(15.40 hodin)
(pokračuje Krajíček)
Kdo by měl být prezidentem? Češi jsou národ, který vždy ve svém čele respektoval pouze osobnost silnou, všeobecně známou a uznávanou, nebojím se říci charismatickou. Prezidenti, kteří nedisponovali těmito předpoklady, se netěšili ani úctě, ani respektu. Svou moc si museli vynucovat násilím, případně byli loutkou svého politbyra. Náš současný prezident vzešel z revoluce jako člověk národu dobře známý, respektovaný, vážený. Revoluce vždy generují vůdčí mimořádné, charismatické osobnosti. Takové, kterým pak společnost těžko hledá plnohodnotného nástupce.
V takové situaci se nyní nacházíme. Pohnuté, emocionální i radikální časy jsou naštěstí za námi, žijeme ve standardní demokracii, a musíme proto hledat jiné cesty, jak určit toho, kdo se stane prezidentem.
Co bychom měli očekávat od prezidenta? Bezesporu by měl být osobností, která je příkladem, těší se široké úctě a přirozené autoritě, úspěšně reprezentuje národ, jehož je reprezentantem, povzbuzuje, je mu morální oporou, osobním vzorem. I tyto přednosti, kterými by měl společný prezident disponovat, mě vedou zpět k myšlence o pozitivní volbě. Prezident by nikdy neměl být osamělým vládcem sídlícím na Hradě. Aby jeho úřad měl skutečný smysl, musí být silně spjat jak s občany, tak s ústavními institucemi. Toto pouto však nelze nadiktovat, uměle vytvořit, zákonně ustanovit, zadat. Jeho legitimita musí vzniknout přirozenou cestou a s formálními pravomocemi se musí doplňovat, ne se o ně opírat.
Na závěr jednu poznámku: kdo chce něco udělat, najde způsob, kdo nechce, najde výmluvu.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Krajíčkovi. Dalším přihlášeným je pan poslanec Jiří Pospíšil, kterému nyní uděluji slovo. Prosím, pane poslanče. Připraví se pan poslanec Koudelka.
Poslanec Jiří Pospíšil: Dámy a pánové, chci pouze několik malých reakcí na vystoupení svých předřečníků, a to z toho důvodu, že jaksi na konci diskuse bych na některé věci mohl zapomenout. První věc - reagoval bych nejprve několika svými poznámkami na vystoupení pana místopředsedy vlády pana doktora Rychetského.
On zde zmínil, že nepředcházela předložení těchto návrhů rozsáhlá politická diskuse. Domnívám se, že toto není pravda, vyvrátili to též ostatní řečníci u tohoto bodu, protože jak víme, tento bod, přímá volba prezidenta, byl předložen Poslanecké sněmovně na jaře tohoto roku, tato věc byla projednávána v Senátu a to si myslím, že právě již byla samotná politická diskuse a též odborná diskuse nad tím, zda zavést, či nezavést otázku přímé volby prezidenta do našeho ústavního systému.
Další poznámku, kterou bych chtěl učinit, budu vázat k tomu, že pan Rychetský označil jednokolový volební systém jako systém, který není důstojný. Toto musím odmítnout. Můžeme diskutovat o tom, zda tento systém je, či není vhodný pro naše podmínky, ale je nutné říci, že jednokolový volební systém, kde vítězí vítěz relativní většinou, je běžný volební systém, kterým jsou voleny hlavy státu ve světě asi v sedmi demokraciích světa. Mimoto tímto systémem jsou voleni členové zákonodárných sborů některých velmi významných evropských států, kde demokracie má mnohem větší kořeny, než u nás, takže termín "důstojný" či "nedůstojný" myslím, že v tomto případě není korektní označení tohoto volebního systému.
Další moje poznámka se týká teze pana místopředsedy Rychetského, že tento volební systém, to znamená systém většinový, je typický pro ty demokracie, kde je parlament či jiné zákonodárné těleso voleno většinovým systémem. Prosím, i tuto tezi musím odmítnout. Kdysi mně jeden profesor ústavního práva řekl, že ústavní systémy a modely vytvářejí ústavní teoretici proto, aby se měli čím živit. Musím říci, že tato teze je výrazně nadsazená, ale leccos pravdivého na ní je. Ve světě neexistuje čistý ústavní model, který by bylo možno aplikovat a pod který by bylo možno shrnout několik států. Každý stát má jiné parametry ústavního systému, každý stát se svým ústavním modelem od jiných států liší. Lze vytvořil určité teoretické podobnosti, ale všechno to jsou pouze teoretické spekulace blízkých ústavních modelů, nikoliv ústavních modelů, které by byly stoprocentně shodné. Proto tezi, že většinový volební systém rovná se přímá volba prezidenta, tuto tezi musím odmítnout a mohu poukázat na okolní státy, kde např. na Slovensku není parlament volen většinovým volebním systémem, a přesto je zde prezident volen přímo.
