(9.30 hodin)
(pokračuje Kučera)
Využijí k tomu svou agresivní odbytovou politiku přes odbytové řetězce. A jejich prodejním aktivitám se naši stále roztříštění zemědělci pravděpodobně nebudou umět bránit.
Bohužel je smutným faktem, že vzniku obdobných odbytových struktur v naší republice zabránila právě zemědělská politika vlády ČSSD. Ta mařila obdobné snahy našich zemědělců především svými pokusy trh plánovat a řídit, tj. stanovováním minimálních cen výrobních kvót a poskytováním plošných produkčních dotací všude tam, kde se nějaké odbytové problémy vyskytly. Teprve až teď tváří v tvář vlastnímu vstupu České republiky do Evropské unie je jasné, že to byla politika špatná, a to i přes to, že ji zemědělci poměrně rádi přijímali. Došlo totiž k tomu, že problémy nebyly řešeny, ale pomocí produkčních dotací pouze odkládány. Přímý důsledek této politiky je dnešní fakt, že zemědělci jsou existenčně zcela závislí na poskytovaných dotacích, ale přitom se o odbyt vyrobených potravin postarat neumějí, a samozřejmě to neumí a nikdy nebude umět za ně dělat ani žádný ministr zemědělství, ani naše vláda. V okamžiku našeho vstupu do Evropské unie je bezbrannost našich nezorganizovaných zemědělců jejich druhou zcela zásadní existenciální hrozbou.
K třetímu bodu, nevyrovnaným závazkům z transformace družstev, mi dovolte také pár slov. K politice ochrany velkých podniků právnických osob před jejich povinnostmi vypořádat se se závazky z transformace se přiklonil již v roce 1995 tehdejší ministr zemědělství Lux a ministři Fencl a Palas tuto ochranu pouze prohlubovali. Zemědělské podniky právnických osob ale ani další majetkovou transformací před touto povinností neunikly. Lze předpokládat, že zvláště po převzetí evropského práva se restituční nároky oprávněných osob upevní a špatně transformované podniky, a těch lze odhadovat na 90 %, budou postaveny před povinnost tyto nároky vyrovnat. To je ale po vstupu České republiky do Evropské unie může oslabit natolik, že nebudou schopny další existence. Pak si lze domyslet, že vrcholný management těchto slabých podniků se bude snažit nebo může snažit uspokojit alespoň své osobní zájmy. Prostě vrhnou své podniky do řízené likvidace a svého postavení a informací lehce dokáží využít k tomu, že za úplatu od zahraničních investorů jim zprostředkují prodej obhospodařované půdy. Dnes můžeme jen s lítostí hledět do bývalých zemí NDR, kde se zemědělské podniky musely s obdobnou transformační zátěží vyrovnat ihned po změně režimu a dnes jsou z nich podniky zdravé a perspektivní.
Dámy a pánové, naši zemědělci a potravináři sice dostávají vstupem České republiky do Evropské unie jakousi šanci na dlouhodobý rozvoj a možnost vstupu na evropské trhy, ale bohužel za cenu nesmlouvavého konkurenčního boje o trh a pravděpodobně i o pozemky. Na takovouto soutěž resort není připraven. Je proto naší povinností využít zbývající, bohužel krátký čas k radikálním řešením těchto nejrizikovějších problémů. A musím zase bohužel říci, že pomoc v řešení stability našich zemědělců, a to v oblasti vlastního trhu a ve vyrovnání majetkových závazků z transformace, je výhradně v rukou ministra zemědělství a vlády této země. Poslanecká sněmovna, tak jak tu sedíme, může svou aktivní pomocí napomoci vyřešení jediného problému, a to je vlastnictví půdy a umožnění jejího překoupení. A k tomu tedy také směřuje náš návrh, který máte před sebou na stole.
Zjednodušeně řečeno, náš návrh změny zákona o daních by zemědělcům na předem stanovenou omezenou dobu umožnil, aby veškeré možné finanční prostředky, které by mohli ze svých zdrojů uvolnit do investic, mohli použít právě na nákup zemědělské půdy určené k dlouhodobému zemědělskému využívání. Pro nezbytnost takovéhoto opatření bychom si měli uvědomit, že naše zemědělství je postaveno před potřebu v několika málo letech překoupit dva minimálně, ale lépe 3 mil. hektarů zemědělské půdy, a to je v nějaké průměrné hodnotě vyjádřeno na hodnotu asi 120 až 180 mld. korun. Vláda tento problém také diskutuje a také hledá cestu, ale přes jakousi zemědělskou pozemkovou banku, kam chce vložit prostředky ve výši 1 až 1,5 mld. korun, dále přes zákonnou úpravu výpovědní lhůty z pronájmu pozemku na minimální dobu sedmi let a diskutuje i cestu regulace takovéhoto nájemného.
Dle mého názoru podpora v půjčkách ve výši 1 až 1,5 mld. korun může řešení problému jen malinko pomoci. Ale v rozměru potřebných 120 až 180 mld., které tyto investice vyžadují, to spíše může vyvolat korupční problémy než vyřešení podstaty věci. Nápad s povinně dlouhodobým nájmem stejně jako s jeho regulací ze strany státu mě ale opravdu děsí. To bychom chtěli jít do další slepé uličky, stejně jako s regulací nájemného za byty nebo za elektřinu? Upřímně si opravdu myslím, že nechat zemědělce několik let investovat vydělané peníze přímo do nákupu půdy je dnes jediný a nejefektivnější způsob, jak jejich nestabilitu na půdě vyřešit.
Nechci být katastrofistou, ale aby byl obrázek souvislostí úplný, musím zde věnovat pár vět i možnosti, že naše zemědělce stabilizovat na obhospodařované půdě nebudeme. Položme si otázku, co se může stát, když se nějaká větší část zemědělské půdy dostane do rukou zahraničních investorů - farmářů? Myslím, že mohu říci, že co se týče výroby potravin, zásobování trhu ani vzhledu krajiny či kvality obhospodařování jednotlivých polí, se současný stav určitě nezhorší. Noví investoři budou mít rozhodně více finančních prostředků na rozjezd, než jsou současné možnosti našich podnikatelů. Možná negativa větších nákupů půdy zahraničními investory se skrývají jinde.
Lze očekávat, že zahraniční farmáři si budou svůj nový majetek ještě více vymezovat a chránit, než jak to dělají ve svých zemích. Je možné, že v důsledku toho dojde ke zhoršení možností, jak využívat krajinu pro rekreačně sportovní využití. Lze očekávat, že například pro velkou část stávajících myslivců by větší vykoupení zemědělské půdy znamenalo jednoznačný stop jejich činnosti. Určitě lze očekávat, že dojde k razantnímu snížení i zaměstnanosti na našem venkově, protože zaváděné technologie by směřovaly nekompromisně k jedinému cíli - co nejúsporněji v nákladech ve výrobě a v tomto duchu až bezohledné přizpůsobení produkčního zaměření. V těchto očekáváních nelze vycházet z nějakých tradic, a to z našich, ani z tradic v domovských zemích, odkud by investoři přicházeli.
***