(18.00 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Myslím si, že některá témata prostě tady nezazněla. A to je klíčová věc - jaký bude přínos České republiky pro Evropskou unii. Jakou roli v Evropské unii chceme hrát jako stát? Nebo se spokojíme tím, co říkal prezident Klaus, že žádnou specifickou roli nechceme v Evropské unii hrát, že nemáme nic, co bychom specifického nabídli Evropské unii, aby se takříkajíc její život obohatil? Kdysi ve Španělsku byla taková diskuse ve 30. letech. Bylo heslo evropeizovat Španělsko. A proti tomu filozof Ortega, který patřil pravda k jinému názorovému spektru než já, postavil heslo "pošpanělštit Evropu", espanolisar Europa. Takovouto ambici vnést náš vklad do evropské konstrukce bychom měli mít i my.
Myslím si, že nikdo nemůže souhlasit, kdo to s tímto národem myslí dobře, s pohledem Václava Havla, pro kterého je vlast nevětraným pelechem, nemůže souhlasit s jeho představou, že jakoby se rozplyneme v nějaké euromlžině, ale na druhé straně nemůžeme vidět tedy situaci také tak jako jeho protipól Václav Klaus. Ostatně si myslím, že po zkušenostech s Václavy by možná naším svatým měl být spíše Boleslav. Je faktem, že ale pokud jde o pohled Václava Havla, tak to je bublina, kterou jehla historie velmi snadno propíchne.
Vraťme se tedy k problému ústavy. Tady se můžeme přít o to, jaké jsou jednotlivé aspekty této ústavní konstrukce. Ale nerad bych, abychom podlehli na této půdě, my, kteří se zabýváme zákonodárnou činností, naivní víře, že cokoliv je literou tohoto projektu, že zároveň se bude materializovat v praxi. Abychom nepodlehli tomu, co Marx nazýval velmi přesně a odborně právnickým kretenismem. Právnický kretenismus se vyznačuje slepou vírou, že text ústavy ovlivňuje všechno. Víme, že třeba v Latinské Americe, kde se opakovala podobná ústavní konstrukce jako ve Spojených státech, že to prostě nefungovalo, protože realita byla jiná. A tak můžeme i z naší zkušenosti říci, že v roce 1960, když byla přijata ona ústava socialistická, tak v 60. letech se podle ní dalo docela normálně žít. Přišla jiná léta, od roku 1970 dejme tomu, a podle téže ústavy to prostě bylo občas k nesnesení.
Myslím si tedy, že tak je to vlastně i s konstrukcí evropské ústavy. Bude záležet na tom, jaké budou instituce, jaká bude politická reprezentace, jak se bude vyvíjet evropská politická kultura. O tom mluvme. To je velice podstatná věc.
Myslím si, že z druhé strany kolegové z ODS, když tedy mluví o hrozbě superstátu a podobně, já jsem kdysi napsal, a oni většinou mají velkou úctu k americké politické tradici, studii o vzniku americké ústavy. Dal jsem si práci, že jsem prošel všechny vlastně záznamy, které Ferent (?) vydal z ústavodárného konventu. Půl roku se tam bavili o různých tedy těchto aspektech. Řekl bych dokonce, že projekt Ameriky byl dřív než realita Ameriky. Ale co je pro mě překvapivé, že vlastně téměř všechny aspekty současné debaty o evropské ústavě a obavy, které se v souvislosti s tím objevují, byly přítomny už tehdy. Ale rozdíl, podstatný rozdíl je v tom, že tehdy ti, kteří byli architekty onoho ústavního projektu, neměli strach to vysvětlit vlastním lidem. Protože tehdy vlastně se organizovala velká publicistická kampaň, pravda v zemi, kde byla velká úcta k tištěné kultuře. Tento seriál článků v hlavních denících vlastně pak i vyšel pod názvem Federalis Papers. Něco podobného je třeba udělat i dnes, aby se vysvětlil celý rámec, aby veřejnost opravdu věděla, jaký je manévrovací prostor a které obavy jsou správné - a některé jsou správné - a které jsou naprosto na vodě a jsou vedle.
Myslím si tedy, že toto srovnání je velice důležité právě proto, že ústava byla zpřehledněním stavu, že vlastně skoncovala s anarchií a zmatkem článku konfederace a byla vysvětlena veřejnosti ve svých hlavních principech, mohla přetrvat dvě stě let. Neříkám, že tam nejsou nebezpečné věci, a také koneckonců bych mohl udělat paralelu, jaký je mravní profil otců zakladatelů, jak o tom psal Charles Bird ve své knize Ekonomické základy ústavy, a jaký je mravní lidský profil architektů evropské ústavy. Myslím si, že mnohé korupční skandály komisařů a tak dále, že je zbytečné tady rozvádět. Ale důležité je, jaký je duch projektu. To je podstatné, a jaký bude i duch institucí.
Důležité je podle mě, že se vytváří něco, co může integrovat Evropu i tam, kde je obrovská nestabilita, velká zranitelnost. Příkladem je Balkán. Těžko můžeme bez evropského integračního procesu balkánské země stabilizovat. To je dnes bolavé místo Evropy. Myslím si, že zkušenost z balkánských dějin ukazuje, že mohou fungovat dobře tam, kde se mohou opřít o velký celek. Toto je velká výzva a já očekávám, že i tato záležitost bude brána v úvahu. Chtěl bych říci, že vedle kladů, které tady byly řečeny, jako je zpřehlednění oněch textů, které doposud sloužily jako základ integračního procesu, toho, že jsou vtaženy do normotvorného procesu evropské parlamenty jednotlivých národních států, to, že vlastně se poprvé dává možnost i vystoupit z Evropské unie, což doposud žádná vypovídací klauzule ve smlouvách nebyla, to všechno jsou velice důležité záležitosti. Ale důležité je také to, že se vytváří i určitá solidní právní kultura na širokém teritoriu od Brestu a Portugalska až vlastně daleko na východ Evropy. A nikdo není z tohoto vylučován. Aby se jednou mohlo říci to, co s hrdostí řekl o sobě římský občan - civilis romanus sum. Podobně civilis europeus sum. Myslím si tedy, že ono evropské občanství nebude popřením národních států, pokud evropská integrace bude znamenat vyšší kvalitu národního života i vyšší kvalitu individuálních životů.
K tomu sporu, který tady byl, o to, co má být v preambuli jakýmsi ideovým základem evropského integračního procesu. Kolegům z KDU-ČSL bych chtěl říci následující. Bylo by chybou, kdybychom opírali tento evropský integrační proces o nějaké ideologické konstrukce, ať už jsou jakékoliv. Myslím si, že je důležité se opřít o to, co skutečně znamená specifiku Evropy. Říkal jsem na reflexním semináři k návrhu evropské ústavy v Černínském paláci, že příznačné je, že jediná z Aristotelových knih nebyla nikdy v muslimském prostředí komentovaná, a to je Aristotelova Politika. Protože jenom tam, kde společnost a stát, společnost a náboženství, stát a náboženství se diferencují, tak tam je možná skutečná politika. Myslím si, že jestli Evropa na něčem stojí, tak je to koncept lidské důstojnosti. Lidská důstojnost, úcta k individualitě, k životu a řekl bych renesance občanství. To je to, k čemu by měla Evropa směřovat.
***