(10.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Společná volební komise na své dnešní schůzi ověřila, že kandidáti na úřad prezidenta republiky Václav Klaus a Jan Sokol splňují podmínky volitelnosti podle článku 57 Ústavy České republiky.
Žádám určené ověřovatele, aby se dostavili k předsednickému stolu a vylosovali pořadí kandidátů, v jakém budou vystupovat, požádají-li o slovo. Prosím ověřovatele. Děkuji.
První byl vytažen Jan Sokol. První vystoupí Jan Sokol a druhý Václav Klaus. Děkuji vám.
Stejně tak jako při první a druhé volbě navrhuji, aby volba prezidenta byla provedena hlasováním tajným.
Nyní otevírám rozpravu k navrženým kandidátům a ke způsobu volby. Jako první vystoupí kandidáti na úřad prezidenta dle právě vylosovaného pořadí. Pokud o to žádá první pan Sokol, tak má slovo a prosím ho, aby se ho ujal.
Pan Jan Sokol: Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, poslanci a senátoři, strany vládní koalice mi nabídly, abych se ucházel o zvolení prezidentem republiky. Pokládám si to již nyní za velkou čest, jsem vám za to vděčen. Je to velká a slavnostní chvíle v mém životě.
V rozhovorech s některými z vás jsme se shodli, že v naší zemi patrně dochází k nenápadné, ale závažné změně. Z popředí politické scény pomalu ustupují velké zakladatelské postavy 90. let a skoro všechny politické strany si vloni zvolily do čela nové tváře. Nenesou sice to zvláštní kouzlo zakladatelské doby, jsou možná zatím méně známé, nejsou však také poznamenány předchozími spory nebo neúspěchy. Politickým zakladatelům dnešní České republiky patří upřímný dík za jejich zásluhy o tuto zemi, kde z opačných stran a v častých střetech, ale přece jen společně přispěli ke vzniku demokratického státu s rozvinutým politickým i hospodářským systémem, přiměřeným moderní svobodné společnosti. Někteří dokonce sami naznačili, že se nechtějí vracet do heroických dob, kdy politika tak samozřejmě splývala s osobními jmény. Velmi si toho vážím a myslím, že to ocení i celá společnost.
Sociologové rozlišují mezi charismatickým institučním uspořádáním společenské moci. To prvé vyžaduje především vůdcovské schopnosti, schopnost nadchnout a mobilizovat, strhovat masy pádnými hesly, vyžaduje průbojnost, potřebu vítězit a porážet, strhovat na sebe odpovědnost za nejisté, a přece nezbytné kroky. Bez takových vůdců, kteří pak vstoupí do dějin, se neobejde žádná zásadní politická změna. Svým rodičům ovšem udělá dítě největší radost, když se pevně postaví na vlastní nohy. Charismatická moc je nutně vázána na určité osoby a časem se opotřebuje. Přesvědčený demokrat si tedy musí přát, aby co nejdříve vystřídala moc instituční vláda práva, dodržování pravidel a základní občanská důvěra. Vláda, která se neopírá tolik o vůdcovské postavy jako o pevné instituce, vláda jako dočasný výkon svěřené moci, jako občanská služba, méně dramatická, zato však možná účinnější, více předvídatelná a průhledná. Domnívám se, že tento přechod v naší politice už začal, začali jste ho vy a chtěl bych se přičinit, aby pokračoval.
Fungování dospělé, tj. instituční demokracie se hodně liší od zakladatelských dob. Vyžaduje jiné schopnosti a možná i jiné lidi. Na prvním místě otevřené, schopné komunikovat a spolupracovat, naslouchat jiným názorům. Méně oddané určitým myšlenkovým schématům nebo ideologiím, zato schopné pohybovat se ve světě, který se rychle mění. Reagovat na nečekané podněty a zachycovat nové možnosti. Na to totiž neexistuje žádný hotový recept a odpověď se vždycky musí teprve hledat.
Prezident republiky je podle ústavy hlavou státu. To rozhodně neznamená samovládce, ale konkrétního člověka, nic víc, který abstraktnímu státu dává určitou tvář. Jeho prvním úkolem je podporovat důvěru, že Česká republika je svobodným státem všech svých občanů. Nejen volebních vítězů a nejen těch úspěšných a silných. Prezident tedy nemá být příliš spojen s určitou politickou stranou, ale v žádném případě nesmí politickým stranám konkurovat. Jeho úloha je jiná. Strany ve volbách nutně stojí proti sobě. Prezident snad může podporovat volební účast, rozhodně však nesmí ovlivňovat výsledky voleb. Je-li to třeba, má pomoci vítězným stranám vytvořit po volbách silnou vládu a dbát na to, aby dobře vládla.Aby rozumně hospodařila, nebála se dělat i nepříjemné kroky a nemyslela jen na příští volby. Běžné politické rozhodování však jistě patří vládě, nikoli prezidentovi.
Z vlastní zkušenosti vím, jak důležitá je komunikace s Parlamentem. Právě Parlamentu, který představuje tuto společnost a její názory, by měl prezident pozorně naslouchat. Je to přece sbor jeho voličů. Pak by se vetování zákonů mohlo stát vzácnou výjimkou.
Také udílení milosti chápu jako výjimečné opatření ve výjimečných případech. Chtěl bych se za to velmi přičinit, aby milostí bylo třeba co nejméně. Politik totiž nemá moralizovat, nýbrž podporovat občanskou mravnost nástroji práva.
***