(17.30 hodin)
(pokračuje Braný)
Nicméně mi dovolte, abych zde poněkud doplnil celkovější rámec této problematiky.
Podmínky nájemného bydlení nejsou ani ve vyspělých evropských zemích ponechány volnému působení tržních sil a jejich potřebnou stabilitu zajišťuje stát, a to i v podmínkách daleko vyšší tržní vyspělosti tohoto segmentu bydlení, než jak je tomu u nás. Po několika desetiletích neexistence tohoto trhu u nás je pochopitelné, že jeho utváření nutně musí být postupně a pečlivě uváženo, pokud nemají být narušeny základní podmínky života našich občanů. Tím se řídily všechny polistopadové vlády, když zachovaly existenci chráněného nájmu a regulaci výše nájemného, neboť pro jejich zásadní změny prostě nejsou dosud vytvořeny všechny potřebné podmínky.
Správně došlo k řadě změn ve prospěch pronajímatelů, zejména potom ke zvýšení ochrany pronajímatele před nežádoucím chováním nájemce nebo k tomu, že cenové předpisy postupně z regulace vyloučily řadu bytů a především ty, ve kterých se uzavírá nájemní smlouva s novým nájemcem, který se může o výši nájemného svobodně rozhodnout.
Doposud uplatňovaná cenová regulace umožnila podle lokalit zvýšit nájemné zhruba desetkrát až patnáctkrát. Přesto stále slyšíme hlasy, že nájemné je nízké, nestačí na pokrytí nákladů, které má pronajímatel s provozem nájemních bytů, a proto je třeba okamžitě cenovou regulaci zrušit a nájemné konečně zcela uvolnit. Nájemníci si naopak kladou otázku, jak je možné, že dnešní nájemné nestačí na pokrytí nákladů pronajímatele, když v družstevních domech se platí o hodně méně.
Jen toto porovnání naznačuje, že v rozhodující části segmentu nájemného bydlení již bylo postupným každoročním zvyšováním úrovně nájemného dosaženo takové úrovně, která umožňuje běžnou reprodukci a údržbu z nájemného. To potvrzují i výsledky reprezentativních výběrových cenových šetření zahrnujících cca 40 procent nájemních bytů. Tato šetření ukázala, že regulované nájemné přináší rozhodujícím pronajímatelům, tedy obcím, zisk, a to i za situace, kdy podíl nákladů na administrativní spravování bytového fondu komerčními správci je někdy nepřiměřeně vysoký. Přes tvrzení obcí o vysoké zanedbanosti bytového fondu z minulosti se z šetřených údajů ukázalo, že na opravy a údržbu často ani zdaleka nevěnují všechny prostředky získané z nájemného.
Zhruba pětina výdajů domácností jde na nájemné a možnosti jeho dalšího rychlého růstu jsou tak vyčerpány. Nelze tedy přehlédnout dopady enormního zvýšení nájemného na sociální postavení širokých vrstev našich občanů a také případnou nezbytnost dalších sociálních výdajů, a to v situaci vysoké schodkovosti státních financí. A samozřejmě by se to odrazilo v dalším tlaku na mzdy, včetně celé rozpočtové a příspěvkové sféry. Výše nájemného je tedy limitována nízkými příjmy občanů. Nelze přece přehlédnout, že naši občané vydávají i při dnešní regulaci nájemného na bydlení tolik jako občané západní Evropy, tedy asi 20 procent ze svých příjmů. Také podíl nájemného na výdajích na bydlení je více než 6 procent, je téměř stejný u nás jako v zemích Evropské unie. Z této skutečnosti bezpochyby plyne, že i v zemích západní Evropy, kde podle názoru mnohých je nájemné regulováno na úrovni tržních cen, nečiní podíl výdajů domácnosti na bydlení i podíl výdajů na samotné nájemné z příjmu rodin více, než je tomu u nás. Proč by u nás tomu mělo být jinak? Ptám se proto, proč by tedy naše regulace nájemného měla být méně konformní s naší Listinou základních práv a svobod nebo dokonce s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod než regulace nájemného ve státech západní Evropy, která pronajímatelům garantuje v podstatě totéž.
Rozdíl v absolutních číslech samozřejmě je stejný, jaký je rozdíl mezi příjmem českého a německého dělníka nebo důchodce. Souvislost regulace nájemného i z hlediska sociálního s příjmem rodiny je však v evropském právu zcela zřetelná.
