(9.10 hodin)
(pokračuje Langer)
Smlouva o Mezinárodním trestním soudu nevznikala lehce. Výsledek je značným kompromisem a výslednicí různorodých zájmů signatářů, a já se vás pokusím přesvědčit o nedostatečném postupu zejména české diplomacie, obzvlášť při srovnání s tím, jakým způsobem k této instituci přistupovaly např. Spojené státy americké.
Jádrem mé interpelace, tak jak jsem již řekl, byla otázka, zda česká diplomacie hledá cesty k ochraně našich občanů, kteří působí jako vojáci v zahraničí, a tak jako např. Spojené státy americké volí cestu dvoustranných dohod o imunitě svých vojáků pro Mezinárodní trestní soud.
Vojáci se zbraní, byť na mírové misi, představují krajní řešení problémů, ale bohužel ještě i v tomto století je nutné, aby se tak dělo. Rizika vojenských operací v zahraničí tu vždy byla a budou. Jsem přesvědčen, že povinností vysílajícího státu a všech jeho orgánů je hledat pro naše vojáky v zahraničí maximální možnou právní ochranu, a z tohoto důvodu jsem se také ptal, co v této věci česká diplomacie činí. Zde bych chtěl upozornit, že můžeme mít rozdílné názory na potřebnost, správnost vyslání našich vojáků do zahraničí, nicméně věřím, že přes rozdílnost těchto názorů v okamžiku, kdy se tak stane, by nás jako zákonodárce mělo zajímat, zda naši vojáci jsou náležitě kryti právní ochranou pro případ kolizních situací.
V této souvislosti bych velmi rád připomněl způsob, jakým se k Mezinárodnímu trestnímu soudu stavěla Česká republika, resp. Spojené státy americké.
Američané se nejprve snažili prosadit, aby budoucí trestní soud měl jurisdikci nad zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, válečnými zločiny, zatímco většina ostatních zemí usilovala o to, aby Mezinárodní trestní soud měl jurisdikci i v případech zločinů agrese.
Za druhé Spojené státy prosazovaly, aby prokurátor Mezinárodního trestního soudu mohl zahájit vyšetřování pouze na základě předchozího oznámení některého ze členských států smlouvy nebo Rady bezpečnosti o podezření ze spáchání některého z výše uvedených zločinů. Většina ostatních států ale prosazovala, aby prokurátor Mezinárodního trestního soudu mohl zahajovat vyšetřování samostatně.
Třetím požadavkem pro srovnání bylo, aby občané státu, který Smlouvu o Mezinárodním trestním soudu neratifikoval, mohli být tímto soudem stíháni pouze - a to zdůrazňuji - pouze po předchozím souhlasu vlády svého státu. Američané současně prosazovali, aby případný nesouhlas nějakého státu se stíháním vlastních občanů mohl být nahrazen usnesením Rady bezpečnosti OSN. Některé státy ale navrhovaly, aby se jurisdikce Mezinárodního trestního soudu vztahovala i na občany zemí, jež Smlouvu o Mezinárodním trestním soudu nepodepíší. Tak se také stalo, a proto i když Česká republika zatím tuto smlouvu neratifikovala, jurisdikce Mezinárodního trestního soudu, který tedy mezitím již začal fungovat, se vztahuje i na občany České republiky, a to v plné míře, jak se prokáže posléze.
Spojené státy americké také navrhovaly, aby Mezinárodní trestní soud byl financován odděleně od Organizace spojených národů, nicméně vznikl jakýsi hybrid. Ale tato otázka není důležitá.
Smlouvu o zřízení Mezinárodního trestního soudu podepsal za Spojené státy americké v posledních dnech, resp. hodinách svého funkčního období prezident Bill Clinton, nicméně uvědomoval si, že tato smlouva má šanci projít a být naplněna, pouze když projde v americkém Senátu. Nicméně proces ratifikace - a tady si myslím, že je možné udělat jakousi analogii mezi projednáváním tohoto problému v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a Senátu Spojených států amerických.
Nejdůležitějším ústupkem, který požadovali senátoři, bylo, aby američtí vojáci účastnící se vojenských akcí po celém světě nepodléhali jurisdikci Mezinárodního trestního soudu. Tomu byl na překážku čl. 12 odst. 2 Smlouvy o Mezinárodním trestním soudu, který uděluje jurisdikci i nad zločiny spáchanými na území členského státu smlouvy státními příslušníky jakéhokoli státu. To by mohlo znamenat, že pokud by se příslušníci amerických ozbrojených sil dopustili závažných trestných činů spadajících pod jurisdikci Mezinárodního trestního soudu na území členského státu Smlouvy o Mezinárodním trestním soudu, mohli by být vystaveni trestnímu stíhání ještě předtím, než by Spojené státy smlouvu ratifikovaly. Zde je zjevná analogie. Úplně stejným způsobem by mohli být postiženi také vojáci České republiky i přesto, že Česká republika Smlouvu o Mezinárodním trestním soudu dosud neratifikovala.
Obava z tohoto článku, z této možnosti stíhat americké vojáky v zahraničí působící v rámci např. mírových misí, dokonce vedla ve Sněmovně reprezentantů k návrhu zákona o ochraně amerických vojáků, který měl dokonce zakázat jakoukoli spolupráci Spojených států amerických s Mezinárodním trestním soudem a vojenskou pomoc kterékoli zemi, jež Smlouvu o Mezinárodním trestním soudu ratifikuje, s výjimkou zemí NATO, a požadovat na Radě bezpečnosti, aby udělovala imunitu americkým vojákům účastnícím se mezinárodních misí. Současně požadoval tento návrh zákona uložit americkému prezidentovi, aby v Radě bezpečnosti prosazoval udělení trvalé imunity chránící americké vojáky před trestním stíháním ze strany Mezinárodního trestního soudu, a dokonce hlava VIII tohoto návrhu zákona zmocňovala prezidenta Spojených států amerických - a prosím, poslouchejte pozorně - aby použil veškeré dostupné prostředky, tedy i vojenské, k osvobození amerických vojáků uvězněných či držených ve vazbě Mezinárodního trestního soudu.
***