(10.40 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Musím říci, že tady je asi největší problém, protože nevím, jestli si většina z nás uvědomuje jeden elementární fakt. V dějinách lidstva existují jenom dva instituty, které vedou k tomu, aby někdo kvalitně pracoval. Jeden je jakási pozitivní motivace, druhý je jakási negativní sankce. Jestliže chci, aby někdo kvalitně pracoval, očekávám-li od něho co nejlepší výkony, snažím se ho co nejlépe odměnit za takové výkony. Naopak když někdo neodvádí kvalitní prácí, odvádí zmetky, bývá sankcionován. Tyto dva osvědčené mechanismy, které jsou uplatňovány na všechny profese, které známe, nelze uplatnit na jedinou profesi a to je profese soudce. To je problém, který budeme muset znovu řešit na úrovni ústavně právního výboru.
Podle mého soudu předložený návrh řešení je výsledkem většinového názoru pracovní skupiny složené ze všech klubů a spočívá v tom, že institut přezkoumávání způsobilosti soudce úplně opouštíme. Není v předloženém návrhu právních norem.
Zbývá poslední, čtvrtý uzlový bod nálezu Ústavního soudu, na který bylo potřeba reagovat. Tady musím říci, že opět mám vážné osobní pochybnosti o přístupu našeho Ústavního soudu k této problematice.
Jak víte, uvedený zákon obsahoval možnost, aby soudce byl se svým souhlasem na omezenou dobu nejméně jednoho roku přidělen k Ministerstvu spravedlnosti na odbornou stáž, eventuálně aby vykonával vedle soudcovského mandátu činnost v poradních orgánech vlády, jako je Legislativní rada vlády apod. Náš Ústavní soud zrušil tuto možnost s odloženou účinností tvrdě, že to odporuje ústavnímu principu dělby moci.
Musím říci, že ze studie, kterou jsme si zpracovali, i z vlastní zkušenosti vám mohu říci, že názor našeho Ústavního soudu by neobstál ani v jediné evropské zemi. Když přijdete na ministerstvo spravedlnosti ať už takové velké země, jako je Francie nebo SRN, nebo malých zemí, jako je svobodná země Sasko nebo Bavorsko, na ministerstvu nikoho jiného než soudce téměř nepotkáte. Je totiž logické, že na tvorbě návrhů nových zákonů zejména kodexového typu se mají podílet ti nejlepší soudci, kteří mají nejlepší zkušenosti. Ale nejen na tom. Vykonává-li ministerstvo státní správu soudů a vykonává-li tzv. dohled, jinými slovy, musí vyřizovat meritorně stížnosti na ten či onen soud nebo toho či onoho soudce, není povolanějšího subjektu, který lépe rozumí práci, než soudce, který je dočasně uvolněn z práce soudce a který je na Ministerstvu spravedlnosti právě tímto pověřen. Mohu vám říci, že jsem se nepotkal s ministrem spravedlnosti, který, když jsem mu řekl tuto část nálezu našeho Ústavního soudu, by mně uvěřil, že je to možné.
Tady jsem se rozhodl opět po souhlasu všech, kteří byli zastoupeni v pracovní skupině, jít tou cestou, že alespoň pro fungování soudce na Ministerstvu spravedlnosti s jeho souhlasem maximálně do jednoho roku je nutné vytvořit prostor a nelze ho vytvořit jinak než změnou ústavy.
Zbývá mi říci, co ještě jiného je v předložených obou osnovách a netýká se vůbec nálezu Ústavního soudu.
Za prvé do novely ústavy jsme ještě navíc vložili možnost vysílání soudce na zahraniční mise k výkonu soudcovské činnosti. Taková je situace v integrujícím se a globalizovaném se světě. Do Kosova jsme museli poslat nejen vojáky a policisty, do Haagu vysíláme příslušníky Vězeňské služby a jsou požadavky i na to, abychom v těchto regionech pomohli vysláním soudce. Navíc nelze vyloučit, že budeme muset vysílat soudce do zahraničí k výkonu soudcovské činnosti i v souvislosti s činností našich vojenských jednotek. To je ještě jedna změna, kterou obsahuje ústava.
Ke změně, která je v novele zákona o soudech a soudcích a není vůbec vyvolána nálezem Ústavního soudu, ale přesto je žádoucí.
Jak víte, Česká republika je již dvanáct let členem Rady Evropy, podepsala 9. dodatkový protokol k Evropské úmluvě a je podřízena jurisdikci Evropského soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku. Předmětem řízení před Evropským soudem vedeného proti členským zemím může být i porušování této úmluvy ze strany soudů členských zemí v jejich meritorním rozhodování. Nejčastějším nejen vůči České republice, ale i dalším členským zemím jsou stížnosti na nepřiměřenou délku soudního řízení. I Česká republika je v situaci, kdy zhruba ve čtyřech takových sporech byla odsouzena pro nepřiměřenou délku řízení a bylo jí uloženo zaplatit přiměřené zadostiučinění v podobě finanční újmy, morální škody, která vznikla z takového řízení. Pro vaši informaci - v jednom z případů šlo o řízení o úpravu vztahů k nezletilému dítěti, které trvalo třináct let, takže přestalo být mezitím nezletilým. V rámci těchto řízení kromě čtyř již odsuzujících rozsudků vůči České republice bylo přijato jako přijatelných dalších 49 stížností.
Evropský soud pro lidská práva pokládá České republice opakovaně dvě otázky. První otázka je, jaké máme vnitrostátní právní mechanismy obrany proti nepřiměřeným průtahům soudního řízení. Druhá otázka je, jaké máme vnitrostátní prostředky, aby lidé nemuseli chodit do Štrasburku k soudu na poskytování zadostiučinění v případě pochybení. Samozřejmě do Štrasburku posíláme velmi sofistikované odpovědi, ale kdybych měl být upřímný, byla by odpověď na první otázku žádné a na druhou otázku nedostatečné.
Proto v předloženém novele zákona o soudech a soudcích předkládáme úplně nový institut umožňující každému, kdo je účastníkem soudního řízení, podat zvláštní návrh nadřízenému soudu směřující proti nečinnosti soudu, u něhož je účastníkem řízení, se žádostí, aby nadřízený soud stanovil závaznou lhůtu, ve které musí soud, kde probíhá řízení, provést konkrétní úkon. Velmi těžko jsme hledali legitimní způsob, jakým nalézt model, kdy se může u nás dovolat proti soudu zase u soudu účastník toho, aby soud začal jednat, to znamená obranu proti nečinnosti soudu. Nakonec jsme sáhli po prostředku, který je v sousedním Rakousku, a tam je přesně tento model, že se v jiném řízení u jiného soudu požádá o stanovení závazné lhůty, ve které má soud rozhodnout.
***