(15.10 hodin)
(pokračuje Filip)
Já chápu a byl bych rád, aby Poslanecká sněmovna reagovala na přání lidu, jak řekla zástupkyně předkladatele kolegyně Marvanová, ale v tom případě jsme už opravdu dlouho měli mít zákon o obecném referendu, aby se lid mohl také vyjadřovat k dalším otázkám, které jej možná trápí mnohem více než otázka hlavy státu.
Navíc se musím připojit k těm, kteří mají úctu k ústavním tradicím, a nemohu opomenout argument, že v České republice, která ve své ústavě z roku 1992 vychází z tradic československé ústavy z roku 1920, je ústava jednoznačně postavena na principu nepřímé volby prezidenta, prezidenta jako součásti výkonné moci a jeho neodpovědnosti, resp. odpovědnosti vlády za činy prezidenta.
Nebudu nijak spojovat tyto dva návrhy s tím, jakým způsobem bylo zacházeno s mým návrhem na změny kompetencí prezidenta republiky, se kterým já na rozdíl od pana místopředsedy vlády spojuji případnou přímou volbu. Říkám to dlouhodobě nejméně šest let, že pokud má být prezident republiky volen v přímé volbě, je třeba se zabývat tím, jaké má kompetence, resp. jaké kompetence by měl mít, jaké budou kompetence Senátu a je-li Senát vůbec potřebný, jaké budou kompetence Ústavního soudu, protože v parlamentní demokracii je možné, aby obě komory parlamentu přijímaly zákony, ale není možné, aby ústavní soud při své moci - a teď si dovolím citovat jednoho ze svých bývalých kolegů - "zákonoberné" měl rovněž zákonodárnou pravomoc, jak nám to Ústavní soud nejméně ve třech případech předvedl.
V tomto ohledu ani jeden z návrhů nesplňuje podmínku, pro kterou bych ho mohl podpořit. A protože ctím návrh, který tady byl přednesen a nebyl schválen - byl to návrh předsedy klubu Unie svobody kolegy Kühnla na to, že je třeba tyto zákony vrátit zpět a dát je do komise pro novelu ústavy Poslanecké sněmovny našeho Parlamentu - tak navrhuji procedurálně u obou návrhů, aby byly vráceny navrhovateli k přepracování, aby se staly základem textu k jednání v takto ustavené komisi Poslanecké sněmovny, která jistě najde cestu, aby jednala společně i s ústavní komisí Senátu.
Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji, pane místopředsedo. Další přihlášenou do této rozpravy je paní poslankyně Parkanová. Uděluji jí slovo. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Děkuji, paní předsedající. Kolegové a kolegyně, dámy a pánové, při projednávání novely ústavy, která zavádí přímou volbu prezidenta, bychom měli diskutovat tři okruhy problémů. Prvním je, zda je vůbec správné měnit zaběhnutý způsob volby prezidenta v naší ústavní tradici. Pokud si na tuto otázku odpovíme kladně, je na místě diskutovat způsob, jakým by tato volba měla proběhnout, tedy volební systém, podle kterého budeme prezidenta volit, a konečně, kdy máme nebo můžeme prezidenta v přímých volbách volit.
V diskusi, která již probíhá delší dobu, zazněla pro přímou volbu celá řada argumentů. Já bych se proto chtěla soustředit především na ty, které ještě řečeny nebyly, nebo alespoň ne v takové míře, abych zde opakovala notoricky známé věci.
Nejprve argument, který bychom mohli nazvat ústavním. Přímá volba prezidenta jednoznačně znamená posílení postavení lidu jako svrchovaného zdroje veškeré státní moci ve smyslu čl. 2 ústavy. Tady bych se ráda pozastavila u jedné poněkud zkreslené interpretace tohoto kroku. Přechod k přímé volbě prezidenta je totiž často vnímán jako posun k přímé demokracii. Já myslím, že tomu tak není. Prezident je součástí moci výkonné, a pokud jej lidé volí, nevykonávají tím státní moc přímo, nýbrž i nadále prostřednictvím moci výkonné. Volby prezidenta, ať už přímé či nepřímé, tedy zůstávají výrazem zastupitelské demokracie, a nikoliv přímé demokracie.
