(19.20 hodin)
(pokračuje A. Černý)
Zpravidla jsou to oblasti, kde není něco v pořádku, kde musí počítat s mimořádnou situací. A jeho zdůvodňování toho, proč to nemohou být civilní zdravotníci, proč to musejí být jen a výlučně vojáci - to mě prostě vůbec nepřesvědčilo. Nepřesvědčilo mě to především v souvislosti s tím, co jsem o několik málo desítek minut potom slyšel při jednání našeho výboru, tedy výboru pro obranu a bezpečnost, kdy plukovník Blanař zcela jednoznačně konstatoval, že to, co dnes v Iráku především chybí, nejsou ani tak nemocnice, ale především personál, tedy především lékaři a zdravotnický personál, který ty nemocnice opustil. Pochopitelné je, že tam pravděpodobně bude chybět i dostatek léků a dalšího zdravotního zařízení a materiálů. To jsou ale věci, které by asi stály za úvahu v případě, že bychom chtěli hovořit o tom, jak efektivně Iráčanům dnes pomáhat.
Zkrátka a dobře. Na základě všech argumentů i pseudoargumentů jsem dospěl k závěru, že všechno, co se tady dnes odpoledne odehrává, má v podstatě jeden jediný smysl - tedy rozšířit mandát těch našich chemiků, kteří jsou dnes v Kuvajtu, posílit je pochopitelně o všechno to, co je předloženo v tom návrhu, a hlavně rozšířit jejich působnost, tedy konečně je dostat přes hranice Kuvajtu, tak aby mohli působit i v Iráku samotném.
Dovolte mi na závěr jenom drobnou citaci z rezoluce, která byla dnes také mnohokrát vzpomínána. Je to rezoluce číslo 1472, kde se hned v úvodu praví: Rada bezpečnosti, podotýkajíc, že podle ustanovení článku 55 čtvrté ženevské konvence mají okupační síly povinnost v plném rozsahu prostředků, které jsou jim k dispozici, zajistit dodání potravin a zdravotnického materiálu pro populaci; a v případě, že jsou zdroje na okupovaném území nedostačující, měly by okupační síly především dodat nezbytné potraviny, zdravotnické zásoby a ostatní materiál.
Ptám se na to především v té souvislosti, že mi zatím není známo, jak tuto část čtvrté ženevské konvence, tedy tento 55. článek, naplňují ti, kteří dnes v roli tak, jak cituji z rezoluce 1472, v Iráku působí, tedy Spojené státy, Velká Británie, Austrálie a Polsko. Jak naplňují tento článek čtvrté ženevské konvence? Kolik tam mají oni sami zdravotnického personálu? Kolik vojenských nemocnic je v Iráku například americké provenience nebo britské? Pokud vím, je tam v tuto chvíli jen jedna britská. Ta působí výlučně ve prospěch britských vojáků, tedy nikoliv iráckého obyvatelstva.
Druhý dotaz, který mě v této souvislosti trošičku znepokojuje, už jsem tady částečně položil, ale chtěl bych, kdyby byl pan premiér tak laskav a ještě k tomu zaujal stanovisko. S kým tedy představitelé české vlády jednají na irácké straně? S kým se dohodli, že naši případnou humanitární pomoc vyšleme právě do té části Iráku, o které už byla řeč? Kdo je tedy legitimním partnerem vlády na druhé straně pro tak významná jednání?
A poslední dotaz, který mě zajímá: Proč tak nezbytně nutně - když už tedy chceme někomu pomáhat a když už tvrdíme, že je to výlučně humanitární záležitost, a když už jsme byli ochotni dokonce přistoupit na to, že zavřeme oči, zacpeme si uši a budeme ochotni souhlasit s tím, aby byla i vojenská polní nemocnice vyslána do Iráku jako reprezentant oné humanitární pomoci - musíme v tuto chvíli komplikovat tento proces tím, že dáme mandát k tomu, aby byli vysláni do Iráku i naši chemici? Jenom připomínám, že jsme podmínili jejich možnost vstoupit do Iráku právě tím, že budou použity zbraně hromadného ničení. Ptám se proto předkladatelů: Obáváte se snad, že by v současné době hrozilo nebezpečí, že by okupační jednotky Spojených států, Velké Británie, Austrálie nebo Polska chtěly na území Iráku použít zbraně hromadného ničení? Proto tedy posíláme naše chemiky dnes do Iráku, když v době - řekněme - ostré eskalace válečného konfliktu, kdy to nebezpečí potenciálně asi hrozilo daleko víc, jsme jim ten mandát nedali?
V případě, že dostaneme odpovědi na všechny tyto otázky, budeme zvažovat podporu pro návrh usnesení. Obávám se ale, že poté, co Senát schválil usnesení a rozšířil ho o ten třetí bod, to bude pro nás velmi problematické. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk levé části sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Alexandru Černému. Hovořit bude v tuto chvíli pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, tento bod sám o sobě by nebudil tolik pozornosti, kdybychom nežili v době, kdy mezinárodní právo je doslova v troskách, a kdybychom nečelili situaci, kdy americká administrativa projevuje řekl bych velmi inovativní přístup vůči mezinárodnímu právu. Řekl bych dokonce, že Leonid Iljič Brežněv se svou doktrínou omezené suverenity byl pouhý troškař ve srovnání s Georgem Walkerem Bushem a jeho administrativou, protože jestliže Leonid Iljič Brežněv se omezoval na okruh států, který spadal takříkajíc do takzvaného socialistického tábora, tak George Walker Bush a jeho kolegové v podstatě vztahují tento nový přístup k mezinárodnímu právu, kdy suverenita se ocitá v postavení pouhé chiméry, na celou zeměkouli.
Já bych připomněl to, že už 13. září 2001, pouhé dva dny poté, co došlo k útoku na světové obchodní centrum, prohlásil Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany, tajemníka pro obranu Spojených států, že je třeba změnit charakter režimu v Iráku. A samozřejmě vytrvale za touto myšlenkou šel. Nyní tentýž Paul Wolfowitz tvrdí, že v přechodném režimu v Iráku Organizace spojených národů nemá žádné místo, nebude hrát tedy žádnou roli a že režim, který v podstatě povedou v Iráku Spojené státy, bude trvat patrně déle než šest měsíců.
Mezitím se stanou různé nevratné kroky v ekonomické oblasti. Jedná se například o opatření, které se stalo ve prospěch firmy Steve Doring Services of America v přístavu Umm Kasr, ale jedná se také o síti mobilních telefonů pro Irák, která, samozřejmě, bude respektovat nikoliv evropskou, ale americkou normu, a také o privatizaci ropného průmyslu.
Fadhíl Čelabí (?), který kdysi působil na ministerstvu ropného průmyslu Iráku, prohlásil na nedávné konferenci v Londýně 4. a 5. dubna, že tato země potřebuje velký příliv peněz ze zahraničí a že jediná cesta v podstatě je - privatizovat ropný průmysl.
Ukazuje se nám tedy, o co vlastně jde. A také preference amerických okupačních sil ukazuje, o co ve skutečnosti šlo.
V době, kdy je naprostý chaos v iráckých městech, kdy se rabuje, kdy panuje naprostá nejistota a zmatek, byly zajištěny budovy typu ministerstva ropného průmyslu nebo firmy Somo, která byla státní institucí pro vývoz ropy. Naproti tomu humanitární instituce nebo třeba národní muzeum, kde jsou nenahraditelné kulturní památky, které patří k bohatství celého lidstva, byly ponechány svému osudu a došlo k ničení právě těchto kulturních statků za blahovolného přihlížení amerických vojáků.
***