(14.10 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Dovolte mi stručné zdůvodnění. Na své druhé schůzi 16. července 2002 Poslanecká sněmovna přijala všechna stávající usnesení Poslanecké sněmovny s výjimkou slavného telefonování z mobilních telefonů a v příloze tohoto usnesení se neobjevilo usnesení Poslanecké sněmovny, které historicky pověřovalo rozpočtový výbor k určení náležitostí poslancům a senátorům. Vzhledem k citlivosti této problematiky jsme přesvědčeni, že Poslanecká sněmovna ve svém čtvrtém volebním období by toto zmocnění pro rozpočtový výbor měla potvrdit, a prosíme proto o zařazení tohoto bodu na program schůze.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já děkuji, pane poslanče. Jako další se hlásil pan místopředseda Langer.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane předsedo, premiére, členové vlády, kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych na základě ustanovení § 48 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, navrhl zařazení nového bodu na program jednání této Poslanecké sněmovny, a to bodu s názvem Návrh na zřízení vyšetřovací komise pro objasnění možné korupce při zadávání veřejných zakázek na Ministerstvu zahraničních věcí v letech 1998 až 2002.
Dovolte mi, abych tento návrh odůvodnil, a to zhruba sedmi body.
Myslím, že každého z nás nepochybně zaujal případ připravované nájemné vraždy novinářky z deníku Mladá fronta DNES paní Sabiny Slonkové, a to nejen pro samotnou zavrženíhodnost takovéhoto činu, nýbrž i pro zatím jen údajnou spoluúčast, možná dokonce organizaci celého činu, bývalým vysokým funkcionářem Ministerstva zahraničních věcí, přesněji bývalým generálním sekretářem ministerstva a jinak také členem ČSSD Karlem Srbou.
V souvislosti s tímto případem se objevila celá řada závažných skutečností souvisejících se zadáváním veřejných zakázek na Ministerstvu zahraničních věcí a naznačujících možnou korupci, která měla provázet rozhodování o nich. Zde je třeba připomenout, že tyto skutečnosti nebyly předmětem samotného vyšetřování orgánů činných v trestním řízení, nýbrž byly zjištěny až dodatečně, náhodou, a to právě v souvislosti s případem organizování nájemné vraždy.
Ke korupci při zadávání veřejných zakázek mělo podle informací v médiích docházet v letech 1998 až 2002, tedy v období, kdy ministrem zahraničních věcí byl pan Jan Kavan z ČSSD a kdy u moci byla jednobarevná, menšinová, sociálně demokratická vláda.
Byla to právě tato vláda, která si při nástupu do své funkce vcelku chvályhodně tehdy - a doufám, že si ti, kteří byli ve sněmovně, na to vzpomenou - mezi své priority vytkla také, cituji: zesílení boje proti ekonomické kriminalitě, která se projevuje daňovými a úvěrovými podvody, praním špinavých peněz, korupcí a dalšími formami. Připomínám, že proklamované tažení proti korupci, kterému minulá vláda dala dokonce titul "akce čisté ruce", se ukázalo jako pověstná prázdná bublina. Ba co více: vláda si jím nechtěně upletla bič sama na sebe. Ne náhodou tak první případy ekonomické kriminality, které uvízly v síti této akce, pocházely z vlastních řad vlády, tedy z řad ČSSD. Pro osvěžení připomínám pouze Liberta, CS Fondy, případ mrtvého sponzora ČSSD Lhotského, vzpomínaná kauza Český dům v Moskvě a podobně.
Odpovědnost za nesrovnalost ve fungování jakékoliv instituce nese vždy její hlava. Pakliže k takovým nesrovnalostem dochází na ministerstvu, je logické, že je za ni zodpovědný ministr, tedy člověk, který stojí v čele tohoto úřadu. V případě veřejných zakázek a podezření z korupce, která je měla provázet v letech 1998 až 2002 na Ministerstvu zahraničních věcí, je logické, že plnou politickou odpovědnost nese tehdejší ministr pan Jan Kavan.
Pro korektnost však je třeba dodat - právě v souvislosti s oním případem organizování nájemné vraždy - že pan Jan Kavan by měl být činěn politicky odpovědným pouze za to, čeho se případně dopustili jeho podřízení na ministerstvu, ale nikoliv za to, co udělali poté, když ministerstvo opustili. Myslím, že bychom měli tedy velmi důsledně odlišovat odpovědnost v případě podezření z korupce od odpovědnosti z podezření z organizování nájemné vraždy novinářky jeho bývalým podřízeným. V tom prvním případě je politická odpovědnost zcela na místě, v tom druhém případě - podle mého hlubokého přesvědčení - v žádném případě není.
Ústava České republiky ve svém článku 30 uvádí, cituji: Pro vyšetření věci veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců.
Myslím, že je dobré si položit přinejmenším dvě otázky. Tou první je: Proč a za jakých okolností Poslanecká sněmovna k takovémuto kroku přistupuje? Podle mého přesvědčení je to tehdy, když nemá důvěru nebo, chcete-li, dostatečnou jistotu, že orgány činné v trestním řízení budou schopny či ochotny objektivně, nezaujatě a nestranně konkrétní případ důsledně vyšetřit a viníky postavit před soud.
Myslím, že při rozhodování o zřízení vyšetřovací komise je třeba si nejprve zodpovědět otázku, zda tedy máme, či nemáme plnou důvěru a jistotu, že naše policie bude bez ohledu na výrazné politické souvislosti schopna a ochotna rozplést klubko korupčních vztahů údajně obalujících proces zadávání veřejných zakázek na Ministerstvu zahraničních věcí.
K zodpovězení této otázky je myslím zcela na místě připomenout, že tento případ se dotýká bývalého ministra a místopředsedy vlády z ČSSD, že policie spadá do resortu řízeného nyní, ale i v inkriminovaném období opět členem ČSSD, a to dokonce jedním a týmž ministrem, že případ se dotýká Vojenské zpravodajské služby, která je podřízena bývalému i současnému ministru obrany z ČSSD, a že předsedou této vlády je místopředseda vlády minulé, tedy opět z ČSSD. A přiznám se, že - nevím, jak vy - na základě tohoto výčtu já upřímnou a hlubokou důvěru a jistotu v objektivitu, nezaujatost a nestrannost nemám.
Druhá otázka při našem rozhodování, zda zřídit, nebo nezřídit vyšetřovací komisi, by měla znít, zda je objasnění okolností zadávání veřejných zakázek na Ministerstvu zahraničních věcí a zjištění, zda nebylo ovlivněno korupcí na vrcholové nebo na téměř vrcholové ministerské úrovni, věcí veřejného zájmu, nebo nikoliv.
***