Poslední má teze se týká otázky, nakolik je či není odpovědnost prezidenta spojena s volbou prezidenta. Pan místopředseda vlády Rychetský zde konstatoval, že bude nutné nebo by bylo vhodné, pokud měníme způsob volby prezidenta, též se zabývat otázkami jeho ústavní odpovědnosti, případně pravomocí. Jak jsem již v úvodu sám řekl a řekli to též ostatní řečníci k tomuto bodu, není nutné měnit ústavní postavení prezidenta, pokud měníme pouhý a čistý mechanismus jeho ustanovení do funkce. Osobně se domnívám, že odpovědnost prezidenta je spojena s rozsahem a vymezením jeho kompetencí, nikoliv se způsobem volby, to znamená, že prezident by měl být ústavně odpovědný ze své činnosti, pokud jeho kompetence nebudou podléhat kontrasignaci vlády a pokud bude vykonávat své činy pouze sám svým jménem. V případě, že prezident vykonává činnost pouze na základě kontrasignace předsedy vlády či pověřeného člena vlády, pak dle mého názoru nemusí být ústavně odpovědný. Toto byl model, který obsahovala ústava první republiky. Prezident nebyl ústavně odpovědný a veškeré jeho kroky a činy byly kontrasignovány předsedou vlády či příslušným ministrem. Bohužel náš model obsahuje modulaci obého, to znamená jak kontrasignovaných pravomocí, tak pravomocí nekontrasignovaných, a toto je podle mého problém, v této rovině by se mělo v budoucnosti uvažovat o změně ústavy.
Když dovolíte - ještě jednu poznámku na závěr, ač jsem avizoval, že mé vystoupení končí touto poznámkou. Několikrát zde padla teze, že přímá volba prezidenta je spjata s přímou demokracií. Prosím, tuto tezi musím výrazně odmítnout. Přímá demokracie nerovná se přímá volba prezidenta, přímá demokracie znamená, že konkrétní věcné problémy na úseku zahraniční politiky, na úseku vnitřní politiky atd. rozhodují přímo občané. Rozhodují věcné problémy, nikoliv že ustavují ústavní činitele přímou volbou. Nepřímá demokracie znamená, že volení zástupci, ať je to prezident, nebo zákonodárci, nebo starostové či zastupitelé, rozhodují o věcech v zastoupení za občany svého státu. Takto bych vnímal přímou demokracii.
To je vše, děkuji. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji, pane poslanče, a v tuto chvíli mám poslední písemnou přihlášku, a to od pana poslance Zdeňka Koudelky. Dávám vám nyní, pane poslanče, slovo.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Vážená paní předsedající, vážená sněmovno, nejprve se chci demaskovat, to znamená - jsem zastáncem přímé volby prezidenta, a to formou dvoukolové volby. A dále bych se po tomto demaskování svých pozic, z kterých vycházím a z kterých budu reagovat na některé věci, které tady zazněly, vyjádřím k těmto věcem.
Za prvé k otázce legitimity. Tak jak to tady bylo položeno, domnívám se, že není rozhodující boj o větší či menší legitimitu z pozice volby prezidenta přímé či nepřímé. Prostě jsou různé formy legitimity. Ta legitimita nebude potom větší ani menší, ale bude jiná. Samozřejmě legitimitou se oháněli i monarchisté, když se zastávali panství stávajících dynastií proti nastupujícím republikám. Prostě proto, že měli jinou formu legitimity z boží milosti, nikoliv z pozice demokratické volby.
V některých státech je senát volen nepřímo a jsou to demokratické státy, např. ve Francii. A můžeme říci, že náš Parlament, kde obě komory jsou voleny přímo, je více legitimní než francouzský parlament? Takovéhoto tvrzení bych se neodvážil. Takže legitimita pro mě není určující, nicméně se domnívám, že pokud bych to vzal z jednoho úhlu pohledu, to znamená pouze z úhlu pohledu, jak se občané mohou vyjadřovat k politickým záležitostem, tak z tohoto úhlu pohledu se domnívám, že přímá volba prezidenta je minimálně demokratičtější, a z tohoto pohledu i možná legitimnější než volba nepřímá, ale uznávám, že mohou být i jiné různé legitimity.
Musím odmítnout tvrzení, které tady měl pan místopředseda Poslanecké sněmovny pan Filip, který říkal, že parlamentní demokracie se vyznačuje suverenitou parlamentu. Parlamentní demokracie se především vyznačuje dělbou moci, ve které žádný orgán nemůže mít plnou suverenitu, protože suverenita znamená ničím neomezenou moc.
***