(11.50 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Já nejsem schopen při dnešní organizaci práce na tom krajském soudu zjistit, který úředník způsobil, že to odvolání nebylo do spisu řádně založeno. Proto ve své závěrečné fázi chci přednést i svoje představy o tom, jak změnit organizaci práce na soudech tak, aby soudy mohly plnit svou elementární funkci.
Ale dostávám se k důležitému bodu, na který se samozřejmě často zapomíná. Za jeden z největších problémů české justice - a prosil bych, abyste mi při jeho řešení pomohli - jsou naprosto bídné platy soudní administrativy. Fluktuace soudních úřednic a zapisovatelek zejména v takových městech, jako je Praha, Hradec Králové, v krajských městech, kde je mnoho pracovních příležitostí, při průměrném platu prosím 8000 korun hrubého měsíčně je taková, že nejsme schopni vytvořit kvalitní administrativní zázemí pro soudce. Průměrný plat soudce v České republice je 69 000 Kč měsíčně, průměrný plat zapisovatelky a soudních úředníků se pohybuje mezi 7000 a 8000 korunami a myslím si, že tady je náš největší deficit.
Zbývá zmínit ještě tři příčiny tohoto stavu. O jedné z nich jsem zde hovořil a nechci ji zde rozvádět. Nepřiměřená délka soudních řízení je v ohromném množství případů způsobena tím, že se nedaří prostřednictvím České pošty věc doručovat účastníkům, svědkům, znalcům a ostatním subjektům. Pravda je, že soudy považují věc za doručenou, za věc vyřízenou tím, že obálku s modrým pruhem použijí k doručení písemnosti a opakované marné nedoručení předvolání, obávám se, je příliš nevzrušuje a způsobuje pouze stále a stále odročování kauz. V současné době končí práci pracovní komise ministerstev informatiky a spravedlnosti na nové právní úpravě doručování, která, pokud se nám ji podaří dohodnout, by měla tuto situaci změnit. Pokud ale se to nepodaří, já jsem již několikrát zdůraznil, že vážně budu uvažovat o tom, že se zřídí funkce soudních doručovatelů na soudech a soudy si budou doručovat písemnosti samy.
A teď zbývá zmínit dva faktory, dvě dimenze stavu soudnictví, které jsou způsobeny čistě subjektivními faktory. První je chování účastníků. I Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že při posuzování stížností na členské státy pro nepřiměřenost délky soudního řízení se musí vzít v potaz, zda tuto délku nezpůsobili účastníci tím, že obstrukcemi se snažili oddálit rozhodnutí. Myslím si, že náš právní řád má účinné prostředky proti takovému chování účastníků, nejsem si však jist, že jsou efektivně využívány.
A pak chci zmínit poslední, co zmiňuji nerad, a předesílám, že to není paušální odsudek, že doufám, že jde o ojedinělé případy, ale bohužel se domnívám, že existují, protože tomu nasvědčuje opravdu veliké množství stížností, které dostávám od občanů. Jmenuje se to arogance soudce. Bohužel se zdá, že je mnoho soudců, kteří si vysvětlili polistopadový vývoj v této zemi tak, že se stali nedotknutelnými osobami, že soudcovská nezávislost znamená spolu s talárem, se státním znakem a s výrokem jménem republiky jejich absolutní postavení a k účastníkům podle dopisů, které dostávám, se chovají občas arogantně a povýšeně. To, čeho musíme dosáhnout, je opak. Soudce je stejný státní úředník jako každý jiný a je zde od toho, aby sloužil občanům, nikoli proto, aby je poručníkoval.
Pokusil jsem se shrnout příčiny stavu české justice, pokusím se tudíž nyní vám předestřít možná východiska a řešení. Zdůrazňuji, že tato východiska a řešení by měla být předmětem spíše delší diskuse, než se dostanou do podoby a tvaru legislativní, protože nechceme přece opakovat to, čeho jsme byli v posledních pěti letech svědky.
Dva moji předchůdci předložili návrh zásadní reformy justice. Prvním návrhem reformy justice byl návrh pana ministra Motejla, který předpokládal implementaci románského modelu organizace soudnictví do našich podmínek. Modelu, který je postaven do značné míry na principu nejenom totálního oddělení moci soudní od moci výkonné a zákonodárné, ale především na principu samosprávném uvnitř fungování soudní moci. Tento model předpokládal, že resort soudnictví se prostě vyčlení z resortu Ministerstva spravedlnosti, soudci si zvolí jako nejvyšší ústavní orgán jakousi nejvyšší soudcovskou radu a budou si sami, abych tak řekl, zajišťovat nejen výkon soudcovské moci, ale i výchovu, vzdělávání, trestání a hospodaření. Jako ministr spravedlnosti už po několika měsících jsem zjistil, že by to byl model, který by mi vyhovoval. Mohl bych ty stovky a tisíce stížností posílat jinam s tím, že se mě netýkají. Dnes na ně odpovídám jenom, že nemám kompetenci, ale vím, že se mě týkají. Jsem přesvědčen, že vůbec není problém v tom, zda zvolit románský model, germánský nebo skandinávský model organizace soudnictví, že na fungování soudnictví to má prakticky nulový vliv. Když se podíváte na výsledky a statistiky soudnictví v Itálii, ve Španělsku nebo ve Švédsku a v Norsku, tak nezjistíte žádný rozdíl.
Druhý pokus o reformu byl pokus pana ministra Bureše postavený na principu povinného celoživotního vzdělávání a povinného atestování, přezkušování způsobilosti soudců, hodnocení jejich práce nejenom odborné, ale i výsledky práce s možností sankcí včetně sankce ztráty soudcovského mandátu. Nepovažuji za možné v tuto chvíli šířeji tento model komentovat s ohledem na to, že Ústavní soud jej prohlásil za protiústavní ve svém nálezu. A já jsem se stal ministrem v situaci, když jsem měl vlastně necelý rok na to, abych hlubokou díru, kterou nález Ústavního soudu v zákonu o organizaci soudů, o soudech a soudcích způsobil, vyplnil tak, aby soudy vůbec mohly fungovat.
Přesto mi dovolte k oběma pokusům o reformu jeden nejvýznamnější závěr:
***