(9.50 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Problém je v tom, že v tomto zákoně, který byl přijat, jsme se dopustili podle mého soudu dvou nedopatření, jejichž dosah jsme si uvědomili až pozdě. První je přechodné ustanovení uvedeného zákona, které říká, že ke dni 1. ledna příštího roku, kdy končí působnost vrchních soudů, zejména Vrchního soudu v Praze, v oblasti správního soudnictví, všechny nedokončené věci přejdou na Nejvyšší správní soud. Chtěl bych vám říci, že dnes je těchto věcí u pražského Vrchního soudu 3700. Podle našich odhadů jich do konce roku bude 5000.
Není dobré, aby tyto nedokončené věci od 1. ledna rozhodoval Nejvyšší správní soud, protože pak už není možné proti nim k témuž soudu podat kasační stížnost. To znamená, že se zbavujeme možnosti dvoustupňového řízení.
Mnohem vážnější skutečnost ovšem je, že by Nejvyšší správní soud 1. ledna - nebo abychom byli přesní, 2. ledna, bude-li to pracovní den - ráno zahajoval svoji činnost, maje před sebou 5000 nevyřízených věcí a maje podle mého odhadu zhruba 10 až 15 soudců. Nepředpokládám, že se nám do 1. ledna podaří jich více k Nejvyššímu správnímu soudu sehnat, protože, jak známo, zákon je přijat v té podobě, že soudcem Nejvyššího správního soudu se ex lege 1. ledna v 0:00 hodin ráno stává každý soudce vrchního soudu, který projeví do konce tohoto roku vůli tam přejít. Těch máme v tuto chvíli zhruba jedenáct. Dalšími soudci Nejvyššího správního soudu se mohou stát až soudci jmenovaní v průběhu příštího roku, a to se souhlasem předsedy Nejvyššího správního soudu.
Je tedy jisté, že Nejvyšší správní soud, který za prvé nebude mít ještě ani definitivní prostory a bude fungovat v Brně v provizoriu - počítáme, že nejméně tři čtvrtě roku - a za druhé nebude mít ještě ani definitivní počet soudců kolem 45, ale zhruba 12, by měl před sebou nevyřízených 5000 napadlých věcí a byl by to tedy nešťastný začátek.
Hledali jsme tedy způsob, jak zajistit, aby nejvyšší správní soudnictví nezačalo tím, co je největším neduhem našeho soudnictví, to je nepřiměřenou délkou řízení, ale aby začalo tak, že naopak poskytne efektivní ochranu právům všech subjektů, které se na správní soudnictví obracejí. Tu cestu jsme nalezli ve dvou opatřeních. První opatření spočívá v tom, že nedokončené věci ve správním soudnictví ke konci tohoto roku nepřejdou na Nejvyšší správní soud, ale přejdou na zřizované správní úseky krajských soudů.
Novela už obsahuje jenom jednu změnu stávající právní úpravy a ta změna se týká rozhodování správních soudů ve věcech azylového soudnictví. Změna spočívá v tom, že dosavadní příslušnost k rozhodování v této věci je dána podle sídla orgánu, který o žádosti o azyl ve správním řízení rozhodoval. Protože tím orgánem je Ministerstvo vnitra a protože Ministerstvo vnitra má a patrně i nadále bude mít sídlo v Praze - na rozdíl od Úřadu na ochranu osobních údajů zatím vláda neuvažuje o přemístění Ministerstva vnitra do Kroměříže nebo někam jinam - znamená to, že všechny ty tisíce azylových věcí ve správním řízení by vyřizoval v České republice jeden jediný soud, a to je Městský soud v Praze.
Předložená novela vás vybízí k tomu, abyste rozhodli o změně příslušnosti, a to nikoliv podle sídla Ministerstva vnitra, ale podle místa pobytu žadatele o azyl. Jak vy dobře víte, je to například tábor Zastávka u Brna, je to podobné zařízení v Zahrádkách u České Lípy, je to další zařízení ve středních Čechách. To nám umožní rozložit rozhodování o azylových věcech mezi téměř všechny krajské soudy v republice. Mohu vás ubezpečit, že tím ušetříme zhruba 14 soudců na Městském soudu Praha, které bychom museli do 1. ledna někde sehnat z důvodu navýšení stavu.
Současně jsem si vědom toho, že kromě těchto dvou důvodů, které nepochybně odůvodňují použití § 90 odst. 2 zákona o jednacím řádu z hlediska zrychleného řízení, je zde ještě jedna změna, která nevyžaduje zrychlený postup. Je to skutečnost, že navrhujeme, aby ve správním řízení ve věcech správních žalob proti rozhodnutí o neudělení azylu nerozhodoval senát složený ze tří soudců z povolání, ale rozhodoval samosoudce. Navrhujeme to z jednoduchého důvodu. Když to bude rozhodovat senát složený ze tří soudců, bude potřebný na soudní řízení v těchto věcech trojnásobek soudců. Zdůrazňuji přitom, že zřízením Nejvyššího správního soudu zřizujeme instituci, která má zajistit sjednocování judikatury na celém území, a ta samozřejmě bude rozhodovat v senátu, dokonce někdy i ve velkém senátu nebo v kolegiu.
Chtěl bych vás požádat, abyste tutu změnu schválili již v prvním čtení s ohledem na to, že je to pro nás jediná reálná možnost, jak zajistit bez větších poruch fungování správního soudnictví od 1. ledna příštího roku. Děkuji za pozornost a pevně věřím, že náš návrh bude úspěšný.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro první čtení, pan poslanec Petr Ibl. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Petr Ibl: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, kolegové, vláda předložila návrh zákona, který mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Podle toho, co zde bylo řečeno, až do roku 2001 bylo správní řízení prováděno správními orgány ve věcech azylu 1. stupně, případně pak i řízení o rozkladu.
Novela zákona, která byla přijata v minulém volebním období, tedy zákona č. 2/2002, pak stanovila změnu ve správním řízení o žádostech o udělení azylu. Změna spočívala v tom, že neuspokojený žadatel se pak mohl domáhat přezkoumání nepravomocného rozhodnutí správního orgánu, tedy Ministerstva vnitra, formou opravného prostředku, který projedná soud, což byla významná změna. Zákon však nezměnil určení věcné ani místní příslušnosti soudu, takže tím jediným, kdo byl oprávněn projednávat a rozhodovat v těchto věcech, zůstal Vrchní soud v Praze. Tím došlo k enormnímu zatížení.
Podle další novely zákona o azylu, tedy zákona č. 217/2002 Sb., se pak opravný prostředek proti rozhodnutí Ministerstva vnitra nahradil žalobou, která je projednávána soudem v režimu správního soudnictví. Ve správním soudnictví se pak mají ve smyslu soudního řádu projednávat a rozhodovat do 1. ledna 2003 i nerozhodnuté žaloby a opravné prostředky v azylových věcech. V případě, že by Vrchní soud do konce letošního roku, tedy do 31. 12., nerozhodl podle ustanovení § 132 soudního řádu správního, by pak tuto agendu musel převzít Nejvyšší správní soud. I zde by opět došlo k enormní zatíženosti. Žaloby, které by byly podány po 1. lednu 2003, by byly pak předkládány k projednání příslušnému Městskému soudu v Praze a i tento soud by byl jednostranně a nepřiměřeně zatížen.
Z důvodu účelnosti a hospodárnosti je proto vhodnější, aby prvoinstanční soudní přezkum správního rozhodnutí o žádostech o azyl byl rozložen na více krajských soudů.
***