetrické omezení imunity soudců Ústavního soudu a rozšíření kompetence Ústavního soudu na přezkum všech důvodů zániku mandátu poslance nebo senátora tak, aby byla maximálně garantována právní jistota stran opodstatněnosti zániku mandátu.
Dále navrhujeme provést drobné změny v režimu zákonných opatření Senátu, a to zpřesnění výčtu toho, čeho se nemohou týkat, upřesnění ingerence Poslanecké sněmovny a rozšíření iniciačních subjektů o prezidenta republiky. Vycházíme totiž z toho, že v době rozpuštění sněmovny může být paralyzována i vláda usnášející se ve sboru, a nebylo by tudíž nikoho, kdo by mohl potřebný legislativní proces iniciovat. Proto sem zapojujeme i druhý článek moci výkonné, to znamená prezidenta republiky.
Naproti tomu obšírné diskuse věnované tomu, zda pravomoc přijímat zákonná opatření by Senát neměl mít i v jiných případech objektivní nezpůsobilosti sněmovny jednat, skončily rozhodnutím na daném stavu nic neměnit.
V článku 35 ústavy doporučujeme doplnit nový titul pro rozpuštění sněmovny, jenž by propojil iniciativu vlády s moderační rolí hlavy státu, souhlasem sněmovny a konečným rozhodnutím prezidenta republiky. Podle našeho soudu by tento model byl vítaným řešením situací podobných té z jara roku 1998, aniž by přitom dále vychýlil rovnováhu ústavních institucí.
Dosavadní článek 40 ústavy navrhujeme rozpracovat tak, aby se stal sběrným ustanovením zákonů označovaných jako organické, tj. zákonů, které provádějí ústavu ve sféře organizace veřejné moci a jsou z tohoto důvodu rigidnější než zákony běžné. Proto je k jejich přijetí třeba souhlasu obou komor. Zařazujeme sem zhruba tucet zákonů, v nichž jde o rozvedení zásad horizontální a vertikální dělby moci, resp. o status klíčových orgánů státu. Stručná dikce ústavy z nich totiž dělá zákony mimořádně důležité, zákony, jejichž pomocí lze často proměňovat smysl ustanovení základního zákona, jejž měly pouze provádět.
Na základě dosavadních zkušeností doporučujeme modifikovat podmínky zákonodárné iniciativy tak, aby byla namísto jednotlivému poslanci a Senátu jako celku přiznána skupinám poslanců a senátorů odpovídajícím počtu nutnému pro ustavení klubu, tj. deseti poslanců a pěti senátorů. Odpovídá to po našem soudu lépe jednak racionalizaci parlamentarismu, jednak roli Senátu jako komory, která by vzhledem ke své reflexivní roli nemusela být v běžném zákonodárství iniciátorem.
Dosavadní 30denní lhůtu pro projednání zákona v Senátu doporučujeme umožnit prodloužit na základě ad hoc usnesením Senátu o dalších 30 dnů. Předpokládáme využití tohoto institutu zejména u kodexů, resp. při postoupení velkého množství návrhů zákonů tak, aby bylo možno efektivněji využít i institutu "nezabývat se", a v mnoha případech tak zákonodárný proces dokonce zkrátit.
Po vzoru prvorepublikovém nebo německém navrhujeme odlišit dvojí zamítnutí návrhu zákona Senátem, a to běžné a kvalifikované. Zamítnutí návrhu zákona dvoutřetinovou, tj. nadústavní většinou všech senátorů by mělo vést k nutnosti překonat toto stanovisko třípětinovou většinou poslanců. Jde o instrument spadající do okruhu těch, jež zdůvodňují charakteristiku Senátu jako institucionální pojistky svého druhu.
Dosavadní pochybnosti o způsobu projednávání návrhů ústavních a organických zákonů doporučujeme řešit zavedením tzv. "člunku", tj. mechanismu opakovaného projednávání návrhu zákona až do dosažení shody mezi komorami. Sami víte, že během tohoto volebního období by podobný mechanismus několikrát předešel pocitu té či oné komory, že je tlačena do kouta. Princip rovného bikameralismu v této věci dovádíme i do rovnosti komor v zahajování legislativního procesu.
