(10.40 hodin)
(pokračuje Payne)
Český národ, řekneme-li, že politické strany reprezentují jeho vůli, je rozdělen v oblasti obrany. Diskuse, která by vedla k tomu, že se nad základním strategickým bezpečnostním dokumentem shodneme, doposud nezačala. Možná si vzpomenete, jak byla bezpečnostní strategie České republiky předkládaná ministrem Lánským, zamítnuta ve sněmovně.
Proces plánování obrany má své vlastní zákonitosti a v alianci je mnoho publikací a mnoho znalostí, jak takový proces má probíhat. Ten proces bývá označován anglickou zkratkou PPBS - Planning Programming and Budgeting System - a jedná se o systém. Jedná se o stálý proces, kdy nepřetržitě stále znovu každý rok se přehodnocují priority, v pravidelných cyklech se přehodnocuje bezpečnostní strategie a přizpůsobuje se plánování obrany měnícím se bezpečnostním podmínkám ve světě. Musíme přiznat, že za posledních deset dvanáct měsíců se bezpečnostní situace ve světě zcela zásadně změnila. Změnila se bezpečnostní situace na Blízkém východě, destabilizoval se Balkán v Makedonii, změnila se bezpečnostní situace z hlediska rizika teroristických útoků. Naše bezpečnostní strategie nebyla přizpůsobena novým podmínkám.
Včera na zahraničním výboru jsme se dověděli, že jakási aktualizovaná verze strategických vojenských dokumentů bude prý projednávána ve vládě v pondělí, to znamená řádově měsíce poté, co nám vláda předložila návrh zákona, na základě kterého se mají pořizovat letouny Gripen. Dozvěděli jsme se také včera, že s předložením národní bezpečnostní strategie do parlamentu nebo s nějakou finální podobou se počítá až na konci roku 2003.
A když jsem mluvil o systému plánování - to podstatné, co po nás NATO chce, abychom měli systém plánování, který nepřetržitě vyvažuje důrazy toho, co Česká republika potřebuje. Namísto systému máme reformu. Současný ministr obrany svoji kariéru spojil s tím, že chce provádět reformu ozbrojených sil. My jsme reforem měli celou řadu a troufám si říct, že žádnou reformu nepotřebujeme, protože pro vojáky v uniformě slovo reforma znamená nejistota. Systém plánování má vnést jistotu do ozbrojených sil, reforma vnáší právě nejistotu. Ve své podstatě systém plánování, který po nás NATO chce, má zabránit lobbismu a podjatosti, má zabránit tomu, že nějaký politik si řekne, že teď zrovna v tomto okamžiku se mu líbí, aby byl schválen ten a ten projekt. Má také zabránit tomu, aby vojáci, kterých je shodou okolností hodně nebo jsou vlivní - ať už jsou to tankisté, kterých, pokud je mi známo, máme nejvíc co do počtu, ať už jsou to piloti - aby jakýmkoliv způsobem ovlivňovali rozhodování vlády, potažmo ministra. Včera na zahraničním výboru jsme slyšeli argument z úst ministra obrany, že hlavní problém, který tady řešíme, je padesát pilotů, kteří nemají na čem létat. Tak to je právě to, čemu má program, systém PPBS zabránit. Pan ministr svými výroky přímo dokládá, že systém PPBS u nás nefunguje.
Stručně řečeno, dá se říci, že systém PPBS má napřed stanovit priority, má stanovit cíle, má stanovit, čeho chceme dosáhnout, má také stanovit, čeho se chceme vyvarovat. A pak se k tomu mají nastartovat příslušné programy, které dosáhnou stanovených cílů. Co je důležité: že ten systém plánování má být výsledkem celonárodního konsensu. Zejména teď, kdy je nám předkládán projekt, který sežere 10 % státního rozpočtu, tak konsensus je navýsost důležitý.
