(10.50 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Zároveň i Severoatlantická aliance jasně vyzývá, že je třeba se zapojit do řešení tohoto problému, byť samozřejmě forma a míra zapojení je na každém členském státu Severoatlantické aliance.
Dámy a pánové, podstatné z těch reálií řekl předseda vlády a jistě doplní ministr obrany, proto jsem se soustředil pouze na tyto aspekty a sděluji, že rozhodnutí, které vláda přijala, přijala po velmi vážné a odpovědné debatě a že toto rozhodnutí bylo přijato jednomyslně. To je signál, který je v zahraničí velmi vítán. Je to vítané rozhodnutí, že Česká republika si v situaci, kdy je žádána, aby projevila své partnerství a spojenectví, že je připravena toto učinit demokraticky a jednoznačně. To je vizitka České republiky.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji vám, pane ministře. Prosím pana ministra obrany Jaroslava Tvrdíka, aby se ještě on ujal slova.
Ministr obrany ČR Jaroslav Tvrdík Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych v tak vážné situaci mohl znovu říct vše, co si o tom myslím, jak to cítím, i za cenu, že budu opakovat některá fakta, která zde zazněla. Myslím si, že si potom ušetříme i moje úvodní slovo na výborech, které to budou projednávat, a že tím zkrátíme efektivně čas nás všech.
Jsem ve velmi zvláštní situaci obhajovat rozhodnutí, na jehož konci může být válka. Hodně jsem přemýšlel, radil jsem se s odborníky, s politiky, se všemi z vás a všem děkuji za tu pozici, kterou jsme, myslím si, velmi odpovědně dokázali najít. Znám pocity vojáků a znám pocity civilních obyvatel, kteří jsou v místě takovéhoto válečného konfliktu. V letech 1992 a 1993 jsem osobně sloužil se samopalem a neprůstřelnou vestou na území bývalé Jugoslávie, na území, kde působily jednotky Organizace spojených národů k vynucení a udržení míru. Vím, jaká je válka krutá. Viděl jsem lidi umírat. Je to něco, co mě skutečně poznamenalo na celý život.
Chci říct ještě jednu věc na úvod svého projevu. Jsem zaujatý v tomto konfliktu, zaujatý tím, že do kontingentu, který odjíždí posílit naše vojáky v Kuvajtu, je zařazen jeden z mých nejbližších příbuzných. A není žádné tajemství, že část mé rodiny slouží v ozbrojených silách této země.
A ještě jeden fakt. Viděl jsem venku transparenty, které hovoří o tom, že riskuji životy obyvatel této země, životy vojáků, a proč neriskuji svůj. Já vám mohu odpovědně říct, že vím, jaké riziko hrozí občanům této země. A to, co předkládám, považuji za nejlepší odpověď. Současně vám také chci říct a dávám si pozor, abych říkal fakta, že existuje minimálně jedna informace zpravodajské služby této země, že se lidé z podsvětí, napojení na irácké struktury, zajímají o mne i moji rodinu. Jestliže bude tato země zapojena do případného konfliktu, v první řadě jsem ohrožen já, moje rodina, a funkce aliančního ministra v této zemi je srovnatelně nebezpečná jako Svobodná Evropa či jiné objekty na tomto území. (Šum v levé části sněmovny.)
Vím velmi dobře, co obhajuji. Znám následky ve všech případech, ať to schválíte, či nikoliv, a mám - odpusťte - tu drzost, že žádám nikoliv pouze schválení, ale jestli to bude trošku možné, rozhodné schválení tohoto materiálu. Nebude to asi souhlas jednomyslný jako ve vládě České republiky, ale byl bych velice nerad, kdyby to bylo jenom prosté ano. Myslím, že naše pozice je skutečně rozumná a vybalancovaná a odpovídá složitosti situace. Dá se hájit před sebou samým, před lidmi této země i před mezinárodním společenstvím.
S čím před vás v tuto chvíli tedy předstupujeme? Předstupujeme před vás s hypotézami možného chování. Nic víc, nic míň. Nejsme ve válce ani ji nevyhlašujeme a jsem přesvědčen, že je stále významná naděje, že válka nebude. Pevně tak věřím tomu, že jestliže k ní nakonec bude muset dojít, tak bude mít legitimitu Organizace spojených národů cestou široké koalice mezinárodního společenství včetně mandátů, které takto vážné akci náležejí. Jsem skutečně přesvědčen o tom, že Spojené státy neprovedou samostatnou akci a budou konzultovat v Radě bezpečnosti OSN své další kroky.
Proč vlastně vedeme tuto nepříjemnou debatu? Celý ten problém začal pravděpodobně 2. 8. 1990. To bylo datum, kdy Irák překročil hranice sousedního státu, státu o velikosti 1,5 milionu obyvatel. Svět přijal rezoluci 678, kterou mu uložil vyklidit Kuvajt a kterou mu uložil odzbrojit pod mezinárodním dohledem, zničit zbraně hromadného ničení, které v té době prokazatelně měl. Dnes často zní argument, proč svět nekonal již tehdy a proč tehdy nevyřešil ten problém. A protože dnes slovo mandát bude znít hodně často, tak vám chci všem připomenout, že mimo jiné svět tehdy nedal mandát ke svržení režimu Saddáma Husajna. Nebyl to jediný argument, ale byl to jeden z těch argumentů.
Co bylo od té doby? 52 rezolucí, které Saddám Husajn nedodržel, z toho dvanáct odzbrojení pod mezinárodním dohledem. Přečtete si je celé, nebudu je citovat, máte je v tisku. Rezoluce 1441 přijatá 15 : 0 mluví sama za sebe. Od té doby následuje dvanáct let utrpení. S tím souvisí, kdo je vlastně Saddám Husajn, kdo je člověk, který terorizuje vlastní obyvatelstvo, okolní země i celý svět. Připomenu to jenom velmi krátce v oblasti, která nás zajímá, v oblasti zbraní hromadného ničení. V roce 1931 se Irák stává smluvní stranou takzvaného Ženevského protokolu z roku 1925, který zakazuje používání dusivých, otravných nebo podobných plynů a bakteriologických prostředků. A potom data 1980 - 49 útoků chemickými zbraněmi v příhraniční oblasti, 1984 - čtrnáct útoků chemickými zbraněmi, šest prokazatelně potvrzených experty Organizace spojených národů. Identifikovány a prokázány těmito experty použité chemické a biologické zbraně. Yperit nalezen nevybuchlý v bombách v místě iráckých útoků. Tabun - to samé. A dále slzný plyn, chlorin, lewisit, antrax, a budu o nich mluvit ještě dál. 16. 3. 1988 vesnice Halabdža v Iráku - útok chemickými zbraněmi na své vlastní obyvatele, pět tisíc mrtvých, sedm tisíc zraněných. V roce 1989 Irák znovu potvrzuje závaznost Ženevského protokolu pro svou zemi. 8. 3. 1991 - použití chemických zbraní proti šíitským povstalcům v posvátných městech Karbalá a Nadžaf. 31. března 1991 - použití chemických zbraní u Irbílu, Dahúku, Kirkúku.
Dovolím si připomenout, že po současných dělostřeleckých a leteckých útocích následuje hromadný úprk 1,8 milionu Kurdů a Šíitů do Turecka a Íránu. Pro neustálé vojenské útoky na bouřící se Šíity a Kurdy na jihovýchodě a severovýchodě uvalila OSN na Irák přísné hospodářské embargo, zřídila nad těmito oblastmi pásmo bezletového provozu s cílem chránit obyvatelstvo před iráckými leteckými útoky.
***