Opět po prvorepublikovém vzoru upravujeme konstrukci prezidentova veta tak, aby o jeho překonání hlasovaly obě komory. V krystalické podobě je zde patrný prosazovaný princip vyvažování a kooperace, kdy shoda dvou orgánů nemůže být potlačena odporem orgánu třetího. Snižuje se tím rovněž riziko relativně častého vtahování Ústavního soudu do legislativního procesu.
V pravomoci prezidenta republiky dochází k několika změnám. Po vzoru tzv. poslaneckého návrhu novely ústavy zpřesňujeme jmenování soudců a funkcionářů Ústavního soudu, dále do nekontrasignovaných pravomocí zařazujeme i jmenování předsedy Nejvyššího správního soudu, rozdělujeme milosti, z nichž nejcitlivější a svými dopady nejvýznamnější abolice podmiňujeme kontrasignací, a výslovně zakotvujeme pravomoc vyhlašovat volby do zastupitelstev územních samospráv, včetně přechodů kompetencí při nečinnosti.
Zřejmě nejvýraznější změnou je podmínění jmenování členů bankovní rady České národní banky souhlasem Senátu, zdůvodněné naším přesvědčením, že tento model vyhovuje lépe požadavkům nezávislosti centrální banky, než je tomu při spoléhání se na osobní kvality prezidenta republiky. Osvědčený je již při jmenování soudců Ústavního soudu. Na nedávný kompetenční spor prezidenta republiky s vládou reagujeme přesným odlišením funkcionářů a členů bankovní rady.
Velmi komplikovaný článek 66 ústavy, který řeší přechod pravomocí prezidenta republiky, zjednodušujeme zakotvením předsedy Senátu, tedy osoby jsoucí vzhledem k povaze Senátu stále v úřadě, jako výlučného substituta.
Doplněním článku, nového článku 80a, reagujeme na problém zřizování tzv. nezávislých správních úřadů, jež působí v rámci moci výkonné podle ústavy završené vládou, a přitom mají být na vládě nezávislé.
Pokud jde o Ústavní soud, stáli jsme před úkolem zajištění kontinuity ohrožené jmenováním téměř všech soudců současně, když jsme přitom přesvědčeni, že opakované jmenování nesvědčí nezávislosti soudů a soudců. Navrhujeme proto propojit prodloužení funkčního období se zavedením věkového limitu a zákazem opakovaného jmenování. Pomocí přechodného ustanovení bychom vytvořili zhruba půldruharoční přestávku mezi obměnou dvou významných skupin soudců, čímž bychom spontánně dosáhli výsledku podobného parciální obměně Senátu. Jinak nám hrozí téměř totální obměna Ústavního soudu, která se např. v Maďarsku promítla do úplné revoluce v jeho judikatuře.
Garance nezávislosti stvrzujeme rovněž převedením imunitní agendy soudců Ústavního soudu ze Senátu do autonomní kompetence soudu samotného.
Úpravu vymezení soustavy soudů činíme poněkud pružnější i tím, že v ústavě vymezujeme pouze její vrcholy a ostatní ponecháváme organickému zákonu.
Ve vymezení působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu reagujeme na ztenčování objemu státního majetku, a navrhujeme proto rozšířit jeho působnost o kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Abychom však předešli konfliktům s Ministerstvem financí, stanovíme, že tuto kontrolu Nejvyšší kontrolní úřad vykonává pouze při existenci veřejného zájmu a na základě prováděcího zákona o NKÚ. Ústavní status nezávislého kontrolního úřadu doplňujeme jasným určením délky funkčního období jeho představitelů.
Rozšiřujeme rovněž ústavní status České národní banky, které ponecháváme provádění měnové politiky, avšak jako hlavní cíl označujeme cenovou stabilitu. Přesně odvažujeme stupně nezávislosti banky v jejích různých činnostech a vymezujeme délku funkčního období členů bankovní rady. Tak jako v případě předchozích orgánů zařazujeme i prováděcí zákon o České národní bance mezi zákony organické.
***