Uvedu příklad. Zajímal jsem se o to, jak takovéto zásadní věci jsou řešeny v jiných aliančních zemích. Ve většině zemí existuje něco, co bych v české terminologii nazval nějaká velká opoziční smlouva, kterou podepisují všechny demokratické politické strany, do kterých se tyto základní otázky, kolik bude vojáků, jaká bude jejich základní výzbroj, jaké budou náklady na obranu, ve kterých se tyto politické strany dohodnou, že nebudou hrát stranickopolitickou hru v těchto oblastech. Protože stranická politika v obraně znamená znejistění vojáků v uniformě. Politika stranického typu nepatří do armády, nepatří do ozbrojených sil.
Bohužel vláda předkládá návrh, který není výsledkem postupu, který bychom měli dodržet v rámci našeho členství v NATO, a není výsledkem konsensu, který by jasně dával signál ozbrojeným silám, že nějaká příští vláda, až přijde, nebude tyto věci měnit, že se nebudou měnit proporce, složení našich ozbrojených sil, že se nebude měnit výzbroj. Právě proto, že nebyl dodržen tento postup. Principiálně, protože nebyl dodržen tento postup, žádné rozhodnutí nemůže být správné.
Uvedu příklad. Na Ministerstvu obrany existuje studie zpracovaná někdy v polovině 90. let, kterou pro nás zpracovávali američtí experti, o obraně vzdušného prostoru České republiky, a tam se říká, že jednou z alternativ je možnost mít 72 letounů L-159 plus 27, případně 36 stíhacích bojových letounů. Tato studie vycházela z nějakých znalostí, co je potřeba, jaká technika je potřeba pro splnění jakých úkolů a cílů. Náhle se ukázalo, že vlastně 72 letounů L-159 nepotřebujeme, že by jich stačilo snad jenom 36. Náhle se ukazuje, že namísto 36, možná 27 stíhacích letounů nám stačí 24 letouny, které mají podstatně menší operační schopnosti. To svědčí o tom, že v oblasti plánování obrany jsme naprosto mimo ten systém, který bychom měli dodržet.
Dovolte mi druhou poznámku, která se týká offsetů. Zajímal jsem se o to, co je podstatou offsetových programů. Bylo mi sděleno, že vláda, která nakupuje zboží bez offsetů, dostává zboží za cenu x. Vláda, která požádá o nákup s offsety, dostává cenu x navýšenou o 10 až 15 %. Když si představíte - a ti, kdo mají nějaké podnikatelské zkušenosti, vědí, o čem je řeč - že na kontě v bance máte řádově osm nebo deset miliard korun, anebo alespoň příslib, že tam ty peníze v nějaké dohledné době budou, tak víte, že máte-li takovouto částku aktiv na kontě, můžete si vzít úvěry ve výši dalších násobků této částky. To znamená, že v zásadě máte k dispozici desítky miliard. S touto částkou máte zajistit to, aby nějací investoři přišli do České republiky. Rozdíl je ten, že investoři budou přicházet za zvýhodněných finančních poměrů, protože ty peníze přicházejí ze státního rozpočtu, nikoliv z podnikatelského prostředí, kde jsou velká rizika, a ze zvýhodněného prostředí, protože vláda, která nakupuje toto zboží, svým způsobem zavazuje sama sebe a všechny budoucí vlády, aby tyto projekty preferovaly. Takže švédští investoři přicházejí do českého prostředí za netržních zvýhodněných preferenčních podmínek, které odporují pravidlům volného trhu. Rozdíl oproti tomu, kdybychom nakupovali letadla bez offsetů, to znamená ušetřili bychom tyto peníze, a rozdíl oproti variantě, kdy nakupujeme letadla s offsetem, je ten, že o částce, která se pohybuje řádově někde v oblasti deseti miliard řekněme, že o této částce v té druhé variantě rozhoduje česká vláda, zatímco ve variantě s offsety o tom rozhoduje zahraniční partner.
***