Znovu tedy opakuji, že pro razantní zvýšení nájemného u nás v současné době není ani důvod, ani prostor. Lze proto usuzovat, že další růst nájemného z bytu v souvislosti s růstem kvality bydlení nebo v důsledku obecného zvýšení nově sjednávaných cen nájemného bydlení je dnes jediným ekonomicky správným důvodem pro možnost dalšího zvyšování nájemného bez souhlasu nájemce bytu.
Tato kritéria obsahoval i před dvěma lety vládou uvažovaný zákon o nájemném, který však tehdy nebyl parlamentem přijat. Nicméně nějaký takovýto zákon by měl být urychleně přijat, neboť potřeby reálného života a kultivace celkového prostředí trhu nájemného bydlení si jej prostě vyžadují, a to i pro to, aby se zachovala také pronajímatelům možnost jednostranně zvyšovat nájemné vzhledem k nespornému průběžnému růstu provozních nákladů spojených s bydlením. Nedávné zrušení cenového výměru Ministerstvem financí, kterým bylo nájemné regulováno, tak i z těchto důvodů je krokem zpět. Především však proto, že neexistence právní úpravy pro regulaci stropu nájemného hrozí způsobením chaosu a zavalením soudů spory mezi pronajímateli a nájemníky a ve svém důsledku další podstatné zhoršení jejich někdy již beztak dost napjatých vztahů. Dalším důvodem je potom nesporná skutečnost, že v nájemném bydlení u nás stále přetrvává mimořádná tržní situace, která je dána právní svázaností pronajímatele s nájemcem ve stávajících nájemních smlouvách a z toho vyplývajících nemožností jednostranně zvýšit nájemné.
Česká republika tak v současné době nemá právní předpis, který by nájemné reguloval. Někteří majitelé domů si to vyložili tak, že je možné nájemné jednostranně, bez souhlasu nájemníků, zvýšit. Vláda se proto na konci loňského prosince rozhodla k uvalení tříměsíčního moratoria na nájemné, tak aby zabránila nepřehledné situaci a ochránila nájemníky. I proto vláda urychleně připravila nový zákon o nájemném, který dnes začínáme projednávat.
Soudím, že v situaci, kdy je u nás velmi malý počet nově stavěných bytů, a tedy panuje i enormní převaha poptávky nad nabídkou na trhu bydlení, prostě nelze uvolnit regulaci nájemného.
Jak jsem již zmínil, je výše nájemného limitována nízkými příjmy občanů. V bytové problematice se tak z mnoha důvodů vytvořil stav, kdy se téměř antagonisticky střetávají dvě základní, ale jen za příznivých ekonomických poměrů bez větších problémů slučitelná lidská ústavní práva, a to právo na ochranu vlastnictví a právo na přiměřenou životní úroveň včetně bydlení. Ovšem ochrana nájemců, včetně regulace nájemného, je trvalou a kontinuální součástí našeho právního řádu již od počátku 20. let minulého století. Právo na dostatečné bydlení, včetně schopnosti platit přiměřené nájemné, je součástí našeho ústavního pořádku s ohledem na mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropskou sociální chartu a Dodatkový protokol k Chartě. Všechny tyto mezinárodní smlouvy naše země ratifikovala, a jsou tedy bezprostředně závaznou a zákonu nadřazenou součástí jejího právního řádu.
Stát tedy u nás stejně jako ve vyspělých evropských zemích musí garantovat právo na bydlení těm, kteří by jinak byli vystaveni bezprávním výhrůžkám a nátlaku, v důsledku kterého by o své bydlení mohli přijít. Bez sociálních otřesů je další výraznější růst nákladů na bydlení a tím i nájemného možný jen tehdy, pokud i v budoucnu porostou příjmy našich domácností. Bez této podmínky nikoli.
Předložený vládní návrh o nájemném z bytu je tedy aktuální otázkou s vysoce politickým obsahem. Jsem ovšem přesvědčen, že jako základ toho, jak řešit situaci v oblasti nájemného, může tento vládní návrh sloužit. Myslím ale, že by bylo nanejvýš vhodné a účelné, aby byl tento návrh vhodně zkombinován s poslaneckým návrhem zákona o ochraně nájmu, tedy se sněmovním tiskem č. 150 z tohoto roku, který byl již projednán Poslaneckou sněmovnou na její 10. schůzi a který byl propuštěn do druhého čtení. Cílem by měl být vznik takového zákona, který by byl jednak veden snahou o maximální míru svobody a volnosti při uzavírání nájemních smluv a současně by přiměřeně slučoval výše zmíněné právo na ochranu vlastnictví a právo na přiměřenou životní úroveň včetně bydlení. Je to nejen mé osobní přesvědčení, ale také přesvědčení mých voličů i politické strany, za kterou jsem byl do této ctihodné sněmovny zvolen.
***