(11.40 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Dovolte mi, abych zdůraznil, že budu-li vyjmenovávat příčiny tohoto stavu, tak jak je vnímám já, bude to vyjmenovávání v pořadí nahodilém, nikoli podle významu, tak jak se mi tyto příčiny vybavují, když po řadu měsíců skutečně mám problém s tím, že ani nespím, jaký problém mi způsobují tisíce stížností občanů, které dostávám na naše soudnictví.
Myslím si, že první příčinou - a velmi obtížnou příčinou - je jakási procesní až rigidní posedlost českého soudnictví. Když se podíváme na to, co je nejčastější příčinou délky soudních řízení, zjistíme, že to není nečinnost soudce, že spis by ležel, aniž by se ho někdo dotkl, ale že je to naopak čilý koloběh jednoho a téhož spisu mezi soudy prvního, druhého, eventuálně třetího stupně, ve kterém, když ten soudce v první linii u okresního soudu rozhodne, vždy se některá strana odvolá, a bohužel dochází k tomu, že soudy vyššího stupně v rámci apelačního, eventuálně kasačního řízení se nezabývají meritem sporu, ale hledají procesní chyby v postupu v řízení předcházejícím a z formálních procesních důvodů ruší rozsudky a věc vracejí znovu do počátku procesu. Je to jakási nemoc českého soudnictví a musím říci, že jsem se s ní setkal za svůj život mnohokrát. Dokonce bych řekl, že základní přístup českého soudce v jeho práci, napadl-li mu spis, je ten, že napřed hledá způsob, jakým může tento spis postoupit někomu jinému, jakým může namítnout svou nepříslušnost, a když vyčerpá všechny prostředky ať už věcné nebo místní nepříslušnosti, pak teprve hledá cestu, jakým způsobem tento spis vyřídit, ale nikoli bohužel meritorně.
Myslím si, že nemůžeme pominout jako druhou příčinu tohoto stavu, zejména v oblasti nejednotného soudního rozhodování, značnou nestabilitu právního řádu. Jen občanský soudní řád, což je základní procesní norma, se na půdě této sněmovny mění a novelizuje 10 až 15krát ročně. Musím říci, že většinou to jsou poslanecké návrhy. Vláda se snaží takovou novelu dát jednu, maximálně dvě ročně. Na druhé straně si vůbec nemyslím, že člověk, který je trochu znalý věci, by mohl odpovědně tvrdit, že lze vytvořit stabilní právní řád a neměnit ho v dnešní moderní době. Prostě žijeme v jiné době. Moji rodiče a prarodiče vystudovali na jednom kodexu, obecném občanském zákoníku z roku 1811, a po celý život, po celou jejich profesní kariéru jim tento kodex plus pro právníky tehdejší bible Rouček a Sedláček, komentář tohoto kodexu, postačil k profesní kariéře. Dnes žijeme v době, kdy jen Evropská unie chrlí 900 směrnic ročně a 500 direktiv, které jsou přímo závazné. Nemůžeme slíbit soudcům, že budou žít v neměnném právním řádu, naopak musíme je přinutit k tomu, aby program celoživotního vzdělávání, tak jako se požaduje třeba u lékařů, byl programem i pro soudce.
Tím se dostávám k další příčině, a to je bohužel podle mého soudu nedostatečná odborná úroveň soudního rozhodování. Na rozdíl od paní místopředsedkyně Němcové si nemohu dovolit komentovat jednotlivé, dokonce nepravomocné rozsudky, ať už v kauze pana Macha, Grebeníčka nebo jiné, ale mohu vám říci, že bohužel - a některé pronikly do novin - přicházím do styku s mnohem otřesnějšími příklady, zdůrazňuji, nepravomocných soudních rozhodnutí, nerespektujících elementární ústavní principy. Jsou ojedinělé naštěstí, jsou všechny řešeny řádným procesním způsobem, ale kladou přede mě otázku, zda je správný dnešní výklad principu soudcovské nezávislosti v té absolutní podobě, že za to, jak soudce rozhoduje z hlediska odborného, nemůže být nikým - kromě procesního soudního vyššího stupně - nikým přezkoumáván, natož sankcionován. Ta otázka tady je a ve třetí části svého vystoupení se k ní chci vrátit.
Další příčinou, která podle mého soudu už téměř neexistuje, bylo nepochybně naprosto nedostatečné materiální vybavení soudů, které jsme zdědili z doby před listopadem 1989. Ještě před pěti lety byl zázrak najít soud, kde soudce měl na stole počítač a v něm ASPI, event. jiné datové systémy, které by mu ulehčovaly práci, tzn. pomůcku, kterou měl samozřejmě každý advokát. Musím říci, že ještě před pěti lety byl na řadě soudů problém v tom, že o jednu jednací síň se přetlačovalo čtyři nebo pět soudců, ale stejně tak mohu nyní odpovědně prohlásit, že všechny soudy byly vybaveny výpočetní technikou, velká část budov byla rekonstruována nebo byly pořízeny nové. Přiznávám, že v řadě případů nikoli za peníze České republiky, ale za peníze z projektu Phare Evropské unie. Materiální vybavení soudů už není problémem. Je-li nějaký problém, jak se mi svěřili někteří mladí justiční čekatelé, když jsem zahajoval před 14 dny jejich běh, je, že počítače sice na soudech jsou, ale že jsou také soudci, kteří je neumějí ani zapnout.
Myslím si, že velmi významným problémem, který je jednou z příčin celkového stavu justice, je naprosto nevyhovující a špatná organizace práce na soudu. Systém, ve kterém soudce rozhodne věc a předá kazetu, na kterou nadiktuje rozsudek, vedoucí kanceláře a už neví, kde v kanceláři putuje, nemá možnost, co se s tím vlastně děje, kde někdo jiný rozděluje mezi zapisovatelky tu práci, doručování apod., je systém, který způsobuje, že i v případech, kdy stát způsobí chybným postupem škodu třetímu subjektu - a paní poslankyně Němcová o tom mluvila - já neumím nalézt odpovědného viníka.
Bohužel vám musím říci jeden příklad. Nedávno jedna akciová společnost byla v prvním stupni odsouzena k zaplacení částky řekněme řádově čtvrt milionu. Odvolala se. Odvolání na soudě zapomněli založit do spisu a jiná úřednice navrhovateli potvrdila právní moc a vykonatelnost na rozsudek po uplynutí 15 dnů. Soudní exekutor zabavil té společnosti její veškerý majetek a v podstatě znemožnil její existenci. Pak jsme zjistili samozřejmě, že došlo k omylu, to usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo zrušeno, ale ta akciová společnost se potácí před totálním koncem své činnosti.
***