(18.10 hodin)
(pokračuje Maštálka)
Předně je národně osvobozenecký boj, který je vnímán jako legitimní. Mnohem problematičtější je teze, že obranou je i preventivní útok, tedy zásah, který předchází vysoce pravděpodobné útočné vojenské akci, přičemž se předpokládá, že ten, kdo udeří první, získá významné výhody.
Ani humanitární intervence, která je vedena bez mandátu Rady bezpečnosti, nemá oporu v mezinárodním právu, což nepochybně ví i premiér tohoto státu. Rada bezpečnosti OSN není místem osvěty, které je vybaveno největším množstvím informací. Je to především mezinárodní organizace, kde jsou zvažovány odlišné zájmy mocností. Nerespektovat potřeby k vytváření této rovnováhy znamená destabilizovat mezinárodní systém a uvrhnout svět do chaosu bez práva.
O tom, že požadavek mandátu OSN lze interpretovat různě, podávají důkaz premiér a ministr obrany. Postoj vlády k případné vojenské akci proti Iráku rozmělnil předseda vlády hned na tiskové konferenci -
Místopředseda PSP Jan Kasal: Pane poslanče, promiňte, že přerušuji vaše vystoupení, ale rád bych poprosil vaše kolegy z různých politických stran, aby jistě důležité rozhovory vedli mimo obrys této sněmovní síně. Děkuji.
Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji, pane předsedající.
Premiérova myšlenka, že za mandát považujeme prohlášení předsedy Rady bezpečnosti, naznačuje, že by k válce nebylo nutné kolektivní rozhodnutí tohoto orgánu. Takovéto pojetí předsedy Rady bezpečnosti však neodpovídá ani duchu, ani liteře Charty OSN.
Nejvíce potíží s interpretací mezinárodního práva má ale ministr obrany. Podle jeho názoru již pro vojenskou akci nepožadujeme novou rezoluci, byť tvrdí, že by to mělo být mezinárodní společenství, které potvrdí, že Irák své závazky neplní. Takto se ovšem spor vrací na samotný začátek. Znovu vyvstává otázka, kdo je oprávněn říci, že rezoluce Rady bezpečnosti nejsou Irákem plněny. Podle mezinárodního práva je to pouze Rada bezpečnosti, která se vyjadřuje formou rezolucí.
Dovolání se odpovědnosti vůči spojencům jako argumentu ve prospěch naší účasti ve válce v Iráku neodpovídá současné situaci. Vojenské smluvní závazky Česka nejsou ve vztahu k USA, ale k NATO. Ať se nám to líbí, nebo ne, připojením se k vojenské akci proti Iráku bez jasného mandátu Rady bezpečnosti si mezi spojenci vybíráme. Naši spojenci nejsou ve stanovisku k tomuto problému jednotni. Respektovat stanovisko Rady bezpečnosti znamená být blíže k názorům Francie než Velké Británie, být blíže k názorům Německa než k názoru USA. Nebo jinak - je blíže odpovědnějším stanoviskům USA než jestřábům v USA.
Pondělní stanovisko vlády ovšem vytvořilo dobrý základ pro jednání Parlamentu. Ve své orientaci na OSN odpovídá linii politiky České republiky, kterou formuloval i ministr zahraničních věcí, který je předsedou KDU-ČSL. Stanovisko vlády v tomto bodě v zásadě odpovídá i názorům, které vyjádřili představitelé komunistů.
Rozporná stanoviska, která tlumočili někteří poslanci za ODS a ČSSD, by mohla být překonána v diskusích nad usnesením Parlamentu. To platí ovšem především o sociální demokracii, která by se mohla dostat do podobné situace jako britští labouristé. Ti mají v čele předsedu, který miluje vojenské akce, ale členská základna i poslanci jsou rozděleni. Aktivisté sociální demokracie se již dnes podílejí na výzvách proti útoku na Irák bez mandátu Rady bezpečnosti. Naopak nejradikálnější výroky spojené s požadavkem, aby se Česko zapojilo do akce v jakémkoli případě, pokud do ní vstoupí USA, zazněly z úst některých představitelů Unie svobody. Ty ale byly po jednotném pondělním hlasování vlády zmírněny.