A právě v rozdílu mezi přímou demokracií a přímou volbou prezidenta lze spatřovat jeden ze zásadních důvodů pro přímou volbu prezidenta. Podle ústavy všechny státní orgány odvozují svou moc od lidu, jehož suverenita je nadřazena všem ostatním mocím státu. Víme, že lid nevykonává svoji moc přímo, protože to z praktických důvodů v moderní společnosti nejen není možné, ale není to ani žádoucí. Na druhé straně neexistuje žádný relevantní důvod, který by lidu bránil v tom, aby volil přímo své zástupce, kteří za něj tuto moc vykonávají, a v této souvislosti je lhostejné, zda se jedná o zastupitele, poslance, senátory či prezidenta, který má v rámci moci výkonné zcela zvláštní roli a postavení, které není nijak odvozeno od moci zákonodárné, jako je tomu u vlády.
Druhým argumentem pro přímou volbu prezidenta je důvod ryze praktický. Volba prostřednictvím parlamentu funguje hladce, pokud existuje jeden zřejmý kandidát, který nemá silného protikandidáta. Tímto způsobem byli voleni prakticky všichni dosavadní českoslovenští, resp. čeští prezidenti. Přestože se jedná o období více než osmdesáti let a voleb prezidentů za tu dobu proběhla celá řada, jednalo se vždy o velmi specifickou situaci, která pravděpodobně - a já si troufám říci chvála bohu - již nikdy v budoucnosti nenastane. Prezidenty první republiky se stali lidé s nezpochybnitelnými zásluhami o její vytvoření, prezidentem samostatné České republiky zase člověk, který symbolizoval pád komunismu. O tom, jak se generovali komunističtí prezidenti, raději nebudu ani mluvit. Dnes jsme naproti tomu v situaci, kdy na úřad prezidenta nemáme jednoznačného a všeobecně uznávaného kandidáta, na kterém se shodne rozhodující část politických stran. Možná je to důkazem naší rozhádanosti a nejednotnosti, ale možná je to také příznakem toho, že jsme se konečně stali docela normální zemí, ve které žádné mimořádné okolnosti nedaly vyniknout výjimečné vůdčí osobnosti.
Mechanismus volby prezidenta v platném znění ústavy je koncipován tak, aby se v každém následujícím kole prezidentské volby zvyšovala možnost, že jeden z kandidátů bude právoplatně zvolen. V krajním případě to znamená, že prezident může být zvolen hlasy 48 zákonodárců. Taková situace je ovšem krajně nepravděpodobná, neboť předpokládá, že se hlasování ve třetím kole zúčastní pouze třetina zákonodárců z každé parlamentní komory.
V souvislosti s parlamentní volbou prezidenta se často kritizuje netransparentnost a možnost nejrůznějších zákulisních dohod. V této chvíli je však zřejmé, že pokud nedojde ke vzájemné dohodě alespoň některých politických stran, můžeme se na prahu vstupu do Evropské unie ocitnout bez prezidenta, protože Parlament prostě nebude schopen zvolit žádného z kandidátů.
Jako poslanci se tak blížíme k dalšímu z oněch neblahých dilemat, neblahých alespoň pro některé z nás, totiž volit mezi menším a větším zlem. Aniž bych se chtěla jakkoliv dotknout osob kandidátů, lze říci, že budeme vybírat mezi nepříliš vábnou dohodou a absencí hlavy státu v jednom z nejdůležitějších okamžiků jeho existence. V této chvíli je velmi pravděpodobné, že tomu již nelze zabránit. Máme však historickou příležitost k tomu, aby se tato situace již nikdy v budoucnu opakovat nemusela.
Vedle otázky, zda mají občané volit prezidenta přímo, či nikoliv, je už zdánlivě podružné, jaký volební systém by pro přímou volbu měl být zvolen. Jenom zdánlivě podružné. Oba předložené návrhy na přímou volbu prezidenta však dokládají, že tomu tak opravdu není. Nemá smyslu si zastírat, že způsob volby není jen technickým detailem přímé volby, ale že rozhodujícím způsobem ovlivňuje, jaký kandidát bude zvolen.
***