(10.30 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Tato jednání vyústila v některé závěry, které dostaly legislativní podobu dvou návrhů - návrhu na novelu ústavy a návrhu na novelu zákona o soudech a soudcích.
Je potřeba zdůraznit, jak jsme se vypořádali s uvedeným nálezem. Uvedený nález se v podstatě týkal čtyř oblastí. První oblast je výkon státní správy soudu, to je postavení předsedů a místopředsedů soudů všech stupňů. V tomto případě musím říci, že nebyl s nálezem Ústavního soudu žádný zvláštní problém, protože i Ústavní soud ve svém odůvodnění konstatoval, že je žádoucí zachovat vlastně v napadené právní úpravě systém, podle kterého státní správu soudu toho či onoho stupně vykonávají soudní funkcionáři ve funkci předsedy nebo místopředsedy soudu, ale že mu v tom brání platné znění ústavy, která byla přijata později než zákon o soudech a soudcích, který jsme měli ještě z dob federace. Platné znění ústavy říká, že funkce soudce je neslučitelná s výkonem jakékoliv funkce ve veřejné správě. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že funkce předsedy nebo místopředsedy soudu je funkcí ve veřejné správě, a protože tento názor nemůžeme nerespektovat, předkládáme v předloženém návrhu novely ústavy jasnou změnu, která je opravdu výsledkem vzácné shody na tom, že prostě do ústavy explicitně vkládáme slova, že správa soudnictví v České republice není veřejnou správou ve smyslu ústavy.
Myslím si, že to je zcela korektní řešení, a myslím si, že jiné řešení, které se každému jistě nabízí, je, že ministr spravedlnosti by mohl nadále nepočítat vůbec s funkcí předsedy nebo místopředsedy soudu a na každý soud dosadit jakéhosi soudního komisaře, správce soudu, ředitele správy soudu - mimochodem, to je model, který byl v padesátých letech v Československu - a nemusela by se měnit ústava. Myslím si, že by to nebyla moudrá cesta; protože tertium non datur, šli jsme cestou změny ústavy.
V této souvislosti ovšem vznikl ještě jeden problém, a to, že podle derogované části zákona s odloženou účinností k 1. červenci je zrušeno právo ministra spravedlnosti odvolat z funkce předsedu nebo místopředsedy soudu - v tom zákoně je řečeno "když poruší zákonem uložené povinnosti". Protože samozřejmě nepovažujeme za možné nereagovat v této části na nález Ústavního soudu, protože nereagovat by znamenalo, že předsedové a místopředsedové soudů by byli navěky neodvolatelní z této funkce, museli jsme se i s tímto problémem vypořádat. Ústavní soud zde říká, že je to příliš obecné a vágní, když zákon říká "pro porušení zákonem stanovených povinností".
To, co předkládáme, je způsob, kterým lze podle mého názoru jít. Přivítám diskusi o něm zejména na půdě ústavně právního výboru. Předkládáme návrh, že funkce výkonu státní správy soudu, to je předseda nebo místopředseda soudu, vlastně dostává stejný punc ochrany a stejný statut jako funkce soudce, výkonu soudcovské moci, a umožňujeme v předloženém návrhu odvolat předsedu a místopředsedu z této funkce pouze rozhodnutím kárného senátu na základě zvláštního kárného řízení.
Tady si uvědomuji, že by byla i druhá varianta - kdybychom uměli zákonem taxativně vyjmenovat, pro které důvody by měl být předseda a místopředseda soudu odvolán, a pak nemusíme jít cestou kárného řízení. To si myslím, že je opravdu námět pro jednání ústavně právního výboru, protože jsou v podstatě dva nejfrekventovanější důvody, které vám jsou asi jasné. První je špatně vydaný rozvrh práce pro soud, nebo nezměněný, ačkoliv na soudu se situace v průběhu roku vyvine tak, že jeden soudce má nápad pěti věcí měsíčně a druhý třeba sta věcí měsíčně a předseda soudu nezmění rozvrh práce, takže vznikají nepřiměřené průtahy u jistého objemu sporů. To je nepochybně jasný legitimní důvod, který by mohl být v zákoně, a nemuselo by se provádět žádné kárné řízení. Ty ostatní legitimní důvody vidím zejména v oblasti, která je velmi zatěžující pro resort justice, ale přitom je velmi nezbytná, a to je rekonstrukce budov, stamilionové investice, které jsou prováděny předsedy soudů, a někdy, musím říci - až budeme ve výboru konkrétně jednat, uvedu i konkrétní případy - kdy se nejedná hospodárně se státními prostředky.
To je tedy první oblast nálezu Ústavního soudu.
Druhá oblast se týká soudců. Jak víte, ve schváleném návrhu zákona před rokem byl zaveden institut povinného celoživotního vzdělávání soudců a současně byla zřízena Justiční akademie s tím, že zákon propojil povinnost tohoto vzdělávání na toto učiliště zákonem zřízené. Ústavní soud s tím naložil velmi zvláštním způsobem. Zachoval celoživotní vzdělávání soudců, zachoval Justiční akademii, ale zcela zrušil jakoukoliv vazbu mezi těmito dvěma instituty, a to s odůvodněním, musím říci, i když nehodlám z tohoto místa kritizovat nález Ústavního soudu, které se mi nejeví jako příliš přesvědčivé - že je třeba v rámci vzdělávání soudců zajišťovat pluralitu názorů a že v jedné Justiční akademii taková pluralita nemůže být zajištěna.
Já bych vám chtěl říci to, co většina z vás ví, protože se zúčastnila práce společné komise - že jsme si udělali úplnou rešerši stavu této úpravy ve všech zemích Evropské unie a zjistili jsme, že nikde není více než jedna justiční akademie, nikde nezajišťují pluralitu tím, že by zřizovali pět, deset nebo několik takových učilišť, ale všude to zajišťují tím, že zajišťují pluralitu názorů lektorů, kteří tam přednášejí, pluralitu složení vědecké rady takového učiliště apod. Takže tady nepředkládáme návrh na zřízení ještě dvou nebo tří justičních akademií, ale v předloženém návrhu předkládáme návrh, že Justiční akademie bude společná instituce Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu a ve složení její vědecké rady a její náplně bude zajištěna pluralita názorů.
Třetí institut, který byl naprosto nejproblematičtější v derogované části nálezu Ústavního soudu, je ta část, která byla derogována s okamžitou účinností, to je, že tento zákon obsahoval institut, který můžeme pracovně nazvat "přezkoumávání způsobilosti soudce k výkonu soudcovského mandátu", spojený s hodnocením jeho práce jakousi nezávislou komisí, složenou majoritně ze soudců vyšších stupňů a současně hodnotící průběh jeho vzdělání, jeho odbornou způsobilost, ale i výsledky jeho práce. Jednou z možností uplatnění tohoto institutu ve zrušené části zákona byla i ztráta soudcovského mandátu. Ústavní soud tento institut zcela zrušil s odůvodněním, že je zásahem do soudcovské nezávislosti, a to přesto, že měl být realizován prostřednictvím soudců samotných, a nikoliv nějakým vnějším zásahem.
***