Nedokáže-li však Parlament své usnesení zformulovat precizněji než vláda, rozdělení české společnosti v otázce války proti Iráku ještě prohloubí.
Každý, kdo odmítá silou čelit vražedné síle, odsuzuje se k záhubě. Tento přírodní zákon platí i v případě, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení a je odhodlán je použít k agresi. Nikdo nepochybuje o tom, že prezident, který vedl válku proti Íránu i proti Kuvajtu a vlastní porážku přežil ve funkci, není žádný demokrat. Přírodní zákony ale lidská kultura doplnila o pravidla, která je nutné při použití síly respektovat.
Válku proti Iráku je možné vést jako preventivní akci. Aby tomu tak bylo, je nutné rozhodnutí zaútočit opřít o pravdu o zbraních hromadného ničení, kterou nemůže odhalit jen práce inspektorů OSN v Iráku samém. Válku proti Iráku lze vést jako sebeobranu mezinárodního společenství, tedy jako projev lásky k lidskému druhu. Aby tomu tak bylo, musí být agresivní úmysl Iráku zřejmý, což opět mohou odhalit pouze inspektoři OSN. Pak je třeba postavit si otázku, zda jít do války v polovině února, kdy budou armády USA a Velké Británie připraveny k operaci, nebo až po dokončení práce zbrojních inspektorů OSN, která podle představitelů Mezinárodní agentury pro atomovou energii bude trvat asi rok. To je otázka, na kterou stanovisko vlády neodpovědělo. Snad bude mít Poslanecká sněmovna více odvahy.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Maštálkovi. Dalším je pan poslanec Miloslav Ransdorf. Prozatím posledním z písemné přihlášených do obecné rozpravy je Miloslav Výborný.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, asi nejvíc emotivní projev během dnešní rozpravy přednesl pan ministr Tvrdík. Vyslechli jsme z jeho úst mnohé, předvedl patos Eduarda Vojana. S potěšením jsme vyslechli, že o uvedené problematice přemýšlí, a sdělil nám, že armáda v případě konfliktu je připravena.
Je tu jedna historická paralela. Když před prusko-francouzskou válkou se ve francouzském parlamentu probírala připravenost francouzské armády, tehdejší náčelník generálního štábu francouzské armády řekl, že armáda je připravena, dokonce velepřipravena. Tento - doufám, že franštináři, kteří zde sedí, to ocení - náčelník generálního štábu se jmenoval Leboeuf. Podle toho také francouzská armáda dopadla. Doufám, že nás nečeká osud, který byl tehdy uchystán francouzské armádě.
Přece jen bych nechtěl opakovat to, co se dělo v minulé době, v době režimu do roku 1989, kdy náš ministr zahraničních věcí měl jako hlavní ambici mluvit ve Valném shromáždění hned po sovětském ministru zahraničních věcí. Dnes se doby změnily, a tak máme hlavní ambici být první, kteří se přihlásí po bok toho největší bratra.
Myslím si, že velice důležitá věc je chápat to, o jaký konflikt jde. Nejde ani o boj proti islámskému fundamentalismu, protože koneckonců s islámským fundamentalismem dokázali američtí politici dobře koexistovat. Například na podzim roku 1975 byla dána instrukce z americké strany o podpoře islámských fundamentalistů v Afghánistánu. Podporovalo se hnutí, které tak přineslo své trpké plody v září 2001. Nejde také o otázku zbraní hromadného ničení, troufám si tvrdit, že ne, protože v tom případě by nemohl být přístup vysloveně selektivní. Ve světě mimo velmoci, které tzv. mají právo na jaderné zbraně, existuje dvanáct států, které mají své jaderné programy. Existuje třináct zemí, které vlastní biologické zbraně - podle amerických zdrojů - a existuje šestnáct států, které mají chemické zbraně - také podle amerických zdrojů. A existují desítky zemí, které mají rakety taktického doletu, které jsou schopny ohrozit své sousedy.
***