(10.40 hodin)
Pan Miroslav Kříženecký: Trochu mi vysychá v krku. (Pije.)
Vážené dámy a pánové, za svou profesionální kariéru jsem přednesl mnoho řečí, ale k žádné jsem nepřistupoval s takovým respektem jako dnes. Nejde jen o nádherné a historickými vzpomínkami prosycené prostředí, ve kterém se volba prezidenta koná. Nejde také jenom o to, že ti, před kterými mluvím, mají - ať se to někomu líbí nebo nelíbí - skutečný a silný mandát od voličů. Jde v prvé řadě o to, že dnešní diskuse o obsazení prezidentského úřadu je do značné míry diskusí o tom, jakou chceme mít republiku, jakou chceme mít společnost. Prezident v naší zemi byl vždycky poněkud více než jen viditelnou špičkou politické moci. Byl jakoby ztělesněním toho, že pokračujeme v dějinách jako národ, jako společnost, jako lid. Lid, který má své poslání, svůj zvláštní úkol a cíl.
Jestliže John Stuart Mill viděl v parlamentu zrcadlo společnosti, Češi - ať už je jejich prezident jakýkoliv - spatřují v něm zrcadlo svých vlastních nadějí, ambicí i obav. Úřad prezidenta má své sídlo tam, kde se střetává historie s mytickým dávnověkem, sněmovní pole Čechů, knížecí stolec, královský palác, zemské desky, starou sněmovnu. A to všechno je spojeno s jedním místem, kde jako by se setkávala minulost, přítomnost i budoucnost našeho národa. Karel Čapek soudil, že si naši lidé zřídili republiku sami pro sebe. Obyčejní prostí lidé. Jde o to, aby se v této instituci mohli najít, aby neměli pocit, že stát je jenom to, co jim přináší obtíže a komplikace.
Ze své profese vím, jak často instituce pohlcují myšlenky, ale také lidi, jak snadno se ztrácí u lidí víra, že zákon je jejich spojenec. Jak tedy znovu a znovu oživovat víru, že stát a zákon jsou spojenci těch, kteří si stát zřídili, jak věřil Karel Čapek, sami pro sebe? Odpověď na tuto otázku je spojena s tím, v čem vidíme dnes překážku našeho budoucího vzestupu. Já jsem přesvědčen, že tím, co ochromuje společnost a brání perspektivně myslet a jednat, je strach. Můj každodenní styk s obyčejnými lidmi, kteří mi přednášejí své problémy, mě utvrzuje v názoru, že strach je bohužel u nás stále přítomen, že se k obavám z nadvlády byrokratických institucí přidal i strach existenční, ekonomický. Strach nezmizel a získává nové a nové podoby, proměňuje se a převléká. Obírá lidi o jejich šance, krade jim nejlepší léta života.
Ptáte se, co proti tomu dělat. Myslím, že prezident může v této věci udělat hodně. Může ukázat, že instituce nemusí požírat myšlenky a lidi, může z Hradu udělat jakýsi ostrůvek pozitivního vybočení, vyhledávat ve společnosti podobné ostrůvky, kde občané vytvářejí řetěz lidské sounáležitosti a solidarity. Prezident může a měl by udělat z Hradu místo, kde občan, prostý člověk bude víc než úřad, než instituce. Kde každý, komu se děje křivda, bude mít zastání. Bez ohledu na výši konta, postavení, věk, rasu, pohlaví nebo přesvědčení. Prezident není bezmocnou loutkou a kladečem věnců, jak se nám snažil někdo namluvit. Jestliže se někdo tak cítí, je to jeho věc. Ale já pokládám současné pravomoci za dostatečné a jde jenom o to, aby byly využívány ve prospěch lidí a s citem pro jejich skutečné zájmy a pro jejich skutečné potřeby.
Chtěl bych v případě zvolení dosáhnout toho, aby se v naší zemi strach dal na ústup, aby se prostor pro svobodné myšlení a jednání rozšiřoval každý týden, každý měsíc a každý rok. Protože není a nemůže být svoboda tam, kde vládne strach. Zeptejte se psychologů, psychiatrů, pod jakou zátěží stresu žijí obyčejní lidé, kolik vztahů mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, v rodinách, v pracovních týmech se rozpadá. To vše není nutná daň demokracii, jak se nám snažil někdo namluvit, stejně jako není nutnou daní za demokracii lhostejnost k právu a zákonu. Prezident musí mít zájem o problémy občanů, musí mít bezprostřednější kontakt s občany než jiné součásti exekutivy. Hrad nesmí být povýšen nad starosti podhradí, Hrad nesmí být nějaký spolek olympských bohů, který se nezajímá o to, jestli například občané mají na to, aby zajistili svým dětem bydlení alespoň v podobě těch posmívaných panelových králíkáren, start do života a vzdělání. Hrad není prostředí pouhé reprezentace nebo útočiště krasoduchů a průsečík zájmů deseti milionů obyvatel naší země. Nemůže to už nikdy být spolek pro vzájemné obdivování, ale místo, kde bude vládnout výkon a profesionalita. Kam budou ti, kteří něco umějí, bez jakékoliv předběžné selekce rádi přicházet a kam se budou s důvěrou a rádi vracet.
To je vyznání, ke kterému nejde má profese. Není to profese výjimečná, ale stejně jako kterákoliv jiná, když se dělá se zájmem a zodpovědností, začíná u člověka a své vyústění také u něho nachází. Stejně by tomu mělo být i u prezidenta této země.
Přál bych si, aby naším motem bylo: Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere, cum iustitia est dura et perpetua voluntas iuris suum cuique tribuens. Tedy abychom ctnostně žili, nikomu neškodili, každému dali, což jeho jest, neboť spravedlnost je pevná a trvající vůle práva každému dáti, což jeho jest.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji vám. Dalším vystupujícím kandidátem bude pan Jaroslav Bureš. Prosím.
Pan Jaroslav Bureš: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci, z mého pohledu vše začalo před několika měsíci nesmírným údivem médií. O prezidentský úřad se uchází někdo, kdo vlastně nemá vůbec žádnou šanci, někdo, kdo je neznámý, někdo, kdo nic nedokázal a kdo nemá žádnou politickou podporu. Především jak prý jsem si troufl.
Dovolím si položit vám dvě otázky a sám sobě také a věřím, že nejsou jenom řečnické. Je Česká republika demokratickým státem? Já jsem si jist, že je a že vaše odpověď bude kladná. Je v demokratickém státě, který chce být právním státem, něco neobvyklého na tom, že o funkci prezidenta republiky se uchází bývalý soudce a bývalý ministr spravedlnosti? Já věřím, že i na tuto otázku odpovíte, že to není neobvyklé.
Naše ústava respektuje tradiční dělbu moci na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Myslím si, že není jen symbolické, že dnes v systému naší volby prezidenta republiky Parlamentem v osobách jednotlivých kandidátů jsou zastoupeny i tyto jednotlivé moci, ať už svou rolí v minulosti, anebo svou rolí současnou.
***