(18.00 hodin)
Místopředseda vlády ČR Petr Mareš: Pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, příliš často z tohoto fóra zaznívají slova o agresi, o porušení mezinárodního práva, o rozpoutání války. Myslím, že stojí za to se na chvilku zastavit v této diskusi a připomenout si fakta. Fakta, před kterými stojíme, a fakta, na která budeme reagovat v našem rozhodování, eventuálně na která budete reagovat při svém rozhodování o návrhu, se kterým před vás vláda předstoupila.
Připomínám, že to, o čem budeme rozhodovat, začalo v roce 1990 otevřenou agresí Iráku vůči samostatnému suverénnímu státu Kuvajt. Začalo to otevřenou agresí, zahájením války, nepopiratelnou, nikdy nikým nezpochybněnou a také tak označenou Radou bezpečnosti OSN. Rada bezpečnosti OSN ve své rezoluci č. 678 z roku 1990 rozhodla o tom, jakým způsobem bude mezinárodní společenství na tuto otevřenou agresi reagovat. Reagovalo na ni vojensky a Saddám Husajn byl poražen. Opět to bylo mezinárodní společenství, které ústy organizace, jíž se zde diskutující přede mnou tolik zastávali, rozhodlo o tom, že bylo uzavřeno příměří a stanoveny pro toto příměří podmínky. Stalo se tak v rezoluci č. 687 z roku 1991.
Dvanáct let, dámy a pánové, dvanáct let se potom pokoušelo mezinárodní společenství mírovými prostředky přimět Saddáma Husajna, aby plnil podmínky, které mu Rada bezpečnosti OSN stanovila. Po dvanáctiletém marném úsilí na podzim loňského roku přijala Rada bezpečnosti rezoluci č. 1441, ve které jasně stanoví, že dává Saddámovi Husajnovi poslední šanci k tomu, aby bezpodmínečně splnil podmínky, které mu Rada bezpečnosti stanovila. Mezinárodní společenství mu dalo poslední šanci, to podtrhávám. Má-li mít výzva k tomu, že skutečně jde o poslední šanci, nějaký význam, pak nesporně musí být podložena silou.
Materiál, který vám vláda předkládá, vás žádá, abyste schválili, že Česká republika se bude podílet na tom, že tato demonstrace síly bude důvěryhodná. Všechna vystoupení, která zde zazněla a která se tolik oháněla mezinárodním právem a kolektivní bezpečností, spěla k tomu, abychom důvěryhodnost mezinárodního práva a důvěryhodnost kolektivní bezpečnosti oslabili svým vlastním rozhodnutím. Kladu tedy otázku - jsou to vystoupení, která skutečně mají přispět k tomu, aby se posílil princip kolektivní bezpečnosti, nebo je to jenom další materiál, který známe už od samého okamžiku vzniku OSN ze seriálu aktů, které mají za cíl vytvořit z tohoto systému systém zcela bezzubý, systém, který není schopen bezpečnost malých států zajistit?
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji místopředsedovi vlády Petru Marešovi. Hovořit bude pan poslanec Ludvík Hovorka, připraví se pan poslanec Jiří Maštálka.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, když před dvanácti lety irácká vojska přepadla Kuvajt, pak se mezinárodní společenství poměrně jednoznačně a poměrně rychle sjednotilo a postavilo se proti Iráku. Spojenecká vojska se tehdy obrátila, ač byla před branami Bagdádu. Víme dnes, že to byla chyba, a my dnes máme pomoci tuto systémovou chybu, která se tehdy stala, odstranit.
Já vím - je důvodné podezření z toho, že Irák vyrábí a skladuje zbraně hromadného ničení, že podporuje mezinárodní terorismus. Já se ptám - můžeme na základě tohoto důvodného podezření rozhodnout o válce? A budeme stejně postupovat v případě dalších zemí, u kterých existuje podobné podezření?
Dámy a pánové, každý z nás nese svůj díl odpovědnosti za své rozhodnutí. Není naší povinností zvednout svůj hlas pro válku, ale naší povinností je pomoci nalézt mírové řešení.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Hovorkovi. Slovo má pan poslanec Maštálka, který je připraven ke svému vystoupení. Má tedy slovo.
Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji. Vážené kolegyně a kolegové, stanovisko vlády ke vstupu České republiky do války proti Iráku umožňuje různý výklad. Není ale jasné, zda Poslanecká sněmovna bude mít sílu k rozhodnutí tento výklad zpřesnit.
Pouze 33 měsíců dělí naše politiky od okamžiku, kdy se rozhodovali, zda se naše republika připojí k útoku proti Jugoslávii. Je to tady nyní znovu. V pondělí vláda rozhodla, že doporučí Parlamentu, aby se Česká republika připojila k další válečné operaci, tentokrát proti Iráku. Z textu přijatého dokumentu vyplývá, že zapojení naší jednotky do operací na území Iráku… (Řečník se obrací na předsedajícího s prosbou o zjednání klidu ve sněmovně.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, prosím, věnujte pozornost panu poslanci Jiřímu Maštálkovi. Hovoří v souladu s jednacím řádem na rozdíl od vás, kteří zde vedete řeči, které patří do kuloáru.
Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jiří Maštálka: Já neusiluji ani tak o pozornost, jako spíše o klidnou atmosféru.
Z textu přijatého dokumentu vyplývá, že pro zapojení naší jednotky do operací na území Iráku je nutná existence mandátu OSN. Zároveň je však zřejmé, že zapojení našeho praporu do záchranných a humanitárních akcí v případě použití zbraní hromadného ničení či likvidace následků katastrof je možné v každém případě.
Už výroky prezidenta republiky obsahovaly rozporná doporučení. Během loňské návštěvy USA tvrdil, že Česko by se mělo připojit k případné akci proti Bagdádu, bude-li vedena na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN. Ve vystoupení vpředvečer přijetí stanoviska vlády zdůrazňoval, že máme závazky vůči Spojeným státům americkým. V těchto tezích, které se zcela běžně opakují jako komentáře k vládnímu rozhodnutí, je však obsažen protimluv.
Především zásadní spor se nikdy nevedl o to, zda jít do akce po boku Spojených států amerických, bude-li se konat na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Základní dělicí čára byla a stále je mezi tím, zda se zúčastnit akce Spojených států, která nebude opřena o mandát Rady bezpečnosti. Řečeno v širších souvislostech, zda budeme respektovat mezinárodní právo, či nikoli.
Prvním záludným prvkem obsaženým ve stanovisku vlády je požadavek mandátu OSN. Tato mezinárodní organizace má řadu orgánů, které jsou oprávněny jejím jménem mluvit, ovšem pouze jedinému z nich, Radě bezpečnosti, je přisouzeno právo rozhodovat o otázkách války. Není to náhodou, je to výsledek zkušeností z neakceschopnosti Společnosti národů před druhou světovou válkou. Dokonce i ti poslanci, kteří požadují, aby připojení k vojenské akci předcházelo rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, neboť ta jediná má dostatek informací pro ono rozhodnutí, nemají zcela pravdu. Význam Rady bezpečnosti je zásadnější. Mezinárodní právo je v těchto otázkách zcela nedvojsmyslné: stát má právo vést válku jen ve dvou případech - je-li napaden, tedy při sebeobraně, nebo rozhodne-li o vedení válečné akce Rada bezpečnosti OSN. Alespoň jednu z těchto podmínek je nutno naplnit, aby vojenská akce nezískala charakter agrese.
Obyčejová praxe zná dvojí rozšíření tohoto pojetí.
***