(17.20 hodin)
(pokračuje Matějů)
Nyní bych se chtěl na malou chvilku vrátit k zákonu o státní sociální podpoře a k oněm magickým 4,5 mld. Kč, které nemáme a které chceme nyní rozdat těm, kteří je nepotřebují. Připusťme na chvíli, že opravdu máme 4,5 mld. Kč a nevíme, co s nimi. Nejsem ale takový hazardér se státním rozpočtem jako místopředseda vlády Špidla a řeknu, že na řešení problému extrémně velkých nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání, na který doplácejí zejména děti z velmi chudých rodin, bych si nárokoval pouze polovinu, řekněme 2,2 mld. Kč z oněch magických 4,5 mld., a k tomu bych přidal oněch 800 mil. Kč., které se dnes přes koleje a menzy dávají rovněž všem a plošně. Řekněme tedy, že mám v tuto chvíli něco okolo 3 mld. Kč, které, pane předsedo, chceme rozdat těm, kteří je moc nepotřebují. Vezmu tuto částku a začnu ji rozdělovat těm, kteří peníze potřebují. Řekl bych, že první, co bych udělal, že bych za všechny studenty, kteří pocházejí z nejchudších poměrů, do částky životního minima 1,1 uhradil školné. Za všechny, kteří jsou ve druhém pásmu, tedy do 1,8, bych uhradil polovinu školného. A v tuto chvíli bych utratil zhruba 700 až 800 mil. Kč.
Za druhé. Průměrné měsíční životní náklady na jednoho studenta, myslím jeho životní náklady na vysoké škole, jsou okolo 4500 Kč měsíčně. Kdybych použil systém studentských přídavků, které v zákonu navrhujeme, a vzal z těch magických 4,5 mld. Kč zhruba 1,5 mld. Kč, mohl bych vyplatit všem, kteří pocházejí z těch nejchudších poměrů, veškeré životní náklady na jeden měsíc, to je zhruba 4500 Kč. Těm, kteří jsou na tom o něco lépe, nicméně pořád spadají do režimu dětských přídavků ve druhém pásmu, bych mohl zaplatit měsíčně 3600 Kč a těm zbývajícím 2900 Kč. A pořád by mi ještě zbylo 1500 Kč měsíčně pro ty, kteří to moc nepotřebují, pro ty, co jsou v nejvyšším pásmu.
Toto všechno bychom mohli udělat za 2,3 mld. Kč a odstranit nerovnosti, které dnes u nás existují v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Místo toho vezmeme 4,5 mld. Kč a dáme je těm, kteří to ve svém rozpočtu ani nepocítí.
A poslední věc, která se v návrhu zákona objevuje, je zjednodušení administrativy, pokud jde o zaměstnávání studentů. Myslím, že se mnou budete souhlasit, že není nic zdravějšího, než když si student vysoké školy musí částečně na své živobytí vydělávat. Výdělek do výše nezdanitelného minima, který je pro studenty letos zhruba 50 000 Kč, navrhujeme osvobodit od placení odvodů na sociální a zdravotní pojištění, bez ohledu na druh smlouvy, a to jak u studentů, tak u zaměstnavatelů. To podle našeho názoru zvětší ochotu firem zaměstnávat studenty přímo. Nebude třeba využívat různých agentur, které nakonec v podstatě studenty ožebračují, protože dokáží obejít zákon, nicméně studenti dostanou méně peněz. Toto všechno se v návrhu objevuje, je to tam od samého počátku, a přitom od samotného počátku média a odpůrci vytrvale mluví jen o školném.
Mnoho námitek se týkalo doby, kdy je nový návrh podáván. Pokusím se ukázat, že na podání návrhu nebude lepší situace ani po volbách. Především každý vážný pokus o zavedení školného vždycky a v každé zemi aktivizuje tři hlavní skupiny odpůrců, u kterých lze zřetelně identifikovat zájem o zachování současného stavu. Především se jedná o současné studenty vysokých škol, kteří nyní studují, pak jde o funkcionáře některých vysokých škol a samozřejmě potom je zde silná lobby státních úředníků.
