(12.20 hodin)
(pokračuje Exner)
Plně souhlasím s těmi, kteří mluví o tom, že pro budoucnost naší země má význam především to, jak se sami ke svým možnostem postavíme, ať už budeme uvnitř Evropské unie, nebo se Evropská unie o naši zemi nerozšíří. Rozhodně je pro nás podstatnější problém národního rozvojového plánu, jak o něm byla zmínka, který zatím žádná vláda v tom spěchu, abychom splnili všechna kritéria vstupu do Evropské unie, nestačila připravit.
Pokud jde o otázky týkající se toho, jak naši zemi zbídačil komunismus, tady musím říci, že příslušný poslanec argumentoval dokonce tak, že komunismus způsobil zaostávání za Evropskou unií v době, kdy Evropská unie ještě vůbec neexistovala. Jaká ale je situace teď? Za poslední roky jsme bohužel svou pozici k Evropské unii zhoršili zhruba z úrovně nad 70 % HDP na hlavu na současnou úroveň, která reprezentuje kolem 62 % - 63 %. Kdybychom pokračovali v posledních letech tím velmi špatným tempem předchozích let, byla by životní úroveň našich obyvatel v současné době zhruba o 15 % - 20 % vyšší, než je reálně při tak vynikající spolupráci, kterou v současné době máme s Evropskou unií.
V této souvislosti bych chtěl ještě upozornit na tu otázku, že v Evropském parlamentu i po zvýšení budeme mít zhruba 3 % všech poslanců, a to bude také naše možnost podílet se na rozhodování o evropských záležitostech.
Souhlasím s těmi, kteří pokládají za významné zabývat se tím, jaké budou finanční a rozpočtové vztahy s Evropskou unií. Souhlasím samozřejmě také s tím, že nejde o těch pár korun nebo eur, ale Evropská unie je přece založena na konkurenčním prostředí, a konkurenční prostředí, to je mezi jiným i o podmínkách, a to o podmínkách finančních. Jestliže jeden konkurent, například naši zemědělci, bude mít zajištěno konkurenční prostředí nejlépe na úrovni poloviny podmínek, které budou platit pro staré země Evropské unie, potom samozřejmě to velmi vážně narušuje samu podstatu těch zásad, které Evropská unie hlásá.
Souhlasím s tím, že tady nejde o to, bude-li připadat České republice na jednu osobu 40 korun nebo zlepšení o 5 korun, nebo celkově jestli si pomůžeme o 23 miliard korun jako čistý přínos z možného členství v Evropské unii za první tři roky. Ale jde tady bohužel o to, jestli bude možno naše prostředí přiblížit Evropské unii, dosáhnout konkurenceschopnosti, nebo nikoliv.
Když se tu skepticky hovoří o tom, že ani úrovně sousedního Rakouska nedosáhneme během deseti a patnácti let, pak je to sice velmi pravděpodobné, ale neměla by to být věc, se kterou se smíříme, a naše cíle prostřednictvím právě rozvojového programu České republiky by měly být postaveny někam jinam.
Evropská unie pro nás bohužel nepřináší zlepšení ani v oblasti kriminality, jak se o tom zmínil jeden z předřečníků. Naši specialisté, když dělali rozbor, zjistili s překvapením, že současná úroveň kriminality např. v Itálii nebo v Německu je vyšší než ta 3,5krát zvýšená úroveň kriminality v České republice, jaká je v současnosti.
Podobné problémy jsou v některých oblastech i v evropské politice.
Jsem rád, že diskuse o těchto otázkách před veřejností začíná i v Poslanecké sněmovně. Rozhodování v referendu pro naše občany určitě nebude jednoduché.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Exnerovi. Byl posledním písemně přihlášeným do rozpravy k této věci. Ptám se nyní, zda se hlásí někdo z místa. Vidím přihlášku pana poslance Petra Nečase a uděluji mu slovo. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Petr Nečas: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, ač se zničenými hlasivkami, nemohu nepozvednout hlas v této podle mého názoru velmi zásadní debatě, která se vede na půdě Poslanecké sněmovny.
Vstup do Evropské unie byl mnohokrát všemi třemi stranami stávající socialistické vládní koalice spojován se vstupem do jakési pomyslné rajské zahrady a se vstupem do společenství, které nějakým zázračným a podivuhodným způsobem vyřeší všechny problémy naší země, ať již v oblasti politické, v oblasti institucionální, v oblasti ekonomické a dokonce i v oblasti sociální. Všechny tři strany stávající socialistické vládní koalice si nikdy v minulosti, ani v současnosti, ani v budoucnosti nejsou ochotny přiznat základní omyl a základní limit všech svých úvah o evropské budoucnosti, kterým je, že současná podoba Evropské unie není dána primárně střetem politických ideálů či politických konceptů, ale je primárně dána střetem zájmů, národních zájmů, přerůstajících mnohdy v národní egoismy. To je realita, to je skutečnost, a v tomto světle, v této neochotě přiznat si tuto jednoduchou skutečnost, je potom naprosto zjevné, že výsledky, které vyjednala současná vláda, výsledky, které vyjednala minulá vláda, ani nemohly být jiné, protože tímto svým naivním přístupem jsou tyto limity předem nastaveny.
Je bohužel skutečností, že tento naivismus nekončí pouze vyjednáváním o vstupu do Evropské unie. Tento naivismus, reprezentovaný zde např. ve vystoupení pana poslance Roučka, pana poslance Svobody nebo pana ministra Svobody, bohužel bude pokračovat i nadále v politice této vlády. Je to politika naivního federalismu, politika, která neříká občanům pravdu, je to politika, která jednoznačně vede Českou republiku k tomu, aby byla jakýmsi Connecticutem, New Hampshirem nebo Rhode Islandem, čili maličkým státem v rámci jakýchsi Spojených států evropských.
Dámy a pánové, my jsme jednoznačně pro spojenou Evropu, pro spojenou Evropu států, ale současně také jednoznačně říkáme, že jsme a budeme proti Spojeným státům evropským.
Řekněte prosím občanům pravdu. Řekněte, že v případě přijetí evropské ústavy, v případě posílení pravomoci Evropského parlamentu do podoby jakéhosi federálního parlamentu Evropské unie klesá možnost obhajoby zájmů českých občanů prakticky limitně k nule. Položte si sami sobě, položte svým voličům a české veřejnosti otázku, jaké si myslíte, že budou praktické možnosti hájení našich zájmů v případě dalšího posílení federálních institucí, pokud budeme mít zhruba mezi třemi desítkami evropských komisařů jednoho komisaře a mezi zhruba šesti stovkami evropských federálních poslanců budeme mít 24, 22, po nějakém přerozdělení možná v budoucnosti pouze 20 poslanců. Co tato reálná skupina 20 českých politiků v legislativním orgánu, co jeden reálný český politik v exekutivním orgánu může reálně ovlivnit na politice federální Evropské unie?
Pokud to nemám považovat za naivitu, dámy a pánové, musím to považovat za stav duše hraničící s něčím horším.
Je evidentní, že tato idea, idea budování evropské federace, idea budování Spojených států evropských, nepřevádí dokonce moc, reálnou moc, z Prahy imaginárně do Bruselu nebo do Štrasburku, ale naprosto reálně převádí moc především do rukou velkých států Evropské unie, které budou mít výraznou a zdrcující převahu v budoucím federálním Evropském parlamentu a budoucí federální evropské vládě.
***