Jak vypadají zájmy těchto skupin? Značná část současných studentů vysokých škol má samozřejmě zájem dostudovat zadarmo. Mimochodem náš zákon jim v tom vůbec nebrání. Ti všichni dostudují zadarmo. Nicméně nelze se jim divit, patří mezi vyvolené, na které v té loterii, které se říká přijímací řízení, vyšlo. Zájmy těch, na které se nedostalo, je pochopitelně vůbec nezajímají. Současní studenti jsou navíc velmi často aktivizováni těmi, kteří patří do kategorie věčných studentů. Pro ty je totiž školné smrtelnou hrozbou.
Pro příklad bych uvedl, že předseda studentské komory Rady vysokých škol pan kolega Morávek byl skutečně rekordman, kterému se podařilo studovat na magistra od roku 1993 do roku 2001. Já chápu, že je zcela kategoricky proti školnému.
Druhá silná skupina odpůrců se rekrutuje z funkcionářů vysokých škol. Ti na jedné straně chtějí pro svoji školu mnohem více peněz a tlačí na pana ministra každý rok "přidejte", na druhé straně se však někteří z nich obávají toho, že školné jako jeden z možných zdrojů by přineslo nejen více peněz, což by bylo bezvadné, ale také větší diferenciaci škol podle kvality a nepochybně by to přineslo tlak na větší efektivitu vzdělávacího procesu. Proto se raději smíří se současným systémem, ve kterém sice chybějí peníze, protože pan ministr moc nepřidává, nicméně ovšem v něm také chybí to, čeho se bojí jako čert kříže, a to jsou tržní sankce za nízkou kvalitu či neadekvátní profesní orientaci některých studijních programů.
Nyní jsme u státních úředníků jako třetí lobby, která vždycky bude vystupovat proti. To je zvláštní skupina, která je vždycky spjata s politickou mocí. Víme, že moc úředníka je přímo úměrná závislosti různých subjektů na jeho rozhodnutí, speciálně i na výšce rozdělovaných prostředků. Vysoké školy u nás dosáhly přijetím zákona o vysokých školách v roce 1998 poměrně vysoké míry autonomie. Z tohoto hlediska je náš vysokoškolský zákon nepochybně velmi moderní. Jak ale ukázal další vývoj, rozpočtová závislost vysokých škol na úřední moci se vůbec nezměnila. Zavedení školného by v tomto smyslu znamenalo nepochybně bod obratu. O tom, co je důležité, prospěšné a společensky žádoucí, jak se často říká, by ve stále větší míře rozhodovali ti, pro koho zde vysoké školy vlastně jsou, a to jistě nejsou úředníci. Jistě to nejsou také funkcionáři vysokých škol - jsou to studenti a zaměstnavatelé.
Pokusy zavést školné a všechno, co s tím souvisí, vždy vedly a vždy povedou ke stále větší aktivizaci všech těchto tří skupin, jejichž zájmy by zavedením školného byly samozřejmě ohroženy. Z tohoto hlediska se domnívám, že každý další pokus, který se zde možná někdy objeví, narazí na mnohem větší odpor než všechny předcházející. Musím říci, že příznivá reakce České konference rektorů na zavedení školného poprvé v historii v roce 1990 se možná už nebude opakovat.
Další hledisko, proč tento zákon je údajně předkládán v naprosto nevhodnou dobu, je hledisko politické. Jedna z častých námitek zní, že tak kontroverzní zákony se přeci nepodávají před volbami. Předně od roku 1993, kdy jak víme a jak jsem i řekl, vznikl první ucelený a vnitřně vyvážený návrh na zavedení školného, půjček a sociálních dávek, byla vhodná doba na jeho zavedení již mnohokrát.
***